ECLI:CZ:US:2005:3.US.517.04
sp. zn. III. ÚS 517/04
Usnesení
III.ÚS 517/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 517/04
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. R., zastoupené JUDr. Jiřím Nedvědickým, advokátem v Ústí nad Labem, Bratří Mrštíků 10, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 1. 7. 2004, čj. Zt 427/2004-38, rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2004, čj. 2 KZt 915/2004-2, usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 5. 2004, čj. 13 Nt 105/2004-4, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2004, čj. 4 To 393/2004-12, a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Okresního soudu v Lounech ve věci žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu, podané dne 28. 6. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka "vyrozumění" Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2004, čj. 2 KZt 915/2004-2, společně s usnesením Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 1. 7. 2004, čj. Zt 427/2004-38, a dále pak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2004, čj. 4 To 393/2004-12, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 5. 2004, čj. 13 Nt 105/2004-4, s tím, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále stěžovatelka brojila proti údajným neodůvodněným průtahům při rozhodování o její žádosti o propuštění z vazby na svobodu, kterou podala dne 28. 6. 2004.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 13 Nt 105/2004, jenž si pro účely posouzení podání stěžovatelky vyžádal, napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 1. 7. 2004, čj. Zt 427/2004-38, byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Lounech ze dne 27. 5. 2004, ČTS: ORLN 323/OOK-2004, kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že spolu s dalšími vnikla do domu manželů H. čp. 105 v obci Strádonice, kde poškozeného M. H. jedna ze spolupachatelek uchopila za ruce tak, aby se nemohl bránit, a stěžovatelka mezitím z obývacího pokoje odcizila finanční hotovost ve výši cca 23 500,- Kč a tři vkladní knížky s vloženou hotovostí cca 65 000,- Kč; následně všichni z místa uprchli do přijíždějícího vozidla, které řídil dosud neztotožněný muž. Okresní soud přitom dospěl k závěru, že policejní komisař měl dostatečné podklady k rozhodnutí ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu a jeho povinností bylo trestní stíhání zahájit.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, na niž Krajské státní zastupitelství v Ústí n.ad Labem reagovalo svým přípisem ze dne 16. 7. 2004, čj. 2 KZt 915/2004-2, označeným jako vyrozumění (tj. "rozhodnutím" napadeným touto ústavní stížností), ve kterém uvedlo, že stížnost stěžovatelky posoudilo jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství v předmětné trestní věci, a dále konstatovalo, že trestní řízení bylo proti stěžovatelce zahájeno bez ingerence státního zástupce okresního státního zastupitelství, resp. státní zástupce k tomuto úkonu nevydal ani pokyn, ani s ním neprojevil předchozí souhlas, a tak byl i orgánem příslušným k rozhodování o stížnosti stěžovatelky jakožto obviněné; proto nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že by měl o její stížnosti rozhodovat krajský státní zástupce a že usnesení obsahuje nesprávné poučení, tedy že proti němu není stížnost přípustná (§141 odst. 2 trestního řádu).
