ECLI:CZ:US:2005:2.US.635.04
sp. zn. II. ÚS 635/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 24. března 2005 sp. zn. II. ÚS 635/04 ve věci ústavní stížnosti J. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 6. 9. 2004 sp. zn. 10 Co 327/2001, jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech tak, že náhrada nákladů řízení nebyla stěžovateli přiznána.
Výroky II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2004 sp. zn. 10 Co 327/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2004 sp. zn. 10 Co 327/2001 v jeho výrocích o náhradě nákladů řízení a tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nesouhlasí s použitím ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") na daný případ. Důsledkem úspěšně uplatněného nároku je jak vyhovění žalobě ve věci samé, tak i přiznání náhrady nákladů řízení. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu okolnostmi hodnými zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení je až příliš stručné, nezabývá se zákonnými podmínkami a nemá oporu ve spise. Vedlejší účastnice řízení je totiž v produktivním věku, je vlastnicí rodinného domu a z titulu vypořádání společného jmění manželů je jí po měsíčních splátkách 30 000 Kč spláceno 3 500 000 Kč. Naopak jediným významným majetkem stěžovatele je rodinný dům, v němž žije, a jediným jeho příjmem je starobní důchod. Stěžovatel se navíc v průběhu řízení od svých tvrzení neodchýlil a jejich pravdivost prokázal. Naopak vyvrátil nepravdivé tvrzení vedlejší účastnice řízení, že požaduje vrácení peněz, které prohrál v automatech, resp. peněz vynaložených na opravu svého domu, a osvětlil existenci dvou po sobě jdoucích půjček. Nesouhlasí s tím, že nepřiznání náhrady nákladů řízení je sankcí za absenci písemného potvrzení o existenci obou půjček a o vrácení prvé z nich, neboť vedlejší účastnice řízení existenci obou půjček nezpochybňovala a absence potvrzení o vrácení první půjčky může jít pouze k tíži vedlejší účastnice řízení.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění napadených výroků a vedlejší účastnice I. N. na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovala.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 16 C 36/96 zjistil Ústavní soud, že se stěžovatel po vedlejší účastnici řízení (tehdy s příjmením Š.) domáhal zaplacení peněžité částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácené půjčky. V žalobě mimo jiné uváděl, že o půjčce nebyl sepsán žádný písemný záznam, protože jí v minulosti rovněž zapůjčil peníze, které byly vráceny.
Platebním rozkazem ze dne 8. 2. 1996 bylo žalobě zcela vyhověno. V odporu proti němu vedlejší účastnice řízení tvrdila, že půjčka byla vrácena formou kreditů na herní automaty. Poté doplnila svá tvrzení tak, že si vypůjčila dvakrát 100 000 Kč, přičemž první půjčku vrátila stěžovateli na jaře 1994, a to pro krytí stavebních prací na domě stěžovatele, a peníze z druhé půjčky stěžovatel postupně prohrál na automatech. Po provedeném dokazování bylo žalobě vyhověno rozsudkem ze dne 29. 5. 1996. Soud vzal za prokázánu existenci dvou půjček ve výši 100 000 Kč, z nichž jedna byla vrácena, resp. prohrána na automatech, a ohledně vrácení druhé z nich vedlejší účastnice řízení neunesla důkazní břemeno.
K odvolání vedlejší účastnice řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1996 a soudu prvního stupně bylo uloženo provést důkazy navržené vedlejší účastnicí řízení v rámci odvolání. Po dalším dokazování bylo žalobě vyhověno rozsudkem ze dne 21. 1. 1998, a to v podstatě se shodnou argumentací jako u prvního rozsudku. K odvolání vedlejší účastnice řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 1999 tak, že žaloba byla zamítnuta, neboť bylo znovu provedeno dokazování a z něj byl odvolacím soudem učiněn závěr o vrácení i druhé půjčky. K dovolání stěžovatele byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, a to pro porušení procesní předpisů při provádění dokazování před odvolacím soudem.
