ECLI:CZ:US:2005:3.US.289.04
sp. zn. III. ÚS 289/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 14. září 2005 sp. zn. III. ÚS 289/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. T. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004 č. j. 33 Odo 524/2003-480, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2003 č. j. 18 Co 368/2002-454, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu stěžovatelky na určení, že je jediným vlastníkem nemovitostí.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004 č. j. 33 Odo 524/2003-480 se zrušuje.
II. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003 č. j. 18 Co 368/2002-454 se zamítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhla stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 č. j. 33 Odo 524/2003-480, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 31. 1. 2003 č. j. 18 Co 368/2002-454 s tím, že uvedenými rozhodnutími byl porušen čl. 1, čl. 3, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a její preambule v odstavcích a) a b) a dále čl. 1 a čl. 5 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") sp. zn. 14 C 173/95, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka se svou žalobou podanou proti vedlejší účastnici domáhala určení, že je jediným vlastníkem domu č. p. 832 v katastrálním území D. s pozemkovými parcelami p. č. 3788 a 3789; tuto žalobu však uvedený soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 14 C 173/95 zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka, jež darovala vedlejší účastnici výše uvedené nemovitosti a která učinila právní úkon směřující ke vrácení daru, neprokázala, že by došlo ze strany vedlejší účastnice k naplnění podmínky pro vrácení daru ve smyslu §630 občanského zákoníku, tj. že se obdarovaný chová k dárci nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, Městský soud v Praze však ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; dále mimo jiné rozhodl, že Mgr. J. Š., soudce Obvodního soudu pro Prahu 6, není vyloučen z rozhodování a projednávání dané právní věci. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížnosti, jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, a to aniž by své rozhodnutí zdůvodnil (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se vůbec nevypořádal s jejími námitkami, jež uplatnila v dovolání. Přitom přehlédl, že první rozsudek soudu prvního stupně v dané věci byl zrušen pro nepřezkoumatelnost, druhý pak pro neprovedení dostatečného dokazování, přičemž odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že bez dostatečných skutkových zjištění nelze jako důvody pro odvolání daru odmítnout psychické a verbální útoky vedlejší účastnice vůči stěžovatelce, popř. ničení sporné nemovitosti vedlejší účastnicí, a ve třetím rozsudku se prvostupňový soud neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu. Dále stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší soud uložil povinnost hradit náklady protistraně, aniž by vůbec dovolání připustil. Stěžovatelka poukazuje i na to, že v řízení u obvodního soudu rozhodoval soudce Mgr. J. Š., jenž měl být vyloučen, neboť jednal mimo jednací síň a mimo dokazování s rodiči účastnic a převzal od nich osobně dopis; ti přitom hradí náklady právního zastoupení žalované, tj. vedlejší účastnice, takže jsou přímo na sporu zainteresováni. Jmenovanému soudci stěžovatelka rovněž vytýká nesprávnou protokolaci svědeckých výpovědí rodičů účastnic k její tíži. Soudu prvního stupně vytýká i to, že neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a ani o nich nerozhodl. Konkrétně se mělo jednat o "dovýslechy" v řízení již jednou slyšených svědků, kteří jsou v ústavní stížnosti jmenováni. Ve vztahu k soudu odvolacímu stěžovatelka namítá, že neprojednal její odvolání a ze své vlastní iniciativy se zabýval něčím, co ani nebylo jeho obsahem, konkrétně tím, zda stěžovatelka doručila odvolání daru vedlejší účastnici, a dále otázkou podjatosti soudce, načež při ústním odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že dar odvolán nebyl; v písemném odůvodnění však soud, údajně vědom si neudržitelnosti tohoto svého závěru, uvedl, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, pokud jde o jednání vedlejší účastnice, které by mohlo být kvalifikováno jako hrubé porušení dobrých mravů. Oběma soudům pak stěžovatelka vytýká, že neprovedly důkazy (rovněž specifikované v ústavní stížnosti) k tvrzené absolutní a relativní neplatnosti darovací smlouvy, a v této souvislosti upozorňuje, že její podání neměl soud posuzovat jako návrh na rozšíření žaloby a rozhodovat o něm usnesením. Dále stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud se neřídil závazným právní názorem odvolacího soudu, neprovedl žádné navrhované důkazy k psychickým a verbálním útokům žalované a s touto skutečností se nevypořádal, neprovedl ani navrhované svědecké výslechy k poničení nemovitosti a jejího vybavení, načež se dle stěžovatelky i městský soud odchýlil od svého názoru a rozhodl, že spoluvlastník má právo ničit věc ve spoluvlastnictví z důvodu svého vlastnického práva. Soudům obou stupňů taktéž stěžovatelka vytýká, že si nevyjasnily základní otázku, co je míněno dobrými mravy a do kterého okamžiku se na protiprávní skutky pohlíží jako na skutky v rozporu s dobrými mravy, a že nezhodnotily šikanózní jednání vedlejší účastnice. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jež se týkají odvolání daru, údajného fyzického útoku ze strany vedlejší účastnice a jejího druha vůči stěžovatelce a jejímu čtrnáctiletému synovi, najmutí bezpečností agentury stěžovatelkou, údajných psychických (verbálních) útoků vedlejší účastnice vůči ní, údajného ničení sporné nemovitosti vedlejší účastnicí a pronajmutí kanceláří, jež prý používá sama stěžovatelka a které i sama vybudovala, neoprávněného vymáhání nájemného po firmě K., s. r. o., vedlejší účastnicí a pomlouvání stěžovatelky a jejího partnera ("pomlouvačným" dopisem otce obou účastnic, adresovaným S. K.), údajné šikany, mající svůj základ v požadavku vedlejší účastnice uvést nemovitost do původního stavu (před stavebními úpravami), pomlouvání (zřejmě) stěžovatelky před pracovníky S. b. c., šikanózního zplnomocnění otce ke vstupu na pozemky, snahy o prodej poloviny nemovitosti "komukoliv", neplacení daně z nemovitostí vedlejší účastnicí, nezájmu o havarijní stav domu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka shledává jeho pochybení v tom, že se nezabýval věcnými námitkami, které ve svém dovolání uplatnila. Tato výtka pomíjí skutečnost, že když dovolací soud rozhoduje o daném mimořádném opravném prostředku, je povinen se zabývat v prvé řadě otázkou jeho přípustnosti. S ohledem na to, že rozsudkem odvolacího soudu byl v posuzovaném případě potvrzen v pořadí sice třetí, avšak co do výsledku shodný rozsudek soudu prvního stupně (důvody, které k tomu odvolací soud vedly, jsou irelevantní), mohlo být dovolání přípustné výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem za otázku zásadního právního významu nelze považovat tu, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, neboť tu je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu, přičemž závěry v konkrétním případě lze stěží zobecnit, a proto zpravidla nemají ani obecný přesah. Dále Nejvyšší soud uvedl, že povinnost hradit náklady řízení je zpravidla odvislá od "úspěšnosti" účastníka řízení; příslušný výrok tuto zásadu respektuje, byť by přiléhavější byla analogická aplikace §146 odst. 3 o. s. ř.
Městský soud v Praze uvedl, že na svých právních závěrech trvá a nemá, co by k nim dodal, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž navrhl, pokud nebude ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, aby ji Ústavní soud jako nedůvodnou zamítl.
K. Č. uvedla, že pokud stěžovatelka napadá rozhodnutí dovolacího soudu, pak Listina zaručuje v občanskoprávním řízení pouze jednoinstanční soudní řízení, přičemž stěžovatelka vymezila předmět dovolání tak, že byl nezpůsobilý k projednání, nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu, kterou by se dovolací soud mohl zabývat, a tak bylo její dovolání v souladu se zákonem odmítnuto, aniž by bylo třeba se vypořádávat s uplatněnými námitkami. Namítala-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že rozhodoval podjatý soudce, pak neuvedla žádné konkrétní okolnosti, proč by měl být vůči ní zaujatý. Není pravdou, že by soudce jednal s rodiči účastnic, ti mu pouze předali dopis do spisu, či že by ústní zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo odlišné od písemného. K námitce stěžovatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, vedlejší účastnice uvedla, že se jednalo o zcela nadbytečné "dovýslechy" svědků; soudy obou stupňů všechny navržené důkazy provedly, příp. rozhodly tak, že se návrh na doplnění dokazování zamítá; soudy dospěly k závěru, že to, co bylo zjištěno v rámci dosavadního řízení, je postačující, a v tom spatřovat porušení práv stěžovatelky nelze. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že soud prvního stupně se neřídil právním názorem soudu odvolacího a že v souvislosti s tím neprovedl další dokazování, nelze se s tím ztotožnit, neboť z napadeného rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že soud z tohoto závěru vycházel a dokazování, jak patrno z protokolů z jednání, ohledně verbálních útoků a poničení nemovitosti provedl. Dle vedlejší účastnice není ani pravda, že by si soudy nevyjasnily otázku, co je míněno dobrými mravy, a nezhodnotily její údajné šikanózní chování, přičemž odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se měl zabývat prvně uvedenou otázkou, jakož i intenzitou porušování dobrých mravů v daném případě. Jestliže stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s hmotným právem, když hodnotil rozšíření důvodů pro odvolání daru obsažené v podáních stěžovatelky adresovaných soudu jako nedoručené, pak vedlejší účastnice poukazuje na to, že tento soud pouze konstatoval, že žádné podání rozšiřující původní žalobu neobsahuje nutný předpoklad pro vrácení daru; soud správně posoudil obsah podání tak, že neobsahoval kvalifikovaný důvod pro vrácení daru. Ani další tvrzení stěžovatelky o jejím jednání v rozporu s dobrými mravy (o verbálních útocích, ničení věci či pronájmu nebytových prostor) nejsou pravdivá či jsou zkreslená, stěžovatelka se chová jako výlučná vlastnice předmětné nemovitosti, sama bez jejího souhlasu provádí investice, pronajímá nemovitost třetím osobám, a z příjmů jí ničeho nedává. Vedlejší účastnice má za to, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další instanci k přezkumu soudního rozhodnutí, a navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní stížnost je v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu důvodná.
Jak je z tohoto rozhodnutí zřejmé, závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, tedy proč soud nepovažoval otázky předložené mu v dovolání za otázky zásadního právního významu, není s odkazem na ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 6. 4. 2004) nijak odůvodněn. Takové rozhodnutí nutno považovat za nepřezkoumatelné, a tedy stojící v rozporu s principy právního státu (čl. 1 Ústavy), principem rovnosti (čl. 1 Listiny) a právem stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Jinak řečeno, důvody podrobně vyložené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 10. 2. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.), kterým bylo zrušeno ustanovení 243c odst. 2 o. s. ř., se plně vztahují i na tento, Ústavnímu soudu předložený případ. Zbývá jen dodat, že stejná problematika se stejným výsledkem byla řešena Ústavním soudem např. v nálezech ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 159/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 157) a ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 30), na které lze rovněž odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Veden zásadou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku soudu nižšího stupně, neboť jak již judikoval ve svém, již zmíněném nálezu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02, je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby především on judikaturu těchto soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání a k tomu by mělo i sloužit odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Jde-li o další rozhodování Nejvyššího soudu, má Ústavní soud za vhodné poukázat na to, že stěžovatelka ve svém dovolání (a rovněž tak i v ústavní stížnosti) namítá mimo jiné nesprávné právní posouzení věci, resp. řešení konkrétních otázek v rozporu s hmotným právem, přičemž se nejedná pouze o tu, na niž ve svém vyjádření poukazuje Nejvyšší soud (tj. zda chování obdarované lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §630 občanského zákoníku). Uplatněnými námitkami je třeba se - minimálně z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - v dalším řízení zabývat tak, aby rozhodování soudů ve věci stěžovatelky bylo vůbec možno podrobit eventuálnímu ústavněprávnímu přezkumu (viz výše), jejich posouzení je však plně věcí Nejvyššího soudu .
Ve vztahu k ústavní stížnosti pokládá Ústavní soud - v obecné rovině - za potřebné poznamenat, a to pro případ, že by se stěžovatelka po vyčerpání dovolání (jakožto posledního procesního prostředku) domáhala znovu ochrany svých základních ústavně zaručených práv a svobod cestou ústavní stížnosti, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se pak Ústavní soud zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost je třeba koncipovat tak, aby odrážela skutečnost, že se jedná o specifický právní prostředek ochrany práv, a nikoliv řádný či mimořádný opravný prostředek uplatňovaný v rámci soustavy soudů obecných.