Jde-li o ústavní stížností napadené usnesení Okresního soudu v Lounech, tímto rozhodnutím byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu, přičemž důvodem vazby předstižné dle soudu bylo to, že stěžovatelka je osobou opakovaně soudně trestanou, zejména pro majetkovou trestnou činnost, je ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona a krádeže dle §247 odst. 1, 2 trestního zákona, jichž se dopustila obdobným způsobem, takže je zde důvodná obava opakování trestné činnosti; důvodem vazby koluzní měla být skutečnost, že stěžovatelka si na skutek vzpomněla, krádež však popřela, přičemž uvedla další osoby, s nimiž byla v bytě poškozených, takže je důvodná obava, že na tyto osoby jako spolupachatele bude působit, a tím mařit i objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka stížností, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V podstatných bodech se tento soud ztotožnil se závěry soudu okresního a dále uvedl, že je zde obava, že stěžovatelka, pokud bude ponechána na svobodě, bude působit na osoby, s nimiž se měla trestné činnosti dopustit a které evidentně zná; předpoklad, že se s nimi bude domlouvat, působit na ně, ovlivňovat je a mařit tak objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, je tudíž reálný. K tomu soud dodal, že skutečnost, že se stěžovatelka stará o pět nezletilých dětí, je z hlediska posuzování důvodnosti či nedůvodnosti její vazby nerozhodná, kromě toho stěžovatelka měla děti ve své péči již v době, kdy se měla trestné činnosti dopustit, přitom se nijak neohlížela na možné následky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v napadeném usnesení Okresního soudu v Lounech chybí výrok o tom, jak bylo naloženo s jejím písemným slibem dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, touto otázkou se soud nezabýval ani v jeho odůvodnění, stejně tak tomu bylo i v případě soudu stížnostního. Odůvodnění soudu prvního stupně je dle názoru stěžovatelky stručné, nepřesvědčivé až nezákonné, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že došlo k porušení principu "rovnosti zbraní" a potlačení presumpce neviny, neboť žádný z rozhodujících soudů a ani okresní státní zastupitelství neodůvodnily řádně, náležitě a vyčerpávajícím způsobem (zřejmě) svá rozhodnutí, chybí i další kumulativní předpoklad, jímž je důvodnost trestního stíhání, přičemž stěžovatelka odkazuje na výpověď spoluobviněné E. B. a na dohodu uzavřenou s poškozenými a dovozuje, že existují důvodné pochybnosti o skutečných důvodech trestního stíhání. Krajskému soudu, jenž rozhodoval o stížnosti stěžovatelky proti usnesení o jejím vzetí do vazby, pak stěžovatelka vytýká, že nevhodně bagatelizuje skutečnost, že sama pečuje o pět nezletilých dětí, a domnívá se, že došlo k porušení zásady zdrženlivosti. Jde-li o rozhodnutí ve věci vazby, stěžovatelka dále tvrdí, že obava, že by ovlivňovala svědky, je pouze hypotetická, což zdůvodňuje tím, že zná pouze E. B., ostatní osoby předtím neznala a nepoznala je ani během podomního prodeje; pokud tyto osoby spáchaly jakoukoliv další trestnou činnost, toto jde nad rámec obvinění proti stěžovatelce a nemůže být důvodem vazby dle §67 písm. b) trestního řádu. Stěžovatelka opět poukazuje na to, že soudy (a státní zastupitelství) svá rozhodnutí neodůvodnily přezkoumatelným způsobem a neuvedly, jak zájem na objasňování trestného činu převyšuje nad zájmem na svobodě jednotlivce. Jde-li o napadené usnesení okresního státního zastupitelství, to bylo dle stěžovatelky vydáno nepříslušným orgánem [§146 odst. 2 písm. a) trestního řádu], přičemž obsahovalo nesprávné poučení, což má být dáno tím, že policejní orgán požádal okresní státní zastupitelství o souhlas s předběžným zadržením stěžovatelky, kterýžto posléze obdržel, policejní orgán dále podal k uvedenému státnímu zastupitelství podnět k vypracování návrhu na uvalení vazby a tento návrh státní zastupitelství vypracovalo. Stěžovatelka má za to, že podala svou stížnost podle §145 odst. 1 trestního řádu důvodně, krajské státní zastupitelství se s ní nevypořádalo a posoudilo ji v rozporu s jejím označením i obsahem (a rovněž i se zákonem), přičemž ve svém přípise uvedlo skutečnosti, jež byly v rozporu s realitou i obsahem spisu. Konečně stěžovatelka vytýká Okresnímu soudu v Lounech, že dne 28. 6. 2004 podala žádost o propuštění z vazby na svobodu, avšak ani do dne podání ústavní stížnosti o ní rozhodnuto nebylo. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatelka zabývá ústavněprávní stránkou věci, když poukazuje zejména na čl. 4, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a v souvislosti s tím na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody, presumpce neviny, odůvodnění rozhodnutí o vazbě (sp. zn. III. ÚS 103/99), jakož i důvody koluzní vazby s tím, že tyto se nemohou zakládat na prosté potřebě provedení výslechu toliko neurčitě vymezeného okruhu svědků, případné a pouze hypotetické, nikoliv reálně hrozící další trestné činnosti, pro kterou jí nebylo vzneseno žádné obvinění. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud jednak napadená rozhodnutí zrušil, jednak Okresnímu soudu v Lounech zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky, spočívajícím mimo jiné ve zcela neodůvodněných průtazích při rozhodování o její žádosti o propuštění z vazby na svobodu, podané dne 28. 6. 2004, a dále aby Okresnímu soudu v Lounech přikázal propustit stěžovatelku z vazby na svobodu, a aby Okresnímu státnímu zastupitelství v Lounech a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní státní zastupitelství v Lounech uvedlo, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta věcně a místně příslušnou státní zástupkyní. Pokud se dnes (již nepravomocně odsouzená) stěžovatelka domáhá použití ustanovení §146a odst. 2 písm. a) trestního řádu, toto se týká pouze rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění osob a majetku. Dále uvedený orgán sdělil, že souhlas k zadržení není rozhodnutím, proti němuž by byl přípustný opravný prostředek, totéž se týká i návrhu na vzetí do vazby, a vyslovil přesvědčení, že jeho postupem v dané věci nedošlo k porušení trestního řádu. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem konstatovalo, že se nelze s argumentací stěžovatelky, že okresní státní zastupitelství rozhodovalo jako nepříslušné, ztotožnit, neboť tvrzení, že dalo k trestnímu stíhání pokyn či s ním vyslovilo souhlas, nemá oporu v jejich zjištěních, přičemž stěžovatelka si evidentně plete rozhodování o vazbě na návrh státního zástupce a rozhodování o stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Nelze rovněž akceptovat námitku stěžovatelky ohledně nesprávného poučení, neboť okresní státní zastupitelství rozhodovalo ve druhém stupni a proti jeho usnesení již stížnost přípustná není. Okresní soud v Lounech uvedl, že jednotlivé vazební důvody jsou odůvodněny v jeho usnesení, důvod koluzní vazby je pak rozveden v rozhodnutí krajského soudu, na něž následně i odkázal; dále k námitce stěžovatelky, že se soud nevyjádřil k jejímu slibu, sdělil, že je-li soudem shledám důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, pak o slibu rozhodovat nelze; z tohoto důvodu je v odůvodnění usnesení pouze uvedeno, z jakých důvodů o slibu stěžovatelky rozhodováno nebylo. Závěrem uvedený soud vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatelky a odmítl porušení zákona či to, že by stěžovatelka byla krácena na svých právech. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že je pokládá za dostatečně podrobné, a to jak ve vztahu k závěru o důvodnosti trestního stíhání, tak ve vztahu k závěru o existenci obou vazebních důvodů. Písemným slibem stěžovatelky se dle uvedeného soudu nemohl soud okresní ani krajský zabývat, neboť při existenci důvodu vazby podle §67 písm. b) trestního řádu není ze zákona možné slib přijmout a vazbu tak nahradit, přičemž vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dostatečné.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda kromě formálních náležitostí ústavní stížnosti, jak bylo zmíněno shora, jsou naplněny i další předpoklady jejího meritorního projednání (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Okresního státního zastupitelství v Lounech, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že podle §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu mělo rozhodovat Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti poukazuje na to, že okresní státní zastupitelství vydalo písemný souhlas s jejím zadržením, příp. sepsalo návrh na vzetí její osoby do vazby, avšak z těchto (a ani dalších) skutečností nelze dovozovat, že by k předmětnému usnesení policejního orgánu dal státní zástupce okresního státního zastupitelství souhlas či pokyn, a tak podmínka pro to, aby o stížnosti ve smyslu citovaného ustanovení rozhodoval nadřízený státní zástupce, splněna nebyla. Z tohoto důvodu nelze v daném ohledu postupu okresnímu státnímu zastupitelství a potažmo i krajskému státnímu zastupitelství nic vytknout.