Poté byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2004 č. j. 10 Co 327/2001-314 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a ve výroku o náhradě nákladů řízení byl změněn tak, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nebyla stěžovateli přiznána, a dále mu nebyla přiznána ani náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud, byť za mnohem podrobnějšího rozebrání důkazní situace, rovněž konstatoval neunesení důkazního břemene ohledně tvrzeného vrácení půjčky vedlejší účastnicí řízení. V otázce nákladů řízení před soudem prvního stupně aplikoval odvolací soud ustanovení §150 o. s. ř. Tento postup zdůvodnil tím, že oba účastníci nezachovali potřebnou míru opatrnosti při poskytnutí a vrácení půjčky, když si vzájemně nevydali žádná písemná potvrzení, měnili své výpovědi a vyvolali tak spor, jehož řešení si vyžádalo provedení nákladného dokazování a mnoho času. V tom spatřuje odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak úspěšnému účastníkovi. Náklady odvolacího a dovolacího řízení odůvodnil odvolací soud shodně a rozvedl, že stěžovatel zpočátku popíral, že by hrál automaty bez vložení peněz, a svoji věrohodnost tak oslabil.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V nálezu sp. zn. III. ÚS 671/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 29, nález č. 10] Ústavní soud rozvedl podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně o případy svévolné aplikace jednoduchého práva. O případ svévolné aplikace jednoduchého práva jde i v posuzovaném případě.
Ústavní soud v minulosti dovodil, že soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny (sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 75, str. 145). Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a je samo o sobě způsobilé zasáhnout do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jak dovodil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004 ve věci Baumann proti Rakousku (č. 30428/96, resp. č. 76809/01 in http://hudoc.echr.coe.int/). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků. Při výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. je soud povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy České republiky). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti týkající se věci jako takové. (sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 130; rovněž na http://www.judikatura.cz/)
Teorie dovodila, že při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. (in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 6 vydání. Praha: C. H. Beck. 2003. s. 555).
Na shora uvedených dřívějších závěrech, jakož i na názoru teorie nehodlá Ústavní soud ani při posuzování tohoto případu nic měnit. Ústavní soud tedy považuje za přípustné, aby se soud při posuzování možnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. zabýval postojem účastníků v průběhu řízení a okolnostmi, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a ty shledal za natolik hodné zvláštního zřetele, že pro ně nepřizná náhradu nákladů řízení. V posuzovaném případě se však konkrétní důvody jeví jako zcela nedostatečné, které navíc nemají oporu v okolnostech řízení patrných ze spisu, jak správně namítá stěžovatel. Jestliže Ústavní soud v minulosti dovodil, že jde o svévoli, pokud soud své rozhodnutí neodůvodní, pak je třeba učinit stejný závěr tam, kde zdůvodnění vychází ze skutečností, které zčásti nemají oporu v provedených důkazech a zčásti nemají žádný význam pro posouzení otázky, která je předmětem rozhodnutí.
Stěžovatel již v žalobě poukázal na existenci dvou půjček. Při jediném výslechu v průběhu celého řízení, který byl proveden soudem prvního stupně při jednání konaném 10. 4. 1996 potvrdil, že peníze z první půjčky prohrál na automatech a tyto peníze tudíž po vedlejší účastnici řízení nepožaduje. Za této situace rozhodně nelze přisvědčit závěru, že stěžovatel měnil svá tvrzení a tím komplikoval soudní řízení. Stejně tak je třeba uvážit, že odvolací soud své skutkové závěry o skutečnostech, které byly ve věci sporné, založil na důkladné analýze výpovědí svědků Š., K., a P.-P., jakož i dalších listinných důkazů, a nikoliv na výpovědi či tvrzení stěžovatele (str. 4-5 rozsudku). Potřeba výpovědi těchto svědků, stejně jako dalších, přitom vyplynula z tvrzení a návrhů vedlejší účastnice řízení. Konečně to, že o půjčkách a vrácení prvé z nich nebyl nikdy sepsán žádný záznam, a dokazování, resp. řízení bylo zejména v důsledku posledně uvedené skutečnosti komplikované a zdlouhavé, nemůže být samo o sobě důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi řízení.
Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že byl při posuzování jeho nároku na náhradu nákladů řízení svévolně aplikován §150 o. s. ř., aniž pro to byly podmínky a aniž by relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány.
Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl zrušen napadený rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Přitom Ústavní soud upustil od ústního jednání, které nemohlo vést k dalšímu objasnění věci, a stěžovatel i Krajský soud v Plzni s tímto postupem výslovně souhlasili. Vedlejší účastnice řízení byla spolu s výzvou k vyjádření k ústavní stížnosti vyzvána i ke sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž byla upozorněna, že její mlčení bude považováno za souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože vedlejší účastnice řízení na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovala, je třeba považovat podmínky pro upuštění od ústního jednání za splněné.