ECLI:CZ:US:2005:3.US.575.04
sp. zn. III. ÚS 575/04
Usnesení
III.ÚS 575/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele DŘEVOSLOH, nábytkářské družstvo, se sídlem Krnov, Sokolovská 17, IČ: 43960090, právně zastoupeného Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou, Advokátní kancelář Ostrava se sídlem Moravská Ostrava, Sokolská tř. 49, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2004 č. j. 8 Co 249/2004-190, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 16. dubna 2003 č. j. 7 C 43/2000-166, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se návrhem, došlým Ústavnímu soudu telefaxem dne 13. 9. 2004, a doplněným v zákonné lhůtě písemným podáním shodného znění, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Ústavy.
Ústavní soud po posouzení formální stránky návrhu zjistil, že byl podán včas a rovněž v ostatních ohledech splňuje náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Dotazem u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově bylo zjištěno, že v předmětné věci podal stěžovatel dne 16. 9. 2004 dovolání, o němž dosud dovolacím soudem nebylo rozhodnuto, proto Ústavní soud usnesením ze dne 14. 10. 2004 č. j. III. ÚS 575/04-13 přerušil zahájené řízení podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání a stěžovateli uložil, aby poté, co obdrží rozhodnutí o dovolání, tuto skutečnost Ústavnímu soudu oznámil a zároveň sdělil, zda i nadále trvá na projednání ústavní stížnosti, nebo zda svůj návrh bere zpět.
Dne 1. 6. 2005 obdržel Ústavní soud doplňující podání stěžovatele, v němž trvá na projednání podané ústavní stížnosti, neboť jeho mimořádný opravný prostředek, jak vyplývá z připojeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005 č. j. 32 Odo 1254/2004-222, byl odmítnut z důvodu jeho nepřípustnosti. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním nemá po právní stránce zásadní význam.
Za této situace, po odpadnutí překážky, pokračoval Ústavní soud v zahájeném řízení.
Stěžovatel, jak vyplývá z obsahu návrhu, především nesouhlasí s výší úroků z prodlení, které mu byly uloženy zaplatit napadenými rozhodnutími obecných soudů a to s ohledem na údajně nesprávně stanovený počátek doby prodlení na jeho straně. Podle jeho názoru počátek doby prodlení k plnění mohl nastat nejdříve ode dne, kdy nemovitost, která byla předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a společností MÜLLER - DŘEVOSLOH, spol. s r. o., byla převedena na třetí osobu, tj. dnem 2. 4. 1997, případně od data první výzvy k plnění, tj. dnem 3. 5. 1997, a nikoli již od 9. 10. 1994, jak dovodily obecné soudy.
V ústavně právní argumentaci se stěžovatel soustřeďuje na údajné porušení procesních povinností (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že v předmětné věci nerozhodovaly na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu (ve smyslu ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř.) a provedené důkazy nehodnotily ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí postrádá dle tvrzení stěžovatele náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
II.
Ústavní soud z rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 16. 4. 2003 č. j. 7 C 43/2000-166 zjistil, že tento soud uložil stěžovateli (v dřívějším řízení žalovaný) povinnost zaplatit Ing. Pavlu Oršulíkovi, správci konkurzní podstaty úpadce společnosti MÜLLER-DŘEVOSLOH, s r. o. úroky z prodlení ve výši 17 % z částky 216 961,- Kč, od 9. 10. 1994 do zaplacení (výrok I. rozsudku) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně stručně shrnul dosavadní průběh řízení, a uvedl, že původní žalobce, kterým byla před vyhlášením konkursu společnost MÜLLER-DŘEVOSLOH, s r. o, se domáhal po stěžovateli vydání bezdůvodného obohacení ve výši 216 961,- Kč jako ceny za projektovou dokumentaci a kupní ceny za nemovitost, k jejímuž převodu vlastnictví na původního žalobce již nedošlo.
Ve věci rozhodoval okresní soud opakovaně poté, co odvolací soud zrušil odvoláním napadený dřívější rozsudek soudu prvního stupně. V průběhu řízení byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2001 prohlášen konkurs na majetek společnosti MÜLLER-DŘEVOSLOH, s r. o. a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven Ing. Pavel Oršulík. Nicméně i po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu setrval nalézací soud na svém dřívějším právním posouzení, že v dané právní věci je bezdůvodným obohacením přijaté plnění z titulu kupní ceny a ceny projektové dokumentace na základě kupní smlouvy ohledně nemovitostí, jejímž vlastníkem se původní žalobce nestal. Proto takto získané plnění bez právního důvodu má stěžovatel povinnost vydat podle ustanovení §456 občanského zákoníku správci konkurzní podstaty. Současně nalézací soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k zániku předmětné pohledávky započtením, jak namítal stěžovatel (ve smyslu §580 občanského zákoníku), neboť nebyl prokázán konkrétní, kvalifikovaný a setkání sporných pohledávek časově odpovídající úkon, který by vedl k započtení částky 350 000,- Kč.
