ECLI:CZ:US:2005:2.US.616.04
sp. zn. II. ÚS 616/04
Usnesení
II.ÚS 616/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti Moravskoslezské cukrovary, a. s., se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, zastoupené Mgr. Lenkou Smolíkovou, advokátkou se Advokátní kanceláře v Praze 1, Klientská 1207/10, proti níže uvedeným rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu a Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu: 1. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34400, 2. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/22321, 3. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34444, 4. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/22050, 5. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34447, 6. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/21442, 7. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34414, 8. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/20250, 9. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34439, 10. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/22473, 11. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34416, 12. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/20556, 13. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34415, 14. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/20394, a návrhu na zrušení ustanovení §3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb., o stanovení některých podmínek provádění opatření společné organizace trhů v odvětví cukru, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení ustanovení §3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb., o stanovení některých podmínek provádění opatření společné organizace trhů v odvětví cukru, se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2004, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), práva účastníka řízení na jeho slyšení, chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny, porušení principu legality, zásady rovnosti a zásady právního státu, chráněného čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen "SZIF") a Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen Prezidium SZIF").
Stěžovatelka již dne 29. 12. 2003 podala obsahově téměř identickou ústavní stížnost se stejnou ústavněprávní argumentací, kterou se domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí a zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót na cukr pro kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, ve znění pozdějších předpisů.
Přípustnost ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 681/03 stěžovatelka dovozovala z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Protiústavnost napadených rozhodnutí byla dle stěžovatelky způsobena protiústavností aplikované právní úpravy a obecný zájem, který v daném případě přesahuje vlastní ochranu subjektivního práva, spatřovala právě v existenci neústavní právní úpravy.
Ústavní soud v uvedené věci neshledal důvod pro připuštění ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v době podání ústavní stížnosti byl Ústavnímu soudu již podán návrh na zrušení stejného právního předpisu skupinou poslanců (řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/03), kteří jsou k jeho podání legitimováni přímo (64 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 13. 1. 2004 uvedl, že obecný zájem, který by eventuelně odůvodňoval připuštění ústavní stížnosti, byl naplněn ještě před tím, než stěžovatelka ústavní stížnost podala, a v takovém případě je třeba trvat na tom, aby stěžovatelka ve své vlastní individuální věci vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, tedy včetně žaloby ve správním soudnictví.
Ústavní soud řízení o návrhu skupiny poslanců ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/2003, usnesením ze dne 14. 9. 2004 zastavil podle §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť vláda ČR přijala nařízení č. 364/2004 Sb., o stanovení některých podmínek provádění opatření společné organizace trhů v odvětví cukru (které nabylo platnosti dnem 15. 6. 2004 a účinnosti dnem 1. 7. 2004), podle jehož §18 písm. a) se zrušuje v celém rozsahu nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. Právní předpis, jehož zrušení bylo navrhováno, tak pozbyl platnosti před skončením řízení u Ústavního soudu.
V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka shodně jako ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 681/03 uvádí, že žádost o zvýšení kvóty z rezervy pro kvótový rok 2003/2004, podaná dne 22. 4. 2003, byla SZIF zamítnuta s odůvodněním, že není držitelkou individuální produkční kvóty. Teprve rozhodnutím SZIF ze dne 15. 5. 2003 jí byla stanovena individuální produkční kvóta cukru.
Dne 12. 6. 2003 proto stěžovatelka opětovně podala žádost o zvýšení individuální produkční kvóty z rezervy na kvótový rok 2003/2004. SZIF se touto žádostí vůbec nezabýval a namísto toho zahájil ve věci zvýšení kvóty z rezervy správní řízení z moci úřední. Dne 10.7. 2003 vydal rozhodnutí, jímž byla individuální produkční kvóta z rezervy stěžovatelce zvýšena o 3.250 tun cukru. Ve stejný den vydal také rozhodnutí o zvýšení individuální kvóty pro ostatní producenty cukru v ČR. Proti tomuto rozhodnutí i proti rozhodnutím o přidělení kvóty ostatním producentům se stěžovatelka odvolala. Prezidium SZIF o odvolání rozhodlo tak, že jej zamítlo; v případě odvolání proti rozhodnutím ve věci ostatních producentů bylo odvolání zamítnuto s tím, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, z nichž rozhodnutí vzešla.
