ECLI:CZ:US:2005:3.US.466.04
sp. zn. III. ÚS 466/04
Usnesení
III.ÚS 466/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 9, Bryksova 939/37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 74/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 14 C 42/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 3 Listiny v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 28. 8. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, k trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku nepodmíněně. Trest byl vykonán v rozsahu 3 let 8 měsíců a 8 dnů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 5 Tz 19/2001, byl uvedený rozsudek zrušen a trestní stíhání stěžovatele bylo podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastaveno. Vojenský úřad pro právní zastupování MO ČR přiznal stěžovateli odškodnění v celkové výši 118 237,- Kč, další požadavky - zejména na náhradu za morální a citovou újmu ve výši 900 tis. Kč - však odmítl. Stěžovatel se svého údajného práva domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 6, ten však žalobu zamítl rozsudkem napadeným ústavní stížností s tím, že na případ stěžovatele dopadá zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), a na jiné odškodnění není nárok. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, odvolací soud však rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 14/2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud mu byla přiznána pouze náhrada ušlého výdělku a náklady vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nedošlo tím k odškodnění za způsobené utrpení, ale jednalo se pouze o vrácení částek jemu neoprávněně odňatých. Kromě toho byl pro odškodnění použit zákon č. 119/1990 Sb., ačkoli ke stížnosti pro porušení zákona a následnému zastavení trestního stíhání došlo podle obecných právních předpisů. V návaznosti na tuto svou úvahu stěžovatel poukazuje na to, že uvedený zákon byl koncipován tak, aby rychle vyřešil nezákonnosti z let 1948 až 1989, takže i výše náhrad stanovená v §23 odst. 1 cit. zákona odpovídala tehdejší mzdové a cenové hladině; v současné době však není důvod tyto sazby používat, když došlo ke zrušení rozsudku o více než 10 let později na základě jiných předpisů. Stěžovatel má dále za to, že přístup soudů je v rozporu s právem na přiměřené hmotné odškodnění (čl. 36 odst. 3 Listiny v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny), přičemž poukazuje na náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel upozorňuje i na ustanovení čl. 41 Úmluvy a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. listopadu 2002, jakož ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku ze dne 29. května 1997, a tvrdí, že má právo na spravedlivé zadostiučinění, tj. odškodnění za ztrátu osobní svobody a s tím spojené nemateriální (morální a citové) újmy, tomuto právu však nebylo učiněno zadost. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když na daný případ aplikovaly zákon č. 119/1990 Sb., nemůže se Ústavní soud s tímto názorem ztotožnit. Nejvyšší soud ČR rozhodoval na základě stížnosti pro porušení zákona, přičemž rozsudek Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 8. 1961, sp. zn. 1 T 48/61, byl zrušen pro porušení ustanovení §6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a to (i) s ohledem na ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb. V prvé řadě je třeba poukázat na ten aspekt, že stěžovatel měl k dispozici vlastní procesní prostředek, jímž se mohl v zákonem stanovené lhůtě domáhat zrušení citovaného rozsudku vojenského obvodového soudu v přezkumném řízení dle zákona č. 119/1990 Sb. [viz ustanovení §4 písm. c) cit. zákona, kde je trestný čin dle §270 zákona č. 86/1950 Sb., pro který byl stěžovatel odsouzen, výslovně uveden], což zřejmě neučinil, a pokud tak učinil ministr spravedlnosti v jeho prospěch a v podstatě za něj, není zde žádného důvodu, aby pro účely odškodnění byl posuzován v jiném, resp. výhodnějším režimu než osoby, které se řádně svých práv domáhaly postupem podle zákona č. 119/1991 Sb.; odlišný přístup by ostatně měl za následek porušení principu rovnosti v právech. S ohledem na historický vývoj je zřejmé, že se ve své podstatě jedná o "rehabilitační" věc, v níž Nejvyšší soud ČR rozhodoval nejen podle předpisů obecných, ale rovněž podle zákona č. 119/1991 Sb., a jeho postup, jakož i následný postup obecných soudů podle tohoto citovaného zákona, jde-li o odškodnění stěžovatele, odpovídá i požadavkům plynoucím z ustanovení §30 odst. 2 a 3 cit. zákona (argumentum a minori ad maius; srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 117, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 11 Tz 27/2001).
Jde-li o další část ústavní stížnosti, její podstatou je polemika stěžovatele s názory obecných soudů na existenci jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 900 000,- Kč. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, danou otázkou se obecné soudy podrobně zabývaly a řádně zdůvodnily, proč se s názorem stěžovatele neztotožnily, přičemž ani Ústavní soud jim v tomto ohledu nemůže nic vytknout. Totožnou právní problematikou se totiž zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 533/03, usnesení ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 140/04) s tím výsledkem, že závěr obecných soudů, že nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá ani v zákoně č. 119/1990 Sb., ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je názorem ústavně konformním.
Ke stěžovatelově argumentaci Listinou a Úmluvou Ústavní soud opakovaně uvádí, že pokud na konkrétní osobu dopadá zákon č. 119/1990 Sb., jak tomu je i v dané věci (viz výše), náleží jí nárok na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, přičemž podmínky a výši odškodnění řeší uvedený zákon; v jeho případě jde tedy o právní předpis, na který odkazuje čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zákonem č. 58/1969 Sb. se pak řídí pouze postup při uplatnění nároku podle §23 zákona č. 119/1990 Sb. Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) podle něj nemohou postupovat. Co se týče odkazů stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu, Ústavní soud je považuje za nepřípadné. Ve věci Pinc a Pincová proti České republice šlo o posouzení majetkové újmy, nikoliv úhrady nemajetkové újmy v penězích, jak se domáhá stěžovatel. Ve věci Tsirlis a Kouloumpas šlo o uvěznění z důvodu náboženského přesvědčení, které Evropský soud shledal v rozporu s Úmluvou i tuzemským řeckým právem, a proto oběma osobám přiznal spravedlivé zadostiučinění, neboť tyto nebyly tuzemskými orgány vůbec odškodněny. Stěžovatel však na rozdíl od "řeckého" případu odškodněn byl, i když podle jeho názoru v nedostatečné výši.
S ohledem na takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005