ECLI:CZ:US:2005:3.US.499.05
sp. zn. III. ÚS 499/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. října 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Höllandera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O. D., zastoupeného JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 To 368/2005, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 32 T 10/2005, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení svrchu uvedených usnesení, jimiž byl jako osoba obviněná ze spáchání několika trestných činů (mezi jinými i z opakování trestného činu krádeže ust. §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.) ponechán ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. c) tr. řádu (předstižná vazba). Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo nebýt zbaven osobní svobody jinak než ze zákonných důvodů garantované čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Porušeno mělo být i právo na projednání věci ve stěžovatelově přítomnosti, s možností vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), jakož i záruky presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Napadená usnesení porušují i čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Okresní soud Plzeň-město rozhodl o jeho ponechání ve vazbě, aniž předtím provedl stěžovatelův "výslech". Okresní soud rozhodoval v době, kdy již byl účinný plenární nález Ústavního soudu vyhlášený ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005, který odkazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším ponechání obviněného ve vazbě konstatoval nutnost konání slyšení. O stejnou situaci jde podle stěžovatele, i když o ponechání ve vazbě rozhoduje okresní soud. Znalost názoru obviněného na věc a slyšení stran před rozhodnutím soudu je podstatným znakem kontradiktorního řízení, a to zejména v trestním řízení, kdy je postavení obviněného oproti druhé straně horší. Rozhodnutí okresního soudu je s tímto nálezem v rozporu. Avšak Krajský soud v Plzni rozhodující o stížnosti proti usnesení okresního soudu závaznost nálezu Ústavního soudu odmítl, a to poukazem na nejednotnost nálezů Ústavního soudu a na jejich neprecedenční povahu.
Z usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 32 T 10/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (vzatý do vazby rozhodnutím ze dne 23. 11. 2004) byl ponechán ve vazbě (§71 odst. 4 a 6 tr. ř), neboť soud dospěl k závěru, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu hrozí, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán (§67 písm. c) tr. ř.). Soud odůvodnil obavu z opakování trestné činnosti konkrétním poukazem na předchozí odsouzení stěžovatele za majetkovou a násilnou trestnou činnost (s uloženými nepodmíněnými tresty odnětí svobody), a konkrétně rovněž odůvodnil, z jakých skutečností dovozuje, že podezření ulpívající na stěžovateli je důvodné. Soud rovněž konstatoval, že stíhané trestné činnosti se stěžovatel měl dopustit krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu patnáctiměsíčního trestu odnětí svobody.
Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 To 368/2005, Ústavní soud zjistil, že krajský soud zamítl stěžovatelovu stížnost proti výše uvedenému usnesení okresního soudu, které potvrdil. Stěžovatel ve stížnosti, ke které připojil návrh na nahrazení vazby slibem (ust. §73 odst. 1 písm. b) tr. ř.) mj. namítal, že došlo k porušení zákona, neboť nebyl před rozhodnutím okresního soudu vyslechnut a nedostal možnost k vyjádření. Krajský soud označil usnesení okresního soudu za správné a pečlivě se zabývající všemi skutečnostmi důležitými pro vydání předmětného rozhodnutí. Námitku nekonání slyšení krajský soud vypořádal tak, že judikatura Ústavního soudu je nejednotná, což podpořil tím, že vedle nálezu "č. ÚS 573/02" [má se na mysli patrně nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dále "Sb. n. u.", sv. 32, str. 397] "existuje i jiný nález Ústavního soudu, a to ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. ÚS 544/2003, kde je problematika řešena poněkud jinak." [Zde měl krajský soud patrně na mysli usnesení ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 544/03, publikované in Sb. n. u., sv. 32, str. 479].
Ústavní soud si vyžádal protokoly o hlavních líčeních dosud konaných Okresním soudem Plzeň-město v předmětné trestní věci. Z těchto protokolů vyplývá, že ve věci se konala hlavní líčení ve dnech 13. 5. 2005, 3. 8. 2005 a 14. 9. 2005 a u těchto jednání byli osobně přítomni jak stěžovatel, tak jeho obhájkyně, přičemž dne 13. 5. 2005 proběhl výslech stěžovatele k obsahu obžaloby a v hlavním líčení konaném dne 14. 9. 2005 (str. 8 protokolu) stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby a o nahrazení vazby slibem, resp. peněžitou kaucí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud reflektuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (za všechny srovnej např. nález ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 161/04, in Sb. n. u., sv. 33, str. 229).
Základem posuzované ústavní stížnosti byla námitka, že okresní soud rozhodl, aniž by předtím zajistil jeho možnost vyjádřit se v rámci slyšení k uváděným důvodům vazby a účinně jim oponovat.
Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval právem obviněného být - při rozhodování o dalším ponechání ve vazbě - slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02 in Sb. n. u., sv. 32, str. 394, a Pl. ÚS 45/04 publikovaný pod č. 239/2005 Sb. zákonů). Podle nálezu Pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 45/04), který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005, náleží mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Tyto závěry však neimplikují povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná.
Ze zaslaných protokolů o hlavním líčení vyplývá, že okresní soud jednal v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně a stěžovatel tak měl faktickou možnost namítnout neexistenci vazebních důvodů, resp. neoprávněnost pokračování ve vazebním omezení osobní svobody. Příležitost k vyvrácení vazebních důvodů vytvořena byla, avšak stěžovatel jí nevyužil, což vyplývá ze zaslaných protokolů o hlavním líčení. Oproti tomu se soud při výslechu stěžovatele k jeho osobě dne 13. 5. 2005 dotazoval na skutečnosti, které byly relevantní při následném rozhodování o vazbě dne 30. 6. 2005. Tedy i když okresní soud pochybil, pokud o ponechání ve vazbě rozhodoval bez slyšení stěžovatele, lze toto pochybení ústavněprávně tolerovat právě proto, že stěžovatel byl prakticky pár týdnů před rozhodováním o ponechání ve vazbě slyšen při hlavním líčení. Vědomost stěžovatele o tom, že v hlavním líčení může vznášet návrhy týkající se vazby podle Ústavního soudu nepochybně plyne ze skutečnosti, že stěžovatel dne 14. 9. 2005 požádal o propuštění z vazby (resp. o její nahrazení slibem a peněžitou zárukou).
Slyšení obviněného nelze posuzovat jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Vazební důvody byly odůvodněny poukazem na konkrétní skutečnosti a konáním hlavního líčení byla vytvořena příležitost k vyvracení důvodů vazby. Za této situace by bylo výrazem bezúčelného formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Jinak řečeno, nekonání slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí okresního soudu nezakládá bez dalšího protiústavnost vydaného rozhodnutí, neboť stěžovatel byl (předtím i poté) v rámci hlavního líčení předveden před soudce (a měl možnost vyvracet důvody vazby). Obdobně Ústavní soud rozhodl i v dosud nepublikovaném usnesení ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 484/05. Okresní soud nekonáním slyšení neporušil základní práva stěžovatele.
Zbývalo posoudit rozhodnutí krajského soudu. Podle Ústavního soudu ani z Listiny ani z Úmluvy či z judikatury ESLP nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních. Trestní řád zajišťující průběžný soudní přezkum oprávněnosti vazby a interpretovaný ve světle svrchu citovaných nálezů Ústavního soudu vytváří potřebný prostor pro konání slyšení před nalézacím soudem, a to v pravidelných intervalech. Krajský soud do základních práv stěžovatele nekonáním slyšení nezasáhl. Avšak Ústavní soud nemůže akceptovat argumentaci krajského soudu, která zcela odmítá povinnost nalézacího soudu konat slyšení. Krajský soud totiž uvedl, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy stanoví povinnost obligatorního výslechu jen v případě zadržení či zatčení, což obligatorně stanoví i trestní řád v ust. §68 tr. ř., které upravuje vzetí obviněného do vazby. Nálezy Ústavního soudu jsou podle krajského soudu závazné jen v konkrétních případech a nemají precedenční význam. Pokud tedy stěžovatel nebyl před rozhodnutím o ponechání ve vazbě slyšen, nezakládá to vadu řízení ve smyslu §147 odst. 1 písm. b): "ani neústavní postup dle ust. čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 38 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny." Tyto závěry jsou mylné a Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu toleruje jen z důvodů shodných s těmi, pro něž toleruje rozhodnutí okresního soudu.
Dne 17. 6. 2005 byl ve Sbírce zákonů pod č. 239/2005 Sb. publikován nález Pléna Ústavního soudu ČR, jehož výrok 2. nepochybně stanoví, jakým způsobem je třeba se vypořádat s požadavky vyplývajícími z čl. 5 odst. 4 a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP"). I kdyby se krajský soud odůvodněně domníval, že judikatura Ústavního soudu byla nejednotná, pak po 17. 6. 2005 musela být jeho údajná nejistota zcela odstraněna. Tento nález je pro obecné soudy závazný, což vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, na čemž nic nemohou změnit sebedůmyslnější argumentační manévry krajského soudu, který se pouští do interpretací dopadů Listiny a Úmluvy do jednoduchého práva, což je obecně vysoce žádoucí aktivita, ovšem pouze za předpokladu, že nejsou k dispozici rozhodnutí ESLP resp. Ústavního soudu, jimiž byla předmětná interpretační otázka jednoznačně vyřešena. Krajský soud, nechce-li se příště dostat do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, jakož i s dalšími výše uvedenými ustanoveními Listiny a Úmluvy, měl by při interpretaci čl. 5 odst. 4 Úmluvy postupovat na základě znalosti obsahu a vnitřní logiky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, jakož i v něm citované judikatury ESLP. Jen tak vytvoří podmínky pro neopakování podobných omylů.
Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2005
Jiří Mucha
předseda senátu