Dále stěžovatelka tvrdí, že usnesení okresního státního zastupitelství je nedostatečně zdůvodněno, a polemizuje s tím, zda vůbec mělo být její trestní stíhání zahájeno. Jak plyne z konstantní judikatury, ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je až na výjimky pokládána za nežádoucí a v principu i za nepřípustnou (usnesení ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV.ÚS 213/03, a ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepublikována). Zásadně Ústavnímu soudu totiž nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, protože jde o otázky náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 105). Je třeba zohlednit, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (též např. usnesení ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 539/98; ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.). K možnosti zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení, pokud jde o zahájení trestního stíhání, je tedy v těchto souvislostech nutno přistupovat restriktivně; v úvahu připadá pouze v mimořádných případech, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a kdy obvykle navíc tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (za takovou zcela mimořádnou situaci, kdy bylo nezbytné zasáhnout, Ústavní soud považoval zjevnou libovůli v rozhodování - viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 511/02; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 105).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (zřejmě) sice v obecné rovině namítá, že odůvodnění předmětného usnesení okresního státního zastupitelství nelze považovat za náležité, nicméně z jeho obsahu není patrné, že by se státní zástupkyně stížností stěžovatelky v celém rozsahu nezabývala nebo že by své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnila. Především pak nic nesvědčí tomu, že by v postupu orgánů činných v trestním řízení byl v souvislosti se zahájením trestního stíhání stěžovatelky obsažen prvek svévole. O důvodnosti trestního stíhání stěžovatelky svědčí nejen to, že již v době před podáním ústavní stížnosti byla podána pro příslušný skutek obžaloba, ale samotná povaha argumentace stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti; v rámci ní totiž stěžovatelka předestírá svou vlastní verzi událostí zčásti odlišnou od skutkových závěrů policejního orgánu, jež má vyloučit její trestní odpovědnost, přičemž je zřejmé, že to musí být právě nezávislý a nestranný soud, kdo buď tvrzení stěžovatelky přijme nebo nikoliv a následně rozhodne o její případné vině.
Ústavní stížností stěžovatelka dále brojí proti usnesení Okresního soudu v Lounech, jímž byla vzata do vazby, a to jednak z toho důvodu, že se soud nevypořádal s jejím písemným slibem ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a jednak proto, že dané rozhodnutí postrádá řádné zdůvodnění, příp. že pro takový postup neexistují žádné konkrétní důvody. Jde-li o první námitku, není pravda, že by se okresní soud nevypořádal s písemným slibem stěžovatelky, neboť z odůvodnění jeho usnesení je zřejmé, že soud si byl dané skutečnosti vědom, vzhledem k existenci důvodu vazby dle §67 odst. b) trestního řádu však nemohl o daném slibu rozhodnout. Z ustanovení §73 odst. 1 trestního řádu je zřejmé, že nahradit vazbu slibem lze jen v případě důvodu vazby dle §67 písm. a) nebo c) trestního řádu, přičemž v případě stěžovatelky, u níž byl konstatován důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, byl tento postup vyloučen. Z hlediska ústavnosti se pak již nejeví jako podstatné řešit otázku, zda obecný soud měl ještě samostatně ve výroku svého rozhodnutí zmínit, že slib stěžovatelky nepřijímá, neboť eventuální absence nebo naopak existence takového výroku žádný vliv na postavení stěžovatelky v daném případě nemá a mít ani nemůže.
Pokud jde o druhou námitku stěžovatelky, z odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně je zřejmé, že v případě důvodu vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu se jedná o řádné zdůvodnění, neboť soud konstatuje zcela konkrétní skutečnosti, které ho vedly k úvaze, že by stěžovatelka mohla opakovat trestnou činnost, pro kterou je v současné době stíhána, přičemž dle názoru Ústavního soudu se nejedná o skutečnosti, jež by mohly být označeny za irelevantní a jež by naznačovaly libovůli v posuzování naplnění daného vazebního důvodu, k čemuž lze jen doplnit, že ani sama ústavní stížnost v daném ohledu žádné konkrétní námitky neobsahuje. Na straně druhé je zřejmé, že ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu téměř zdůvodnění absentuje, lze snad jen dovodit, že soud vycházel z názoru státního zástupce, že když stěžovatelka odmítla uvést osoby, s nimiž se posuzovaného skutku měla dopustit, hrozí nebezpečí, že by tyto mohla - jako případné spolupachatele - varovat. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že důvody vazby ve smyslu citovaného ustanovení se podrobně zabýval tento soud jako soud stížnostní, přičemž jeho úvaze lze stěží co vytknout. Uvádí-li stěžovatelka či spoluobviněná E. B., že další osoby, jež se nacházely spolu s nimi na předmětném místě, stěžovatelka vůbec neznala, může takové tvrzení být jistě pravdivé, stejně tak může být i účelové. Pro druhý případ se i Ústavnímu soudu jeví jako zcela reálné, že pokud by stěžovatelka zůstala na svobodě, mohla by - tím spíše jako osoba s trestní minulostí - tyto konkrétní, ale dosud neztotožněné osoby - po nichž policie, jak patrno ze soudního spisu, pátrá - kontaktovat, varovat je nebo se s nimi domlouvat, např. jak mají vypovídat v případě, že budou nalezeny, což by mohlo mít za následek maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. I když se Ústavní soud nemůže plně ztotožnit s úvahami stížnostního soudu, jež se týkají vztahu péče o nezletilé děti a eventuální trestné činnosti stěžovatelky, jedná se spíše o poznámku jdoucí nad rámec potřebného zdůvodnění vzetí stěžovatelky do vazby, takže odlišný názor Ústavního soudu by na vlastním rozhodnutí tak, jak bylo učiněno, nemohl nic změnit.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považuje Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v dané části za zjevně nedůvodnou, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Lounech pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že údajně nerozhodl o její žádosti o propuštění z vazby na svobodu, kterou podala dne 28. 6. 2004, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost přípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jde-li o průtahy v řízení, ustanovením §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. 7. 2004 do našeho právního řádu zaveden institut "návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu", jímž zákonodárce vytvořil účinný nástroj, který slouží účastníkům řízení k nápravě stavu vzniklého průtahy v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud považuje vyčerpání tohoto procesního prostředku za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení, přičemž z ústavní stížnosti není patrné, že by jej stěžovatelka využila, a tak Ústavní soud neshledal část ústavní stížnosti směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy přípustnou.
Stěžovatelka dále podala i návrh na to, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Lounech propustit ji z vazby na svobodu. Dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením; dané oprávnění se vztahuje však pouze na případ, že příslušné porušení ústavně zaručeného základního práva spočívalo v tzv. jiném zásahu orgánu veřejné moci. K tvrzenému porušení práv stěžovatelky došlo výše zmíněnými rozhodnutími orgánů veřejné moci, týkajícími se vzetí stěžovatelky do vazby, a v takovémto případě připadá v úvahu pouze postup dle písm. a) citovaného ustanovení, kteréhož se stěžovatelka ostatně rovněž domáhala. Z uvedeného je zřejmé, že i kdyby Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, což se ovšem nestalo, nemohl by v tomto smyslu rozhodnout. To přiměřeně platí i pro návrhy, jimiž se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu státnímu zastupitelství v Lounech a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky.
S ohledem na důvody, jak byly vyloženy výše, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005