ECLI:CZ:US:2005:3.US.19.05
sp. zn. III. ÚS 19/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 17. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky R. R., zastoupené JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem 110 00 Praha 1, Národní 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. 25 Cdo 4/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 19 Co 146/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 2002 sp. zn. 19 C 52/98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že oběma rozsudky obecných soudů se cítí dotčena v právu zaručeném jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud navrhla zrušení i usnesení Nejvyššího soudu, činí tak pro případ vyhovění ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu I. a II. stupně, čímž by rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem nemělo žádné opodstatnění. Uvedla, že uplatnila nárok na náhradu škody vzniklé jí na zdraví při poskytované léčbě ve zdravotnickém zařízení a v důsledku postupu non lege artis při operačním zákroku dne 11. 5. 1992. Oba obecné soudy shodně rozhodly o zamítnutí uplatněného nároku když dospěly k závěru, že neprokázala tvrzení o protiprávním jednání žalovaných při označené operaci, podle jejího přesvědčení pro takový závěr nebyl však náležitě zjištěn skutkový stav, návrhům na doplnění dokazování soudy nevyhověly s tvrzením, že jsou nadbytečné. Proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání, v ústavní stížnosti ničeho nenamítla, poukázala pouze na to, že je právní zástupkyně obdržela dne 22. 11. 2004.
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. 25 Cdo 4/2004 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 19 C 52/98, jakož i z obsahu ústavní stížnosti nutno konstatovat, že návrh, kterým se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné, je návrhem zjevně neopodstatněným. Stěžovatelka nejen nic uvedenému rozhodnutí nevytýká, ale i v řízení o ústavní stížnosti bylo odmítnutí dovolání shledáno opodstatněným, poněvadž důvody jeho podání neodpovídají obsahu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, o který stěžovatelka dovolání opírala, když sice tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a že s poukazem na §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 občanského soudního řádu bylo řízení před soudem I. i II. stupně postiženo vadou, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak samotný obsah dovolání zpochybňuje pouze skutkové závěry soudů, na základě nichž byla věc posouzena a rozhodnuta.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost napadající rozsudky soudu I. a II. stupně, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na náhradu škody ve výši 849.350,- Kč s přísl. a rozhodnuto o nákladech řízení, byla podána po lhůtě k tomu stanovené. Pro odmítnutí dovolání jako nepřípustného nelze ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu odvíjet lhůtu k podání ústavní stížnosti proti pravomocným výše označeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Dne 3. 11. 2003 podané nepřípustné dovolání nelze považovat za zákonem poskytnutý procesní opravný prostředek (případně mimořádný opravný prostředek), uplatněný stěžovatelkou k ochraně tvrzeného práva. (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném před 1. 4. 2004, sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb.). Odmítnutí návrhu v uvedeném rozsahu je proto odůvodněno §43 odst. 1 písm. b) výše citovaného zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 17. února 2005