Stěžovatelka namítá, že SZIF rozdělil rezervu naprosto svévolně bez jakéhokoliv věcného opodstatnění a jeho rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Fond má stanovovat produkční kvóty jednotlivým producentům tak, aby byla dodržena zásada rovnosti a objektivní způsob výpočtu. Napadená rozhodnutí proto porušují právo stěžovatelky na věcně (obsahově) stejné zacházení tak jako s ostatními srovnatelnými producenty cukru. (SZIF však podle stěžovatelky přidělil některým producentům, kteří v posledních letech vyráběli výrazně méně cukru a nakupovali výrazně méně cukrovky než stěžovatelka, v poměru stejné nebo dokonce vyšší množství cukru z rezervy. Stěžovatelka se domnívá, že nemůže být producentovi cukru, který není ani dvakrát větší, zvýšena individuální produkční kvóta pětinásobně, což navíc představuje téměř polovinu veškeré kvóty z rezervy). Stěžovatelka je přesvědčena, že fond v konečném důsledku diferencoval mezi producenty cukru čistě svévolně a ne na základě těch skutečností, které vyžadovalo ustanovení §12 odst. 8 nařízení vlády č. 114/2001 Sb. Dopustil se i řady procesních pochybení, zejména, ačkoliv zahájil řízení z moci úřední, vedl samostatné řízení s jednotlivými zájemci a dotčení producenti cukru se nemohli proti jeho rozhodnutím řádně bránit.
Shodně jako v předchozí ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti proti všem rozhodnutím SZIF a Presidia SZIF, neboť každým jednotlivým rozhodnutím jsou vždy současně dotčena její práva a povinnosti, protože každý zásah do trhu má vážné důsledky pro všechny jeho subjekty. Nepřiměřené zvýšení produkční kvóty jednoho producenta cukru ovlivní automaticky práva všech ostatních, protože z rezervy určené k rozdělení pro ně zbývá méně.
Přípustnost ústavní stížnosti dovozuje z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a připouští, že nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, neboť proti napadeným rozhodnutím nepodala žalobu ve správním soudnictví. Tato podmínka nemusí být splněna, přesahuje-li stížnost svým významem vlastní zájmy stěžovatele (odkazuje na analogický postup Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, v níž byla uznána aktivní legitimace subjektu k podání návrhu na zrušení právního předpisu poté, co podal ústavní stížnost, která byla připuštěna, ačkoliv stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky ochrany svého práva).
S ústavní stížností stěžovatelka současně spojila návrh na zrušení §3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb., o stanovení některých podmínek provádění opatření společné organizace trhů v odvětví cukru. Uvádí, že ačkoliv právní předpis, jehož zrušení bylo původně v ústavní stížnosti vedené pod sp.zn. I. ÚS 681/2003 navrhováno (tj. nařízení vlády č. 144/2001 Sb.) byl nařízením vlády č. 364/2004 Sb. s účinností od 1. 7. 2004 zrušen, protiprávní stav porušující ústavně zaručená práva stěžovatelky a ostatních účastníků trhu s cukrem nadále trvá. Nařízení vlády č. 364/2004 Sb. v §3 totiž stanoví, že produkční kvóta cukru stanovená výrobci cukru SZIF od 1. září 2003 podle dosavadního právního předpisu se považuje za součet kvóty A5) a kvóty B5) podle předpisů Evropských společenství. Dosavadním právním předpisem se podle poznámky č. 4 rozumí §5 a násl. nařízení vlády č. 144/2001 Sb. Prostřednictvím tohoto ustanovení byl do nové právní úpravy inkorporován protiústavní stav navozený nařízením vlády č. 144/2001 Sb., které tak, ačkoliv je formálně zrušeno, nadále vyvíjí právní účinky.
Stěžovatelka je proto přesvědčena, že uplatněním nařízení vlády č. 144/2001 Sb. nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti (a sice právní mocí napadených rozhodnutí) a prostřednictvím §3 nařízením vlády č. 364/2004 Sb. tato skutečnost, která je dle stěžovatelky v rozporu s ústavním zákonem, resp. se zákonem, nadále trvá.
Stěžovatelka sděluje, že ze zpráv ČTK je jí známo, že skupina poslanců podala návrh na zrušení totožných ustanovení nařízení vlády č. 364/2004 Sb., jejichž zrušení je navrhováno, přesto je přesvědčena, že překážka, jež byla důvodem odmítnutí ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 681/03, odpadla nebo není vůbec dána. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k jinému názoru, uvádí, že podstatný přesah jejích zájmů nelze spatřovat jen ve zrušení neústavního §3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb., ale v samotném zrušení všech rozhodnutí SZIF a Presidia SZIF, které zasahují nikoliv pouze do sféry samotné stěžovatelky, ale mají vliv na ústavně zaručená práva dalších subjektů, zejména ostatních producentů cukru, pěstitelů cukrovky a v podstatě celého sektoru cukrovarnictví. Tato rozhodnutí jsou podkladem pro stanovení výše kvóty na rok 2004/2005 a lze předpokládat, že pro účely rozdělení kvót pro další roky budou do tzv. referenčního období zařazeny i kvótové roky 2002/2003 a 2004/2005.
V ústavní stížnosti dále podrobně rozvádí v čem spatřuje protizákonnost a neústavnost jednotlivých nařízení vlády č. 114/02001 Sb. a §3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb.
Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud uložil Ministerstvu zemědělství ČR povinnost uhradit jí náklady řízení do tří dnů od právní moci nálezu.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda se jedná o návrh přípustný, splňující všechny podmínky meritorního posouzení.
Přesah vlastních zájmů, opravňující postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka spatřuje jednak v neústavnosti aplikovaného právního předpisu (§3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb.) a jednak v tom, že napadená rozhodnutí SZIF a Presidia SZIF mají vliv i na ústavně zaručená práva dalších subjektů.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je s ústavní stížností spojen i návrh na zrušení právního předpisu, především k jehož aplikaci v napadených rozhodnutích došlo, jsou zpravidla splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti stanovené ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. podstatný přesah vlastních zájmů a obecný dosah rozhodnutí (srov. např. II.ÚS 193/94 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.5, nález č.19, PL.ÚS 15/96 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.6 nález č.99, PL.ÚS 30/98 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.16 nález č.137, IV.ÚS 204/96 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.7, str.146).
Návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení ovšem může být spolu s ústavní stížností podán jen v případě uvedeném v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, tj. za splnění podmínky, že uplatněním zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ustanovení §3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb., jehož zrušení se stěžovatelka domáhá, však v napadených rozhodnutích aplikováno nebylo a ani být nemohlo, neboť uvedený předpis byl vydán a nabyl účinnosti až po vydání napadených rozhodnutí SZIF a Presidia SZIF. Tvrzení stěžovatelky, že prostřednictvím uvedeného ustanovení nadále trvá a do budoucna i působí dle jejího názoru neústavní nařízení vlády č. 114/2001 Sb., které bylo v napadených rozhodnutích aplikováno, na věci z hlediska možnosti využít ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu nic nemění.
Z těchto důvodů se, pokud jde o návrh na zrušení uvedeného právního předpisu, jedná o návrh podaný osobou neoprávněnou, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud dodává, že v projednávané věci nastala i stejná procesní situace jako ve věci projednané a rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 681/03, neboť před podáním ústavní stížnosti stěžovatelky, tj. dne 18. 10. 2004, byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny poslanců, jímž je rovněž požadováno i zrušení §3 nařízení vlády č. 364/2004 Sb. (řízení je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 50/04). Ústavní soud by ani v tomto případě neměl důvod se odchylovat od právních závěrů vyjádřených v usnesení ze dne 13. 1. 2004, sp.zn. I. ÚS 681/03, tak jak byly shora podány.
Za uvedené situace proto nelze akceptovat argumentaci stěžovatelky ohledně naplnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti dle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dovozovaných z návrhu na zrušení neústavního právního předpisu.
Ústavní soud se zabýval i tvrzením stěžovatelky, že podstatný přesah vlastních zájmů spočívá také v samotném požadavku na zrušení všech rozhodnutí SZIF a Presidia SZIF, neboť uvedená rozhodnutí zasahují nikoliv pouze do sféry samotné stěžovatelky, ale mají vliv na ústavně zaručená práva dalších subjektů, zejména ostatních producentů cukru, pěstitelů cukrovky a v podstatě celého sektoru cukrovarnictví. Stěžovatelka argumentuje tvrzením o svévolném rozdělení rezervy bez dodržení zásady rovnosti a objektivního způsobu výpočtu, a v případě odvolání proti ostatním rozhodnutím SZIF ve věci ostatních producentů, nesprávností důvodů rozhodnutí o zamítnutí odvolání.
