ECLI:CZ:US:2005:2.US.685.04
sp. zn. II. ÚS 685/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu C. C. d., zastoupeného JUDr. Z. A., směřujícímu proti postupu v řízení a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 76/99-28, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2004, č. j. 2 Cmo 266/2003-42, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným ve lhůtě podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud konstatoval, že postup obecných soudů v řízeních shora uvedených spisových značek je v rozporu s ustanoveními čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje zrušení rubrikovaných rozhodnutí.
Uvedená rozhodnutí byla vydána v řízení zahájeném na základě stěžovatelova návrhu ze dne 24. 5. 1999 na vydání platebního rozkazu na částku 9.832,-- Kč proti žalovanému J., s. d. v T. z titulu prodlení se zaplacením ceny zboží dodaného stěžovatelem. Proti platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Brně podalo žalované družstvo včas odpor. Krajský soud v Brně následně napadeným usnesením vyzval stěžovatele ve smyslu §43 odst. 1 občanského soudního řádu k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností svého podání ze dne 24. 5. 1999 a k doplnění a označení důkazů, jichž se dovolává. Stěžovatel svůj návrh doplnil, současně však podal proti uvedenému usnesení odvolání, a to přes výslovné poučení, že proti němu není odvolání přípustné. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatel v návrhu uvádí, že krajský soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s §79 odst. 1 a §43 odst. 1 občanského soudního řádu podmiňoval jednání ve věci samé tím, že mu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny ukládal povinnosti nad rámec stanovený zákonem, a tím nepřípustně zasahoval do jeho práva na poskytnutí soudní ochrany. Z hlediska věcného směřují námitky stěžovatele jednak proti tomu, že soud svojí nečinností způsobil od roku 1999 průtahy v řízení, a když po letech začal konat, konal způsobem, kterým naplnění práva na soudní ochranu maří. Dále ve svém návrhu polemizuje s ustanovením §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, podle něhož odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl účastník vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil. Soud podle jeho tvrzení nemůže odmítnout ochranu tehdy, pokud v rozporu s obsahem prohlásí podání za neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité. Proto měl být umožněn přezkum tohoto usnesení soudu prvního stupně soudem odvolacím.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému projednání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti. Po tomto přezkumu Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud zdůrazňuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud podání, kterým se zahajuje řízení, usnesením odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen. Zatímco proti usnesení vydanému podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu není odvolání přípustné [viz shora zmíněný §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu], proti usnesení, kterým se odmítá podání na zahájení řízení, odvolání přípustné je.
Ústavní stížnost lze podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a v dalším řízení nezhojitelně zasahují do základních práv a svobod. Ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odděleně od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí právě proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný. Ústavní stížností napadené usnesení soudu prvního stupně není rozhodnutím, kterým by byla žalovaná věc pravomocně skončena. Jedná se o rozhodnutí toliko procesní povahy, které nemůže samo o sobě vyvolat pro stěžovatele negativní následky. Teprve v případě, že by stěžovatel podání nedoplnil, případně je doplnil nedostatečně, mohl by být jeho návrh na zahájení řízení obecným soudem odmítnut usnesením, proti kterému je možnost podat řádný opravný prostředek, jak naznačeno shora; takovéto rozhodnutí by již mělo existenciální vliv na možnost domáhat se ochrany práva před soudem.
Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti konstatuje, že v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl výše popsán, nelze v této fázi řízení před obecnými soudy přiznat možnost ochrany prostřednictvím řízení o ústavní stížnosti. O tom, zda o stěžovatelově nároku (právu) bylo rozhodnuto způsobem, který je či není v souladu s jeho ústavně zaručenými právy, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.
Pokud jde o tu část stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti zbytečným průtahům v řízení, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v minulosti nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 600/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 6, str. 35 a násl.). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto procesního prostředku v řízení před obecnými soudy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04 a sp. zn. IV. ÚS 259/04 [dosud nepublikovány]). Proto ani v části, která napadá průtahy v řízení před obecnými soudy, nelze shledat ústavní stížnost přípustnou.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Vzhledem k tomu, že tato situace v posuzované věci nastala, rozhodl Ústavní soud, jak je uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí.
Obdobně rozhodoval Ústavní soud v obsahově shodných věcech téhož stěžovatele, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 367/04, I. ÚS 468/04 a I. ÚS 706/04.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2005
JUDr. Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj