ECLI:CZ:US:2005:3.US.436.04
sp. zn. III. ÚS 436/04
Usnesení
III.ÚS 436/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. L. N., zastoupeného JUDr. H. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2004, čj. 6 To 291/2004-39, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 3. 2004, čj. 26 Nt 113/2004-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a - po odstranění vad na výzvu Ústavního
soudu - i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojil stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2004, čj. 6 To 291/2004-39, jakož i jemu předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 3. 2004, čj. 26 Nt 113/2004-19, s tím, že prvně uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 38 odst. 1, 2 a 5 (pozn.: míněno zřejmě čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 1, 2 a 5) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Okresního soudu v Mostě byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu vzat do vazby. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem výše uvedeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vazba je pouze prostředkem k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech a jejich provedení v rámci trestního stíhání. Ustanovením §67 trestního řádu se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny stanovující hranice pro vzetí do vazby (z důvodu a na dobu stanovenou zákonem). V dané věci však nebyly zjištěny žádné konkrétní důvody uvedené v §67 trestního řádu, což má plynout z toho, že provedené dokazování nenasvědčuje, že by se dopustil trestné činnosti, konkrétně pak z toho, že stěžovatele nepoznal žádný ze svědků ani údajných spolupachatelů. Dále stěžovatel uvedl, že jedním ze základních principů spravedlivého procesu, vylučujících libovůli státních orgánů, je zákonem stanovená povinnost těchto orgánů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. V jeho případě se tak ale stalo na základě povšechného konstatování, že je jednak občanem Vietnamské republiky, a tudíž hrozí, že by mohl opustit území České republiky, a dále že mu hrozí uložení přísného trestu odnětí svobody. Přitom v České republice žije řadu let se svou družkou a dětmi, má zde povolen trvalý pobyt, zázemí, přátele i zaměstnání. Vzhledem k výše uvedenému nemůže být ani tvrzeno, že by v páchání trestné činnosti pokračoval nebo že by z ní měl značné výnosy. K odůvodnění vazebního důvodu dle stěžovatele nepostačuje sama hrozba uložení vysokého trestu, přičemž žádné další skutečnosti odůvodňující obavu z útěku neexistují. Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že obecné soudy otázku naplnění vazebních důvodů neposuzovaly dostatečně pečlivě, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu, a tak je vazba nezákonná. Proto navrhl, aby Ústavní soud výrok shora uvedených rozhodnutí o vazbě zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud uvedl, že jeho rozhodnutí bylo vyhotoveno dle §134 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu, řádně a stručně odůvodněno tak, aby odpovídalo požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť okresní soud v důvodech svého usnesení náležitým způsobem rozvedl, jakými úvahami se při rozhodování o návrhu státního zástupce řídil, a řádně odůvodnil vzetí stěžovatele do vazby, přičemž úvahy okresního soudu mají oporu v dosavadních výsledcích vyšetřování dané trestné činnosti. Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření Okresního státního zastupitelství v Mostě, jež uvedlo, že návrh na vzetí do vazby byl odůvodněn v souladu s §77 odst. 1 a §67 trestního řádu a rozhodnutí obecných soudů přes určitou stručnost jsou v souladu s ustanovením §134 trestního řádu ve spojení s §68 odst. 1 trestního řádu. Dále sdělilo, že v dané věci byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jichž se tento dovolává. Po přezkoumání věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími mohla být porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho případě nevznikly důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního zákona, a to jednak z toho důvodu, že nebyla naplněna podmínka, že by existovalo důvodné podezření, že spáchal trestný čin, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, jednak proto, že z jeho jednání či dalších konkrétních skutečností neplyne obava, že by uprchl nebo že by se skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Současně vytýká obecným soudům nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci svědomitě posoudily (v kterémkoli stádiu řízení), zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad příslušných zákonných ustanovení proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88).
Jde-li o první část námitky, stěžovatel argumentuje tím, že žádný ze spoluobviněných či svědků jej nejenže nespojuje s trestnou činností, dokonce že jej ani nepoznal. Jak patrno z napadených rozhodnutí, není tomu tak. Stěžovatel má být usvědčován výpovědí svědka M. Š., kromě toho z obžaloby Okresního státního zastupitelství ze dne 26. 10. 2004, čj. 2 Zt 206/2004-335, je zřejmé, že stěžovatele v souvislosti s předmětnou trestnou činností identifikoval M. G. a znal jej i spoluobviněný P. J. Stěžovatel navíc nijak nereaguje na to, že má být dle názoru soudu usvědčován záznamy o odposlechu telefonních hovorů (ze zmíněné obžaloby přitom vyplývá, že na základě odborného vyjádření z oboru fonetiky došlo v daném ohledu ke ztotožnění stěžovatele). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se k těmto skutečnostem, jež mají dle obecných soudů představovat "zřejmé důvody k podezření", v ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje, resp. tyto konkrétně nenapadá, necítí se Ústavní soud - vzhledem ke svému postavení v systému orgánů soudní moci - oprávněn pouštět se do přezkumu toho, zda tyto ve svém souhrnu takové důvodné podezření zakládají.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele, že má silné vazby k České republice, nepochybně se jedná o relevantní okolnosti, které je nutno poměřovat s těmi, jež mohou důvodnou obavu, že stěžovatel uprchne, vyvolat. Stěžovatel, jakožto cizí státní příslušník, na straně druhé v ústavní stížnosti nepopírá, že má ve své mateřské zemi původní rodinu, kterou navštívil, přičemž vzhledem k rozsahu eventuální trestné činnosti je zřejmé, že hrozba vysokým trestem není jen hypotetická. Dlužno k tomu podotknout, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdil, že v České republice žije s družkou a svými dětmi, skutečnost je však taková, že je rozvedený a jeho dítě je v péči matky (viz č. l. 6 soudního spisu); stejně tak se nezakládá na pravdě, že nikdy nebyl soudně trestán, neboť z obžaloby plyne, že se tak stalo ve dvou případech. Byť Ústavní soud musí vyjádřit ve vztahu k obecným soudům výhradu v tom ohledu, že úvahy, týkající se zmíněného "poměřování", měly být podrobněji rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, nejedná se o pochybení dosahující ústavněprávní dimenze, neboť je patrné, že obecné soudy takovouto úvahu učinily, načež se přiklonily k okolnostem, jež lze nepochybně označit pro posouzení věci z hlediska ustanovení §67 písm. a) trestního řádu za nejen relevantní, ale natolik významné, že o výše zmíněném "extrémním rozporu", jenž je předpokladem ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, uvažovat nelze.
Vzhledem k tomu, že omezení osobní svobody stěžovatele nebylo shledáno protiústavním, Ústavní soud pokládá za nadbytečné zabývat se v souvislosti s další námitkou stěžovatele tím, zda byly dány i důvody vazby předstižné.
S ohledem na tyto důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005