V tomto směru Ústavní soud neshledal argumentaci stěžovatelky za přesvědčivou. Požadavek "podstatnosti" přesahu vlastních zájmů lze spatřovat v tom, že stížnost má dopad na širší okruh případů, má znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti tímto konkrétním případem. Ochrana individuálního subjektivního práva se tak stává prostředkem k ochraně a prosazení obecnějšího zájmu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že každý zásah do trhu má vážné důsledky pro všechny jeho subjekty, neboť zvýšení produkční kvóty jednoho producenta cukru ovlivní i práva všech ostatních subjektů. Právě z tohoto důvodu však nelze usuzovat, že je automaticky dán zájem na zrušení konkrétních napadených rozhodnutí SZIF a Presidia SZIF, kterými byly stanoveny produkční kvóty ostatních producentů cukru, neboť pokud by bylo vyhověno požadavku stěžovatelky na zvýšení kvóty z rezervy, došlo by právě ke snížení možnosti uspokojit požadavky ostatních producentů cukru, což by mělo dopad i na jejich dodavatele - pěstitele cukrovky. (Stejně tak by z tohoto důvodu pro ně mohlo mít zrušení napadených rozhodnutí nepříznivý vliv z hlediska referenčního období, jež by event. bylo východiskem pro rozdělení kvót pro další roky.) Pojem "přesah vlastních zájmů" je nutno chápat tak, že je v zájmu více subjektů, aby bylo rozhodnuto požadovaným způsobem, event. že věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů. O takový případ se nejedná, neboť napadená individuální rozhodnutí, vážící konkrétní účastníky řízení, nelze hodnotit jako rozhodnutí mající znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem, která by zavazovala příslušné orgány, aby v tomto směru rozhodovaly i v jiných věcech stejným způsobem. Jedná se o rozhodnutí, která nebyla přezkoumána v rámci správního soudnictví, a jakékoliv úvahy o tom, že by nebylo možné očekávat efektivní soudní ochranu, jsou pouze úvahami hypotetickými.
Podstatný přesah zájmů je nutno jako každou výjimku při rozhodování vykládat restriktivně, neboť vybočení z instančního postupu je možno přijmout jen ve prospěch ochrany ústavnosti, nikoliv pro zvýhodnění stěžovatele oproti jiným účastníkům dodržujícím instanční postup. Stěžovatel, který se obrací na Ústavní soud, aniž vyčerpal všechny opravné prostředky, bere na sebe riziko, že ústavní stížnost nebude v rámci užšího rozsahu přezkumu posouzena kladně a ztratí možnost řádného projednání věci. K takové situaci v projednávané věci došlo, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, tedy žalobu ve správním soudnictví. Úkolem Ústavního soudu není řešení otázek, které jsou v kompetenci obecných soudů, tj. v dané věci přezkum správnosti výpočtu cukerných kvót a dodržení procesního postupu při jejich stanovení, tak jak by to činil obecný soud, tím spíše není důvod, aby Ústavní soud v řešení problematiky týkající se předmětných individuální rozhodnutí shledal přesah zájmů stěžovatelky, svědčící postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V projednávaném případě by event. bylo možné dovodit obecný zájem přesahující vlastní zájem stěžovatelky v požadavku na zrušení neústavního právního předpisu, který byl aplikován v individuálním právním aktu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, pokud hrozí, že takový předpis způsobil nebo bude způsobovat protiústavnost individuálních právních aktů v případě dalšího počtu subjektů. Účelem ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je, mimo jiné, umožnit odstranění neústavního právního předpisu z právního řádu, pokud stěžovatel ústavní stížnost spojí s návrhem na zrušení právního předpisu, a to právě cestou připuštění ústavní stížnosti mimo běžný pořad práva. K takovému návrhu však stěžovatelka v souvislosti s podáním projednávané ústavní stížnosti není oprávněna. (Nicméně k naplnění "obecného zájmu" spočívajícího v požadavku na přezkoumání ústavnosti napadeného předpisu došlo ještě před podáním ústavní stížnosti, a to okamžikem podání návrhu na zrušení příslušného právního předpisu přímo skupinou poslanců.)
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), §43 odst. 1 písm. e) a 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh nepřípustný a jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Vzhledem k výsledku řízení proto nebylo možné ani vyhovět návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti účastníkovi, proti jehož rozhodnutím stížnost směřuje, nahradit stěžovatelce náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
přílohy: rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34400 ponechat ve
spise
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