ECLI:CZ:US:2005:2.US.654.04
sp. zn. II. ÚS 654/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. B.K., zastoupené advokátem JUDr. V.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2004, čj. 53 Co 322/2004-34, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 11. 2005 a doplněna dne 3. 12. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze.
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 25 C 370/2003, z něhož zjistil následující:
Ministerstvo zemědělství - P.ú. P., dne 16. 9. 2003, pod čj. PÚ 4561/92, rozhodl o uplatněném restitučním nároku stěžovatelky tak, že stěžovatelka není vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, neboť předmětné pozemky sice byly převedeny na stát v tísni, nicméně nikoli za nápadně nevýhodných podmínek. Předpoklady pro vydání nemovitostí stěžovatelce ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") proto v dané věci neshledal. Stěžovatelka se žalobou k soudu podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř. domáhala nového rozhodnutí o svém nároku.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 25 C 370/2003, žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala nahrazení správního rozhodnutí pozemkového úřadu tak, aby bylo určeno, že je vlastnicí předmětných pozemků, zamítl (výrok I.), P. (dále jen "účastník") právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce nepřiznal (výrok II.). Soud se v případě kupní smlouvy z roku 1968 ztotožnil se závěry pozemkového úřadu, že smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky však shledal v případě uzavření smlouvy z roku 1986. V tomto směru se tedy právní názor soudu lišil. Vzhledem k tomu, že ke všem vyžadovaným pozemkům bylo zřízení právo osobního užívání, což je ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě překážka vydání pozemků, dospěl soud k závěru, že na výroku pozemkového úřadu nelze nic měnit. Žalobu směřující k nahrazení rozhodnutí správního orgánu proto zamítl. Za použití ustanovení §150 o.s.ř. účastníku soud náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že jsou tu důvody zvláštního zřetele hodné.
K odvolání účastníka směřujícímu do výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2004, sp.zn. 53 Co 322/2004, rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit účastníku na nákladech řízení částku 3.725,- Kč (výrok I.) a na nákladech odvolacího řízení částku 450,- Kč. Odvolací soud totiž důvody zvláštního zřetele hodné v posuzovaném případě neshledal, bylo proto podle jeho názoru namístě o nákladech řízení rozhodnout dle hlediska úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Z pouhého konstatování v odůvodnění rozhodnutí, že za část požadovaných pozemků stěžovatelce přísluší náhrada, nelze dovozovat její částečný úspěch ve sporu. Podání žaloby, která byla výrokem soudu zamítnuta bylo v dispozici stěžovatelky a rizika hrazení nákladů při neúspěchu ve sporu si musela být vědoma. Nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku by podle názoru soudu v posuzovaném případě představovalo neodpovídající zvýhodnění stěžovatelky na jeho úkor. Existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. odvolací soud v posuzovaném případě neshledal.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Obsáhle cituje odůvodnění napadeného usnesení, s jehož závěry nesouhlasí. Připomíná, že se jedná o věc restituční, kterou Ústavní soud ve své judikatuře označil za problematiku speciální se všemi důsledky. Stěžovatelka tvrdí, že výše popsaný postup dle zákona o půdě vedl k přiznání náhrady za nevydaný pozemek. Ve svém důsledku tedy byl procesní postup stěžovatelky z velké části úspěšný. O náhradě za něj lze dle platné úpravy rozhodnout jedině ve zvláštním řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud odvolací soud přiznal účastníku náhradu nákladů řízení, nezohlednil speciální povahu restitučního sporu a dopustil se vůči stěžovatelce další křivdy. Stěžovatelka poukazuje na značné průtahy v řízení a skutečnost, že v této souvislosti nevyužila možnosti podat žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva. Odvolací soud aplikoval obecný procesní předpis bez zřetele na účel restitučních předpisů. Stěžovatelka považuje závěr soudu za nepřípadný.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení. Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je zásadně podřízeno principu úspěchu ve věci. Aplikaci §150 o.s.ř. je namístě dle zákonné dikce ve zcela výjimečných případech. I přes respektování povahy žalobou uplatňovaného nároku odvolací soud z důvodů, které v odůvodnění rozvedl, podmínky pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení v posuzované věci neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelky, aby Ústavní soud přehodnotil závěr odvolacího soudu, který, na rozdíl od soudu prvého stupně, neshledal důvody hodné zvláštního zřetele a nepostupoval podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo z části nepřiznat.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §150 o.s.ř.
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že při zvážení specifických okolností případu důvod pro výjimečnou aplikaci §150 o.s.ř. neshledal. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží, byť nikoliv explicitně, také úvaha soudu o tom, jakým způsobem by se eventuelní nepřiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry účastníka.
Ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu není použití či nepoužití ustanovení §150 o.s.ř. v konkrétním případě vyjádřením libovůle při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, pokud ovšem příslušný soud bez dalšího pouze formálně neodkáže na předmětné ustanovení zákona, aniž vysvětlí závěr, ke kterému dospěl po zvážení všech okolností případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17.5.2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, ročník 2001- II. díl, pod č. 75).
Dle platné judikatury obecných soudů jsou důvody hodnými zvláštního zřetele zejména majetkové, sociální a další poměry účastníků sporu, jakož i okolnosti, které vedly účastníka k uplatnění nároku soudní cestou, apod. (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.11.1997, sp. zn. 10 Cmo 260/97). Pokud tedy odvolací soud, vědom si všech okolností i příčin, které vedly žalobkyni k podání návrhu neaplikoval v řízení ustanovení §150 o.s.ř., neporušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť úvaha soudu, co považuje za důvod hodný zvláštního zřetele a k jakým okolnostem věci přihlédne, závisí výhradně na jeho posouzení. Ze strany Městského soudu v Praze se proto nejednalo o svévolný postup soudu, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., kterou stěžovatelka subjektivně pociťuje jako nespravedlivou, není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2005
J i ř í N y k o d ý m,
předseda senátu