ECLI:CZ:US:2005:3.US.447.04
sp. zn. III. ÚS 447/04
Usnesení
III.ÚS 447/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. G., zastoupeného JUDr. et PhDr. J. P., CSc., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2004 sp. zn. 3 To 116/2004 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2004 sp. zn. 40 T 10/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad návrhu formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž tamní soud jako nedůvodnou zamítl jeho stížnost směřující do tamtéž citovaného a rovněž ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl stěžovatel podle §71 odst. 4, 6 tr. řádu ponechán ve vazbě se současným konstatováním, že u něj nadále trvají vazební důvody uvedené v §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Stěžovatel tvrdil, že v předmětném řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, garantovaného čl. 5 odst. 4 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na podporu své argumentace poukázal na rozhodovací důvody uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02. V doplnění svého návrhu dále orgánům činným v trestním řízení s odkazem na blíže rozvedené výhrady vytkl, že neoprávněně proti němu vedly původně trestní řízení proti uprchlému, čímž měly porušit jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces zaručená Listinou základních práv a svobod. Z těchto důvodů se posléze domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti Vrchní soud v Olomouci vyjádření, v němž poté, co vyslovil svůj nesouhlas s vývody stěžovatele o porušení jeho základních práv, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Vycházeje z takto vymezeného přezkumu, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný.
Ke stěžejnímu bodu ústavní stížnosti nutno připomenout, jak již uvedl v odůvodnění svého usnesení ve věci rozhodující stížnostní soud, že stěžovatel byl slyšen v průběhu hlavního líčení před nalézacím soudem, a to i téhož dne, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž v něm byly předneseny závěrečné řeči a stěžovatel využil rovněž práva posledního slova.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v této souvislosti nelze odhlédnout jednak od toho, že stěžovatel byl slyšen v řádném kontradiktorním řízení ke skutkům, pro které bylo zahájeno předmětné trestní stíhání, stejně tak i k tomu, zda mají všechny znaky stíhaných trestných činů a zda jsou zřejmé důvody k podezření, že je spáchal právě stěžovatel (§67 tr. řádu).
Dále bylo v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně mimo jiné konstatováno, že důvod útěkové vazby je dán tím, že soud má ve shodě s návrhem státního zástupce za to, že stěžovateli hrozí reálný trest odnětí svobody ve výši deseti a půl až jedenácti a půl roků, a to v rámci trestní sazby 5 - 12 let (§250 odst. 1, 4 tr. zák.). Tento svůj náhled nalézací soud následně vyjádřil i ve svém meritorním rozhodnutí, v němž stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výši deseti a půl roků (rozsudek ze dne 18. června 2004 sp. zn. 40 T 10/2003). Jak se podává z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03, pro naplnění vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu postačí za splnění dalších podmínek (viz výše) i reálná hrozba vysokého trestu. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil subjektivní hledisko, kdy se musí jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem, která se upíná k stíhanému trestnému činu. Přitom hrozbou vysokého trestu lze podle tohoto nálezu odůvodnit existenci uvedeného vazebního důvodu toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Tato podmínka, jak plyne z již uvedeného, byla v posuzované věci splněna a její vyvození se potom ve své převážné části nedílně připíná k meritornímu procesu stran zjišťování viny, v němž byl stěžovatel v řádném řízení před soudem slyšen, přičemž mu bylo umožněno reálně a efektivně uplatňovat jeho argumenty.
Ze znění čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze potom dovodit, že postačuje, aby byl ve vztahu k oprávněnosti tohoto omezení osobní svobody opodstatněný toliko jeden vazební důvod (obdobně kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/04, III. ÚS 433/04 nebo III. ÚS 726/04), bylo proto nadbytečné z pohledu ústavněprávního přezkumu zabývat se důvodností vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu.
Rovněž podmínky ve smyslu §71 odst. 4 tr. řádu byly splněny, když bylo řádně odůvodněno, proč nebylo možné v něm uvedené lhůtě pro obtížnost věci trestní stíhání skončit a propuštěním stěžovatele na svobodu by hrozilo, že bude zmařeno dosažení účelu trestního stíhání. V tomto ohledu postačí poukázat na podrobné chronologicky rozvedené odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně. Z něho i připojeného soudního spisu jmenovaného soudu sp. zn. 40 T 10/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že 24. listopadu 2003 byl stěžovatel vzat do vazby a 19. ledna 2004 bylo ve věci zahájeno hlavní líčení. Do dne vydání předmětného vazebního rozhodnutí bylo konáno po dobu 22 jednacích dní, kdy bylo slyšeno cca 60 svědků a provedeno rozsáhlé dokazování čtením listinných důkazů, přičemž soud vynaložil dostatečné úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, aby rozhodl ve věci bez zbytečných průtahů, když předposlední jednání soudu v hlavním líčení se konalo dne 3. června 2003, tj. právě v den, v němž rozhodl rovněž o naříkaném ponechání stěžovatele ve vazbě.
Námitky týkající se toho, že proti němu bylo původně vedeno řízení proti uprchlému nemají relaci k napadeným rozhodnutím, resp. vazebnímu řízení, pročež se v tomto řízení posouzením jejich důvodnosti Ústavní soud nezabýval.
Vycházeje z uvedeného, posoudil následně ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a z tohoto důvodu jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 3. února 2005