ECLI:CZ:US:2005:3.US.373.05
sp. zn. III. ÚS 373/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele prof. dr. Z. S., právně zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem AK se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2004 č. j. 13 C 163/2002-65, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005 č. j. 62 Co 76/2005-88, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 7. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2004 č. j. 13 C 163/2002-65, ve výrocích I., III., a IV., a dále rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005 č. j. 62 Co 76/2005-88, a to pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel domáhal uložení povinnosti České republice nahradit stěžovateli náklady řízení do 15 dnů od právní moci nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005 č. j. 62 Co 76/2005-88, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 9. 2004 č. j. 13 C 163/2002-65, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal uložení povinnosti žalovaným 1) CANCER, spol. s r. o., se sídlem v Praze 6 a 2) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 3 689,- Kč a zároveň rozhodl o zastavení řízení ohledně částky 2 256,20,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 se domáhal uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit mu společně a nerozdílně částku 5 945,20,- Kč. Tento návrh však vzal stěžovatel následně částečně zpět a zbývající předmět sporu tvořila částka 3 689,- Kč. Svůj nárok odůvodnil stěžovatel tím, že byl v rozhodnou dobu pojištěncem druhé žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR v rámci systému veřejného zdravotního pojištění a že mu byly lékařem předepsány léčivé zdravotní přípravky, které si vyzvedl v lékárně první žalované CANCER, spol. s r. o., kde mu však nebyly vydány bez přímé platby, ačkoli jde o léčiva hrazená z veřejného zdravotního pojištění. Lékař, který předmětné léky předepsal, neměl v inkriminované době s druhou žalovanou, u níž je stěžovatel pojištěn, uzavřenou smlouvu o poskytování lékařské péče. Taková smlouva je podmínkou pro proplacení poskytnuté lékařské péče ze systému veřejného zdravotního pojištění. Stěžovatel se však nedomáhal úhrady lékařské péče, kterou předmětnému lékaři uhradil, ale domáhal se úhrady léčivých přípravků, u nichž podle jeho názoru žádná vazba na jakoukoli smlouvu kohokoli se zdravotní pojišťovnou není zákonem dána. Oba žalovaní však shodně tvrdili, že z veřejného zdravotního pojištění se neproplácejí léčiva, která předepsal lékař, jenž nemá se zdravotní pojišťovnou uzavřenou smlouvu o poskytování zdravotní péče.
S tímto závěrem se ztotožnily i soudy obou stupňů, čímž se podle stěžovatele dopustily nesprávné aplikace zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění") a zkrátily tak stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech. Soud prvního stupně, uvádí stěžovatel, se opřel ve své argumentaci o znění ust. §17 odst. 13 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ze kterého dovodil, že vzhledem k tomu, že předmětná léčiva nepředepsalo smluvní zdravotnické zařízení, nepřísluší stěžovateli, aby byla tato léčiva z veřejného zdravotního pojištění uhrazena. Takový výklad podle stěžovatele není správný, neboť předmětné ustanovení neupravuje práva a povinnosti pacienta v systému zdravotní péče. Předmětné ustanovení upravuje povinnost zdravotní pojišťovny uhradit léčivé přípravky lékárně. Stěžovatel však není lékárnou a práva podle tohoto zákonného ustanovení se tedy nedovolával. Interpretace soudu je podle stěžovatele nesprávná, protože se opírá o ustanovení, které řeší problém proplácení léčivých přípravků lékárně. Stěžovatel poukazuje na ust. §11 odst. 1 písm. e) cit. zákona, podle kterého má pojištěnec právo na výdej léčivých přípravků bez přímé úhrady, jde-li o léčivé přípravky hrazené ze zdravotního pojištění a předepsané v souladu s tímto zákonem; to platí i v případech, kdy zařízení lékárenské péče nemá se zdravotní pojišťovnou pojištěnce dosud uzavřenou smlouvu. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že pojištěnec má právo v systému zdravotního pojištění na úhradu léčivých přípravků, které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, což je otázka normativního stanovení výčtu takových přípravků, které byly předepsány v souladu se zákonem. Proplacení léčivého přípravku tedy mohou zabránit pouze tyto okolnosti: přípravek není uveden v seznamu proplácených přípravků, přípravek byl předepsán v rozporu se zákonem. Stěžovatel dále uvádí, že soudy obou stupňů ani nikdo z účastníků řízení v průběhu řízení neuvedli, v čem byly předmětné léčivé přípravky předepsány v rozporu se zákonem; soudy neuvedly, kde zákon stanoví podmínku, že léčivé přípravky smí pacientovi - pojištěnci předepsat jen smluvní lékař. Stěžovatel uvádí, že zákon nikde nestanoví, že lékař, který nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou, nesmí jejím pojištěncům předepsat léky, a že jím předepsané léky jsou tedy předepsány v rozporu se zákonem. Stěžovatel je toho názoru, že zákon smluvní vztah mezi lékařem a zdravotní pojišťovnou jako zákonnou podmínku předepsání léčiv neobsahuje a nesouhlasí s názorem, že recept je předepsán v souladu se zákonem jen tehdy, je-li předepsán smluvním zdravotnickým zařízením. Takový výklad je podle stěžovatele absurdní, protože vede k neudržitelnému závěru, že lékař, který nemá smlouvu se žádnou zdravotní pojišťovnou, předepisuje všechna léčiva protizákonně. Protože odvolací soud neuvedl, které zákonné ustanovení předepisující lékař porušil, je jeho závěr o nezákonnosti předpisu podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Stěžovatel je přesvědčen, že v našem právním řádu nelze nalézt ustanovení, které by vázalo proplácení léčivých přípravků na pojišťovnu a poukazuje na to, že je třeba rozlišovat úkony zdravotní péče, které provádí konkrétní lékař a čerpání léčivých přípravků. Podle stěžovatele obecné soudy pochybily, když interpretovaly jednoduché právo tak, že tím nepřípustně omezily právo stěžovatele na čerpání bezplatné zdravotní péče, ačkoli je mu toto právo garantováno ústavním pořádkem ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby senát Ústavního soudu, dospěje-li k závěru, že existuje ustanovení jednoduchého práva, které proplacení léčivých přípravků zdravotní pojišťovnou váže na jejich předepsání smluvním lékařem, v souladu s ust. §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), řízení přerušil a věc postoupil plénu s návrhem na zrušení předmětného ustanovení.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, když její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu ČR, resp. Nejvyššímu správnímu soudu přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva (ust. §14 a §21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, §12 a §19 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).
Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8).
Na druhé straně ovšem Ústavní soud připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám se nemůže zcela vyhnout interpretaci "jednoduchého" práva, neboť základní práva a svobody působí v oblasti "jednoduchého" práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Interpretace "jednoduchého" práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15).
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, jakož i s odkazem na svoji konstantní judikaturu konstatuje, že hodnocení důvodnosti ústavní stížnosti se skládá ze tří komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3). Přitom je zřejmé, že Ústavní soud hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních práv před posouzením ústavnosti aplikace práv hmotných. To proto, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele a Ústavní soud - který je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního s ústavními principy.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují proti interpretaci a následné aplikaci výše uvedených ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění obecnými soudy. Po přezkoumání důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek však dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky nejsou důvodné.
Podle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon; tedy v rozsahu, který může být cestou zákona rozšiřován nebo zužován, přičemž pouze v mezích tohoto zákona se lze tohoto ústavního práva domáhat. Normativní obsah ústavní normy čl. 31 Listiny je omezen článkem 41 odst. 1 Listiny, protože se ho jako práva lze dovolat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Je proto třeba respektovat, že právo na zdravotní péči je možno uplatňovat jen za podmínek, které stanoví zákon. Ten nepochybně musí vyhovovat obecnému ustanovení Listiny, a to čl. 4, který zákonodárce opravňuje k omezení určitého základního práva zákonem, a zároveň stanoví, že toto omezení musí platit stejně pro stejné případy a vždy musí šetřit podstatu a smysl omezovaného práva či svobody. Zákon upravující práva plynoucí z čl. 31 Listiny tak nesmí mít diskriminační povahu, podmínky, za nichž je možno tato práva uplatňovat, jím musí být stanoveny tak, aby všem občanům byl zajištěn spravedlivý - tedy i vznik možných nerovností vylučující - způsob přístupu ke zdravotní péči přiměřené kvality. Je nepochybně třeba souhlasit s tím, že nelze všem pojištěncům nutit zdravotní péči pouze určitého standardu, jakož i s tím, že pojištěnec v rámci práva na zdravotní péči musí mít zaručeno právo na svobodnou volbu lékaře i zdravotnického zařízení. Uvedené právo tak nepochybně obsahuje možnost alternativy - volby lékaře a zdravotnického zařízení, toto právo však nelze pojímat absolutně, neboť stanovit jeho meze je s ohledem na znění čl. 31 Listiny (které klade také důraz na bezplatnost zdravotní péče) věcí zákonodárce. Ten je tedy s ohledem na ústavní odpovědnost státu za zajištění práv plynoucích z čl. 31 Listiny oprávněn volit nástroje k zajišťování těchto práv i nástroje kontroly a regulace zdravotnických zařízení zdravotní péči poskytujících.
Právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky mají občané na základě veřejného zdravotního pojištění a za podmínek blíže stanovených zákonem. Takovým zákonem, na který čl. 31 Listiny stejně jako čl. 41 Listiny odkazuje, je nepochybně zákon o veřejném zdravotním pojištění ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava poskytování zdravotní péče obsažená v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, představuje, a to včetně právní úpravy výběrového řízení, zákonodárcem zatím volenou koncepci zdravotnického systému vycházející z povinnosti zdravotních pojišťoven zajistit poskytování zdravotní péče svým pojištěncům. Tuto povinnost plní zdravotní pojišťovny prostřednictvím zdravotnických zařízení, se kterými uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. Zdravotní pojišťovny tak vytvářejí, jak upravuje část osmá zákona o veřejném zdravotním pojištění, síť poskytování a úhrady zdravotní péče, která se snaží o zaručení teritoriální dostupnosti a kvality poskytované zdravotní péče a měla by také sloužit k vyloučení možných zdrojů nerovností v přístupu ke zdravotní péči. Princip svobodné volby lékaře či zdravotnického zařízení, i když jej zatímní úprava (jejíž dočasnost byla zákonodárcem deklarována omezením účinnosti zákona č. 48/1997 Sb.) nezajišťuje v plném rozsahu, je v zásadě respektován do té míry, jakou je možno považovat za stále ještě šetřící podstatu a smysl posuzovaného základního práva z pohledu čl. 4 odst. 4 Listiny (nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 23/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14 usnesení č. 33, str. 319, dále též sp. zn. Pl. ÚS 35/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5 nález č. 64, str. 487, sp. zn. Pl. ÚS 14/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5 nález č. 82, str. 263).
V projednávané věci oba obecné soudy shodně vyšly z ustanovení čl. 31 Listiny, podle kterého mají občané na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky - ovšem za podmínek, které stanoví zákon, kterým je v daném případě zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotní pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Ten ve svém ust. §11 odst. 1 písm. b) umožňuje pojištěnci svobodnou volbu lékaře - pouze však za podmínky, že tento lékař je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, jejímž je pojištěncem. Dle ust. §11 odst. 1 písm. e) cit. zák. má pojištěnec právo na výdej léčivých přípravků bez přímé úhrady, jde-li o léčivé přípravky hrazené ze zdravotního pojištění a předepsané v souladu s tímto zákonem, přičemž léky jsou předepsány "v souladu s tímto zákonem", pokud jsou předepsány lékařem zvoleným v souladu s ust. §11 odst. 1 písm. b) cit. zák., tedy lékařem, který je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně. Pouze léky předepsané takto zvoleným lékařem jsou předepsány v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění a pouze na jejich úhradu, resp. částečnou úhradu, má pojištěnec ze zákona nárok. V daném případě však stěžovatel tuto podmínku nesplnil, když recepty byly vystaveny lékařem, který smlouvu s příslušnou zdravotní pojišťovnou uzavřenou neměl. Pokud by recepty vystavené takovýmto lékařem byly předloženy lékárenským zařízením k úhradě, zdravotní pojišťovna by je nemohla proplatit, neboť by nebyla splněna podmínka uvedená v ust. §17 odst. 13 cit. zák., a zdravotní pojišťovna by tak neměla vůči stěžovateli zákonem stanovenou povinnost k úhradě léků takto předepsaných nesmluvním lékařem.
Výše uvedený výklad zákona o veřejném zdravotním pojištění provedený obecnými soudy neshledal Ústavní soud protiústavním. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele je toho názoru, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby senát Ústavního soudu, dospěje-li k závěru, že existuje ustanovení jednoduchého práva, které proplacení léčivých přípravků zdravotní pojišťovnou váže na jejich předepsání smluvním lékařem, v souladu s ust. §78 zákona o Ústavním soudu, řízení přerušil a věc postoupil plénu s návrhem na zrušení předmětného ustanovení. K tomu Ústavní soud uvádí, že návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný spolu s ústavní stížností (§74 zákona o Ústavním soudu) má akcesorickou povahu, a je-li ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, sdílí tento návrh, ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, osud ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22).
Protože Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby jeho náklady řízení zaplatil stát (ust. §83 odst. 1 a §84 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu