ECLI:CZ:US:2005:3.US.445.05
sp. zn. III. ÚS 445/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem se sídlem Nerudova 37, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. 7 To 164/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. 3 T 3/2004 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 9. listopadu 2003 v době kolem 18:30 hod. před domem v obci Bystré, v úmyslu usmrtit, napadl nožem o celkové délce 27,5 cm s délkou čepele 15,5 cm svoji manželku J.K., způsobil jí celkem 18 bodnořezných ran nacházejících se na všech částech jejího těla, přičemž v důsledku zasazených ran došlo u poškozené k masivnímu vnějšímu i vnitřnímu krvácení, byly zasaženy obě plíce, pravá srdeční síň a játra, přičemž poranění pravé srdeční síně bylo příčinou neodvratné smrti poškozené. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli bylo dále uloženo zaplatit poškozené J. M. náhradu škody ve výši 7.189,- Kč vynaloženou na náklady pohřbu zemřelé.
Stěžovatel napadnul rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. 7 To 164/2004 jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005 sp. zn. 6 Tdo 641/2005 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto usnesení však není v ústavní stížnosti napadeno.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že znalci z oboru psychiatrie a psychologie vycházeli při zpracovávání znaleckého posudku mj. z jeho prvního výslechu, který se však uskutečnil bez přítomnosti obhájce. Stěžovatel se závěry znaleckého posudku nesouhlasí a domnívá se, že byly ovlivněny právě předmětnou výpovědí, kterou učinil předtím, než měl možnost poradit se s obhájcem. Stěžovatel dále namítá, že svědkyně P. U. a Š. F. byly vyslechnuty mimo hlavní líčení, aniž měl možnost klást jim otázky, nevěděl přitom, jak by se zachoval soud, pokud by nesouhlasil s přečtením jejich výpovědí a zda měl vůbec možnost přečtení výpovědí odvrátit; stěžovatel rovněž nepokládá seznámení znalců s výpověďmi svědkyň za vhodné, neboť s nimi nebyli seznámeni s dostatečným předstihem. Podle názoru stěžovatele tak došlo k obejití ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. Soud prý rovněž rezignoval na výslech svědkyně M. M. Stěžovatel dále uvádí, že předmětný skutek spáchal v afektu a jak sami znalci konstatovali, pod vlivem emocí, které nebyl schopen zvládnout, měl by být proto léčen a ne trestán. Stěžovatel zpochybňuje přibrané znalce z Brna, neboť mu nevěnovali dostatek času, a proto ani závěry jejich posudků nemohou vystihnout a objasnit jeho osobnost; rovněž uvádí, že jeho manželka bydlela v Brně, kde měla "mnoho přátel a známých na různé společenské úrovni". Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak byl znalecký posudek opatřen, přičemž k revizi předchozích znaleckých posudků měl být podle jeho názoru vyžádán znalecký posudek ústavu a nikoliv jednotlivců.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2004 a seznámil se s jeho obsahem a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi vznesenými námitkami a nepokládá je za důvodné.
Soud prvního stupně na základě provedených znaleckých posudků dospěl k závěru, že stěžovatel netrpěl v době svého jednání duševní poruchou, přičemž se u něj jednalo o stav nepodstatně zmenšené příčetnosti, který byl vyvolán defektem jeho osobnosti náchylné k afektivní reakci po prodělaném duševním onemocnění. Zjištěný defekt nelze odstranit medicínskými prostředky, a proto nepřichází v úvahu uložení ochranného léčení (str. 7-8 rozsudku).
Odvolací soud při posouzení stěžovatelových námitek zdůraznil, že byť byly některé svědkyně vyslechnuty mimo hlavní líčení, byly jejich výpovědi přečteny za souhlasu procesních stran Zkoumání stěžovatelovy osoby bylo provedeno nejkvalifikovanější formou, kterou trestní řád předpokládá, a sice pozorováním stěžovatele na zvláštním oddělení Psychiatrické léčebny Brno ve smyslu §116 odst. 2 tr. ř. Ke zpracování znaleckého posudku byli přibráni renomovaní odborníci (str. 3-4 usnesení).
Dovolací soud pak konstatoval, že stěžovatel byl sice dne 10. 11. 2003 v 02:55 hod. vyslechnut bez přítomnosti obhájce, téhož dne však byl v 11:40 hod. vyslechnut znovu, tentokrát již za přítomnosti obhájce, přičemž obě výpovědi jsou obsahově identické. Znalci v posudku zmiňují pouze výslech z 10. 11. 2003 bez rozlišení, o který výslech se jedná. K neprovedenému výslechu M. M. Nejvyšší soud uvedl, že ve spise je založena její omluva k hlavnímu líčení, ve které uvádí, že poškozenou viděla naposledy asi před třemi lety a stěžovatele vůbec nezná. Svědkyně P. U. a Š. F. byly vyslechnuty dne 23. 1. 2004 bez přítomnosti stěžovatele (nebyl eskortou předveden k hlavnímu líčení), jeho obhájce nicméně přítomen byl a kladl svědkyním otázky. Dalšího dne již byl stěžovatel předveden, hlavní líčení se konalo a po poradě s obhájcem za souhlasu stěžovatele a státního zástupce byly protokoly o výpovědi těchto svědkyň přečteny a stěžovateli bylo umožněno se k nim vyjádřit, čehož také využil. Stěžovatelovo tvrzení, že poškozená žila v Brně, kde měla mít různé kontakty a spojování této skutečnosti s objektivitou přibraných znalců, označil dovolací soud za zcela spekulativní (str. 3-4 usnesení).
Z podaného přehledu je zřejmé, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jím byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Stěžovatel jejich opakováním v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.
Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu