ECLI:CZ:US:2005:2.US.85.05
sp. zn. II. ÚS 85/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. J. C., zastoupeného JUDr. Antonínem Fürstem, advokátem, se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, směřujícímu proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň ze dne 11. 10. 2004, č. j. ČTS: OKFK-53/3-2004, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2004, č. j. 1 Zt 995/2004-9, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Rubrikovaným usnesením Policie České republiky bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli, přičemž za vinu mu bylo kladeno, že spáchal trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji ve smyslu §178 odst. 2 a 3 trestního zákona. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla shora uvedeným usnesením státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství odmítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel obě rozhodnutí napadl v řízení o ústavní stížnosti s odůvodněním, že byla porušena jeho práva garantovaná ustanoveními čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyly dle jeho názoru splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání. Proto navrhuje obě rozhodnutí zrušit.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že prověřování věci orgány činnými v trestním řízení opodstatňuje závěr o spáchání trestného činu jeho osobou. Dále namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje požadavky na ně kladené ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, neboť v něm není uvedena forma zavinění, v níž se měl trestného činu dopustit, přičemž rozhodnutí státní zástupkyně v řízení o stížnosti se s touto okolností řádně nevypořádalo. Rovněž s odkazem na normy jednoduchého práva - obsažené zejména v §16 a v §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a v §3 odst. 4 a §4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů - se domnívá, že jednání, jež mu je kladeno za vinu, bylo jednáním v souladu s uvedenými ustanoveními, tudíž skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže být trestným činem. Závěr o spáchání trestného činu považuje za neopodstatněny také proto, že z obsahu důkazů neplyne. Z obsahu ústavní stížnosti rovněž vyplývá, že dle názoru stěžovatele státní zástupkyně přistoupila k projednání podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání formálně a řádně neposoudila obsah námitek ve stížnosti obsažených.
Po posouzení spisového materiálu, který má Ústavní soud k dispozici, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení otázky přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Zahájení trestního stíhání je po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, nově formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání. Po dřívějším opatření, které bylo sice přezkoumatelné, nikoli však v rámci řádného opravného řízení, zákon nyní předepisuje formu usnesení, proti níž je přípustná stížnost. V daném případě stěžovatel tento řádný opravný prostředek vyčerpal. Napadené rozhodnutí stížnostního orgánu je pravomocné a konečné, a může být tudíž podrobeno v níže specifikovaném, omezeném rozsahu, přezkumu Ústavním soudem.
Je zřejmé, že na usnesení o zahájení trestního stíhání dopadá věcná působnost ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (srov. čl. 83 Ústavy České republiky) vyplývá, že Ústavní soud v zásadě nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti usnesení o zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění). Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že trestní řízení coby zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude finálně postaveno vlastní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v trestním řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 245 a násl.). Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn toliko přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, je v souladu s podmínkami čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody. V projednávaném případě se proto mohl zaměřit pouze na to, zda usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. řízení o stížnosti proti tomuto usnesení, odpovídá podmínkám, které na ně klade zákon (trestní řád); předmětem přezkumu Ústavního soudu v této fázi řízení nemůže být, zda a jaký trestný čin byl či nebyl skutečně spáchán, nebo jakou vypovídací schopnost či právní relevanci mají jednotlivé důkazy.
Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je výsledkem ústavně konformního výkladu i aplikace ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v něm řádně označil odpovídajícím způsobem osobu, proti níž bylo trestní řízení zahájeno, a dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, jenž sestává z obsáhlého výčtu souvisejících okolností, v nichž tato osoba figurovala. Skutek byl místně a časově vymezen - specifikací dat, osob, jichž se osobní údaje týkají, popisem způsobu získání písemností, v nichž jsou tyto údaje obsaženy, jejich předání další osobě a popisem právem reprobovaného výsledku tohoto předání. K záměně s jiným skutkem proto dle názoru Ústavního soudu nemůže dojít. Z opatřených podkladů tak policejní orgán shromáždil skutečnosti, jež podle jeho přesvědčení důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Dle názoru Ústavního soudu byl v usnesení o zahájení trestného stíhání dostatečně určitě a nezaměnitelně vymezen okruh skutkových okolností, který se stal podkladem pro zahájení trestního stíhání a který vymezuje východisko budoucího vyšetřování a později eventuálně řízení před soudem.
Vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání začíná teprve fáze vyšetřování trestného činu. Na míru zjištění skutkového stavu a na neměnnost úvahy - z níž vychází přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o tom, že byl určitou osobou spáchán trestný čin - logicky nelze proto klást stejná měřítka jako na obsah obžaloby, nebo na obsah důkazního řízení, jak je provádí soud, neboť právě ten je povolán k verifikaci a absolutizaci závěru o tom, zda a jaký byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem. Pro běh trestního řízení od okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze zákona vyplývá požadavek, aby soulad mezi mírou zjištěných skutečností byl v jednotě s určitou mírou pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán osobou, proti níž bylo trestní stíhání zahájeno. Řetězec skutkových okolností, jak byl podrobněji rozveden v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, podle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodňuje vyslovení obviňujícího závěru.
Fakt, že v napadených rozhodnutích nebylo výslovně uvedeno, v jaké formě měl být stěžovatelem trestný čin spáchán, nezpůsobuje dle názoru Ústavního soudu nutnost kvalifikovat napadená rozhodnutí jako protiústavní, a to zejména s ohledem na fakt, že ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu nepožaduje, aby forma zavinění byla v usnesení o zahájení trestního stíhání uvedena.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v úvodní fázi trestního řízení dostatečný stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že trestné jednání nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu prokázáno a ve skutkové větě popsáno v natolik precizní míře, jako je tomu např. u obžaloby či v soudním výroku o vině. V postupu orgánů činných v trestním řízení tak Ústavní soud neshledal pochybení ústavního rozměru.
Předmětem řízení o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle názoru Ústavního soudu přezkum výsledku dosavadního prověřování skutkového stavu (§160 odst. 5 ve spojení s §147 trestního řádu). Státní zástupce tedy z pohledu zákonnosti hodnotí, zda zjištěný skutkový stav s potřebnou mírou pravděpodobnosti odůvodňuje závěr o tom, že byl spáchán trestný čin určitou osobou. Ústavní soud má za to, že není rolí státního zástupce tento skutkový stav znovu samostatně zjišťovat a aktivně přezkoumávat. Důvod k negativnímu zásahu státního zástupce je dán tehdy, je-li dosavadní postup nedostatečný pro vyslovení závěru o pravděpodobném pachatelství trestného činu. Z tohoto pohledu proto nelze postup státní zástupkyně označovat za formalistický, jak se domnívá stěžovatel. Presumpci neviny nelze spojovat se subjektivním přesvědčením orgánů činných v trestním řízení o otázce viny obviněného (obžalovaného). Smyslem této zásady je, že pachateli trestného činu musí být prokázána vina s tím, že nedokázaná vina má stejný právní význam jako prokázaná nevina. Zásadu presumpce neviny není možno extenzivně vykládat tak, že v každém stadiu trestního řízení musí být orgány činné v trestním řízení schopny prokázat obviněnému beze vší pochybnosti jeho vinu. Akceptací tohoto názoru by totiž ztrácely smysl jednotlivé fáze trestního řízení a zejména vyšetřování trestného činu, jež má směřovat a podstatným způsobem vést k nepochybnému prokázání viny.
Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, jež připouští kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zakotvená základní práva, např. v situaci, kdy takové usnesení je výrazem libovůle a není dostatečně odůvodněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105, str. 471 a násl.).
V posuzovaném případě Ústavní soud libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení neshledal, a proto není oprávněn k zásahu do jejich nezávislého rozhodování. Námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže jeho výsledky předjímat (srov. výše zmíněný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 645/99).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Pokud jde o námitky stěžovatele, podle nichž jeho jednání při zacházením s inkriminovanými materiály je jednáním, které je v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. (resp. že jde o jednání tímto právním předpisem neregulované) a že postupoval při obhajobě svého klienta v souladu se zákonem o advokacii, a proto se nemůže jednat o jednání, jež by bylo lze kvalifikovat jako trestný čin, jedná se o námitky věcné. Proto se jimi Ústavní soud nezabýval, neboť je na místě, aby je stěžovatel uplatnil v rámci rozhodování o vině a trestu. V tomto stadiu řízení, jak bylo zevrubně rozebráno, však není Ústavní soud povolán k přezkumu těchto otázek; v opačném případě by tak Ústavní soud předjímal postup trestního řízení. Tento závěr platí proto i za situace, že se Ústavní soud neztotožní s právním hodnocením pramenů, na nichž orgány činné v trestním řízení k trestnímu stíhání přikročily.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková