ECLI:CZ:US:2005:3.US.224.05
sp. zn. III. ÚS 224/05
Usnesení
III. ÚS 224/05
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem v Praze 5, Moulíkova 2240/5, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 1. 2003, čj. 10 C 8/2000-109, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 11. 2003, čj. 40 Co 606/2003-135, a proti postupu Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 5. 2005 napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 11. 2003, čj. 40 Co 606/2003-135, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 1. 2003, čj. 10 C 8/2000-109, a dále pak i postup Katastrálního úřadu v Šumperku (pozn.: nyní Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk) ve věci návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy ze dne 16. 2. 1995, uzavřené mezi stěžovatelem (na straně jedné) a Sdružením podnikatelů NOVA, R. H., M. M. a M. H. (na straně druhé), a návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 16. 2. 1995, uzavřené mezi stěžovatelem a A. E. (na straně jedné) a V. M., M. M., R. H. a M. H. (na straně druhé). Stěžovatel má za to, že v důsledku uvedených zásahů orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem okresního soudu, jenž je napaden touto ústavní stížností, byla zamítnuta žaloba stěžovatele a jeho manželky A. E. proti V. M., M. M., R. H. a M. H. na určení, že do společného jmění žalobců patří nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Šumperku v katastru nemovitostí (dále také jen "KN") pro obec Zábřeh, k. ú. Zábřeh na Moravě na LV č. 3649 a označené jako parcela p. č. 1523/2, s objektem č. p. 1903, parcela p. č. 1523/1 a 1523/6. Uvedený soud přitom dospěl (mj.) k závěru, že výše zmíněná kupní smlouva, na základě níž žalovaní nabyli uvedené nemovitosti, není neplatná. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, avšak Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 2. 2005, čj. 30 Cdo 1138/2004-161, jako nepřípustné podle ustanovení §234b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výše uvedenému soudnímu řízení předcházely následující skutečnosti. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v Šumperku ze dne 22. 2. 1995, čj. V 11-238/95, byl k návrhu ze dne 16. 2. 1995 (doručenému dne 21. 2. 1995) povolen vklad vlastnického práva z výše zmíněné kupní smlouvy. Následně zmíněný katastrální úřad svým rozhodnutím ze dne 15. 9. 1998, čj. 10 V 2-3259/98, zamítl podle §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), návrh na vklad zástavního práva podle zástavní smlouvy, rovněž shora zmíněné (tento návrh byl doručen katastrálnímu úřadu dne 8. 9. 1998). Důvodem bylo, že úkon, týkající se zřízení zástavního práva, není určitý a srozumitelný, a to vzhledem k nesprávnému názvu katastrálního území a tomu, že jako zástavce vystupuje sdružení bez právní subjektivity. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel opravným prostředkem, avšak Krajský soud v Ostravě rozsudkem čj. 22 Ca 461/98-15, který nabyl právní moci dne 23. 6. 1999, je potvrdil. Poté, dne 13. 10. 1999 byl katastrálnímu úřadu předložen nový návrh na vklad zástavního práva podle téže zástavní smlouvy ze dne 16. 2. 1995, nyní však "opravené" stěžovatelem, který byl opět ze stejných důvodů zamítnut, a to rozhodnutím ze dne 18. 11. 1999, čj. 10 V 2-3752/99.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obě smlouvy byly sepsány dne 16. 2. 1995, mají nesprávně uvedené katastrální území a "odkládací doložku", když se v čl. VI. kupní smlouvy uvádí, že vlastnictví přechází na kupujícího dnem zápisu smlouvy do KN, a v čl. IX. zástavní smlouvy, že zástavní právo vzniká vkladem do KN. Dále poukazuje na to, že z návrhu na vklad plyne požadavek navrhovatelů, aby katastrální úřad povolil vklad kupní smlouvy do KN s tím, že navrhovatelé žádají, aby po vyznačení povolení vkladu na zástavní smlouvě zaslal jedno vyhotovení zástavním věřitelům a jedno zástavcům jako doklad o účinnosti zástavní smlouvy, a z těchto skutečností, s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 153/2000, vyvozuje (patrně) to, že katastrální úřad neměl návrh na vklad podle kupní smlouvy povolit, protože nebyla v důsledku odkládací podmínky v době podání návrhu účinná - účinnosti totiž musí nabýt nejpozději ke dni podání vkladového návrhu, resp. to, že obě smlouvy tvořily jeden celek na téže vkladové listině, přičemž ze zmíněného návrhu lze vyvodit, že existovala vůle účastníků řízení evidovat obě smlouvy (v souvislosti s tím stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 81/98). Následně se stěžovatel v ústavní stížnosti zabývá otázkou účinnosti kupní smlouvy a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 331/98 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Cz 33/78 vyslovuje závěr, že předmětná kupní smlouva obsahovala odkládací podmínku, a to podmínku nemožnou (§36 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku), na niž byl ovšem vázán vznik práva, a tak k ní bylo nutno přihlédnout. V důsledku této skutečnosti má být kupní smlouva neplatná a na jejím základě neměl katastrální úřad provést vklad do KN. Jde-li o postup katastrálního úřadu, ten navíc nesplnil vůli účastníků provést vklad obou smluv, když provedl vklad pouze smlouvy kupní. Jednalo se tak o "částečné" povolení vkladu, rozhodnutí, o němž mu nebylo nikdy doručeno, a tak nebyl naplněn formální předpoklad nabytí právní moci. V důsledku toho bylo porušeno jeho právo "na rozhodnutí", resp. na spravedlivý proces.
Vzhledem k uvedenému postupu katastrálního úřadu podal stěžovatel žalobu na určení vlastnického práva, o níž obecné soudy rozhodly, jak uvedeno shora. Ve vztahu k těmto rozhodnutím stěžovatel namítá, že důkazní řízení nebylo ukončeno, když soud prvního stupně jednání nařízené na 13. 5. 2002 odročil na neurčito, poté však žádné další jednání nenásledovalo, a tak soud nejednal vůbec o zástavní smlouvě, o samotném návrhu na vklad obou smluv a ani o odkládací podmínce. Odvolací soud pro vydání svého rozsudku pak neměl potřebné důkazy, jestliže se meritorně nezabýval vlastní kupní smlouvou a odkládací podmínkou nebo i samotným návrhem na vklad. Stěžovatel má za to, že byl zkrácen na svém právu vyplývajícím z čl. 36 odst. 2 Listiny, když se s důvěrou obrátil na soudy tří stupňů z důvodu přezkumu zákonnosti, avšak soudní ochrany se nedočkal, dále pak na právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, když se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a soudní spor trval nepřiměřeně dlouhou dobu. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Dále pak se domáhal toho, aby bylo "vloženo právo zástavní do katastru nemovitostí na Katastrálním úřadě v Šumperku tak, jak odpovídalo vůli dlužníků - zástavců a zástavních věřitelů dle zástavní smlouvy AK 026 2/95 ze dne 16. 2. 1995 na základě návrhu na vklad ze dne 16. 2. 1992" (pozn.: míněn zřejmě návrh ze dne 16. 2. 1995), a konečně stěžovatel požádal o "přiměřené zkrácení lhůt k uzavření otevřených cauz".
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o požadavek stěžovatele na vložení zástavního práva do katastru nemovitostí, nutno vycházet z toho, že kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny čl. 87 Ústavy ČR a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 Ústavy ČR). Ve vztahu k řízení o ústavních stížnostech dle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, o které jde i v nyní posuzované věci, to znamená, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat způsobem uvedeným v ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, tedy pokud ústavní stížnosti vyhoví, může buď zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo - pokud porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí - zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v takovém porušování pokračoval, eventuálně také, aby obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Není tedy přípustné, aby sám Ústavní soud rozhodl o vkladu zástavního práva, což platí i o stanovování či zkracování nějakých procesních lhůt, jehož se stěžovatel rovněž domáhá. S ohledem na tyto skutečnosti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
K tomu nutno doplnit, že podstatou té části ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel domáhá vkladu zástavního práva, je nesouhlas s rozhodnutími katastrálního úřadu, jenž zamítl návrh na tento vklad, resp. rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí katastrálního úřadu. To bylo stěžovateli dle všeho doručeno před více jak 5 lety, takže lze ústavní stížnost považovat za návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); jde-li o rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž byl zamítnut "opakovaný" návrh na vklad zástavního práva, bude dle všeho situace obdobná, navíc stěžovatel ve vztahu k němu patrně ani nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel, když nedosáhl vzniku zástavního práva k jím prodaným nemovitostem, se soudní cestou domáhal "obnovení" svých vlastnických práv s poukazem na neplatnost výše zmíněné kupní smlouvy pro neurčitost, a to vzhledem k uvedení neexistujícího katastrálního území. Soud prvního stupně se touto otázkou ve svém rozsudku, napadeném touto ústavní stížností, podrobně zabýval, přičemž jeho závěrům nelze cokoliv vytknout, neboť jsou plně v intencích názorů Ústavního soudu na danou problematiku (srov. např. nález ze dne13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 447/03, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS dosud nepubl.). Odvolací soud se pak zabýval námitkou stěžovatele uplatněnou v odvolání, že právní názor soudu prvního stupně je nesprávný, jakož i námitkou, že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům, jak ji uplatňuje i v ústavní stížnosti, přičemž s oběma se důsledně vypořádal. Ostatně ani v případě dovolacího soudu nebylo shledáno žádné pochybení, neboť soud svůj postup, kdy odmítl dovolání pro nepřípustnost, řádně ve svém rozhodnutí zdůvodnil. V této části pokládá proto Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně nedůvodnou (k tomu také viz níže). Kromě toho, pokud je ústavní stížnost z velké části postavena na tom, že existence kupní smlouvy má být závislá na smlouvě zástavní, resp. na tom, zda na jejím základě bude vloženo zástavní právo stěžovatele, bylo povinností stěžovatele tyto námitky uplatnit v řízení před obecnými soudy, což však, jak patrno z napadených rozhodnutí, neučinil, v důsledku čehož patrně ani (řádně) nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, takže by bylo možno rovněž uvažovat o aplikaci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Má-li snad stěžovatel za to, že se těmito skutečnostmi měly obecné soudy zabývat ex officio, neboť jde o otázky absolutní neplatnosti, tato úvaha nemůže obstát již jen z toho důvodu, že by se vzhledem k tvrzené podmínce jednalo o otázku nikoliv platnosti právního úkonu, ale jeho účinků.
Argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti obsažené nelze ovšem přisvědčit ani z hlediska věcného. Neexistuje totiž žádný hmotněprávní úkon, ze kterého by plynulo, že účinnost kupní smlouvy se nějakým způsobem odvíjí od toho, zda bude vloženo zástavní právo stěžovatele do katastru nemovitostí, či od nějaké jiné podmínky. Znění čl. VI. kupní smlouvy, na který stěžovatel poukazuje, je v podstatě citací zákonných ustanovení, a to §133 odst. 2 občanského zákoníku, upravujícího okamžik nabytí vlastnictví, a §2 odst. 1, 2 zákona č. 265/1992 Sb. Jde-li o návrh ze dne 16. 12. 1995 na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nejen z jeho názvu, ale i z obsahu plyne požadavek navrhovatelů, aby katastrální úřad povolil vklad předmětné kupní smlouvy, nikoliv však smlouvy zástavní, jež ani k návrhu nebyla přiložena (alespoň tato skutečnost na tomto návrhu uvedena není); takový návrh byl podán až dne 8. 9. 1998. Vzhledem k tomu není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by katastrální úřad měl rozhodovat o vkladu zástavního práva, tedy o něčem, co nebylo navrhováno, jak se stěžovatel domáhá (srov. §4 odst. 3, 4 zákona č. 265/1995 Sb.). Z tohoto důvodu požadavek navrhovatelů o zaslání zástavní smlouvy po vyznačení povolení vkladu zástavním věřitelům a zástavci ("jako doklad o účinnosti této smlouvy") postrádá opodstatnění. K tomu dlužno poznamenat, že z uvedené věty ani není zřejmé, zda je míněn doklad o účinnosti smlouvy kupní nebo zástavní; navíc je otázkou, jaká zástavní smlouva je vlastně míněna.
I kdyby Ústavní soud vycházel z toho, že úmyslem účastníků mohlo být nějak svázat účinnost kupní smlouvy se smlouvou zástavní, resp. s vkladem zástavního práva, jednalo by se o pouhý záměr, jenž nenalezl odraz v příslušných smluvních ujednáních. Tomuto předpokladu však navíc odporuje vlastní tvrzení stěžovatele, že požadoval zaslání zástavní smlouvy s vyznačením vkladu jako doklad účinnosti této zástavní smlouvy; z něho lze totiž vyvodit, že navrhovatelé (mylně) předpokládali, že zástavní smlouva nabývá účinnosti vkladem zástavního práva do KN (nikoliv tedy úmysl učinit obě smlouvy na sobě vzájemně závislými). Námitka stěžovatele, že katastrální úřad pochybil, když nerozhodl o "obou" návrzích, resp. o obou smlouvách současně, ač tak učinit měl, tedy důvodná není.
Jestliže stěžovatel měl navíc za to, že katastrální úřad přistoupil jen k "částečnému povolení vkladu", pak není zřejmé, proč dne 8. 9. 1998 podával "nový" návrh na vklad zástavního práva a nedomáhal se vydání rozhodnutí o "celém" návrhu. Pokud by ústavní stížnost fakticky směřovala proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům řízení před katastrálním úřadem, spočívajícím v nevydání "částečného rozhodnutí" ve věci vkladu vlastnického práva, šlo by nepochybně o návrh opožděný, protože k údajně nesprávnému postupu katastrálního úřadu došlo v roce 1995, čehož si stěžovatel musel být vědom (srov. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před novelizací zákonem č. 83/2004 Sb.).
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b), d), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2005