Po zrušujícím rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ohledně výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady řízení a příslušenství rozsudečným výrokem přiznané pohledávky, se soud prvního stupně zabýval, jak jej k tomu zavázal odvolací soud ve svém rozhodnutí, jen otázkou výše požadovaného úroku z prodlení a počátkem jeho vzniku.
Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §365 občanského zákoníku a ustanovení §369 a §502 obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. dospěl k závěru, že stěžovatel se dostal do prodlení od okamžiku, v němž řádně a včas nesplnil svůj závazek, a to až do doby, v níž by řádné plnění poskytl nebo do doby, v níž by závazek zanikl jiným způsobem.
Výše úroků z prodlení se podle názoru soudu prvního stupně řídí ustanoveními §369 a §502 obchodního zákoníku ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., takže v návaznosti na sdělení dvou bank o výši úrokové sazby v předmětném období dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcem požadovaná výše 17 % je v souladu s výše označenou právní úpravou, neboť výše úroků z prodlení nebyla mezi účastníky smluvena.
Počátek doby prodlení je třeba, podle zjištění soudu prvního stupně, vztáhnout na dobu, v níž nedošlo ke splnění závazku stěžovatele uzavřít s žalobcem kupní smlouvu na nemovitost do jednoho měsíce od zaplacení kupní ceny, která v daném případě byla uhrazena zápočtem dne 9. 9. 1994, tedy s dobou prodlení od 9. 10. 1994.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2004 č. j. 8 Co 249/2004 - 190, se zjišťuje, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení ve výši 16 % z částky 216 961,90,- Kč od 9. 10. 1994 do zaplacení a ohledně 1 % úroku z této částky od uvedeného data do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením ohledně počátku prodlení stěžovatele se zaplacením hlavního závazku, který byl posouzen jako bezdůvodné obohacení. Počátek prodlení stěžovatele je i podle názoru odvolacího soudu třeba odvíjet od dohody účastníků kupní smlouvy, podle níž měla být kupní smlouva uzavřena do jednoho měsíce po zaplacení kupní ceny, tedy ode dne 9. 10. 1994. K uzavření kupní smlouvy mezi účastníky již nedošlo.
Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v otázce výše úroků z prodlení, které stanovil ve smyslu vyhlášky č. 142/1994 Sb. (správně nařízení vlády České republiky, kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatků z prodlení podle občanského zákoníku).
III.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavně právní námitky stěžovatele směřují proti způsobu hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu (§153 o. s. ř.) a nedostatkům v náležitostech rozsudků (§157 odst. 2 o. s. ř.), a namítá i nerovnost účastníků (§18 o. s. ř.).
Ústavní soud setrvává důsledně na stanovisku, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (č. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená ve výše uvedeném §132 o. s. ř. Pokud soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů již jednou provedené soudem. Ústavní soud v této souvislosti judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možné považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, případně by z nich v žádné v úvahu přicházející interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2002 sp. zn. II. ÚS 750/2000).
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací porušily zákonný postup při hodnocení provedených důkazů a zjišťuje, že veškeré v řízení provedené důkazy byly předmětem jejich hodnocení, jak jim ukládá zákon (o. s. ř.). K námitce stěžovatele o neúplnosti skutkového zjištění lze jen uvést, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům stran; je ovšem jejich povinností vyložit, z jakého důvodu takovému návrhu nevyhověly. V předmětné věci stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neakceptovaly jeho návrh na výslech právního předchůdce dr. M., který se mohl vyslovit k okolnostem uzavření kupní smlouvy, a tak mohlo být vyvráceno tvrzení žalobce a údajně nesprávný závěr soudu v této věci. Tuto argumentaci stěžovatel předestřel i v rámci podaného mimořádného prostředku.
Je sice pravdou, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí se výše uvedeným návrhem stěžovatele na doplnění dokazování nezabývaly; přesto tento postup Ústavní soud neshledává ve svých důsledcích za protiústavní, neboť posouzení, zda došlo k uzavření kupní smlouvy na uvedenou nemovitost, již nebylo předmětem řízení poté, co Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 11. 2002 č. j. 10 Co 162/2002 - 141 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o příslušenství pohledávky a ve výroku o nákladech řízení. Tyto skutečnosti se poté staly předmětem řízení a rozhodování obecných soudů, posléze napadených ústavní stížností.
Protože Ústavní soud není oprávněn vykonávat nad rozhodovací činností soudů obecnou přezkumnou pravomoc, je možno v ústavní stížnosti vytýkat pouze taková pochybení či nedostatky, které byly způsobilé založit protiústavnost soudních rozhodnutí napadených ústavní stížností. V daném případě to znamená, že stěžovatel může namítat ve vztahu k napadeným rozsudkům pochybení v řízení a rozhodování soudů obou stupňů týkající se úroků z prodlení a nákladů řízení, neboť jen o těchto otázkách bylo v předmětném řízení rozhodováno.
Stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s výší úroků stanovených soudem a zejména se stanovením počátku prodlení, k posledně uvedenému problému však zaujímá pouze polemický závěr, v němž vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními obou soudů. Takové polemické právní konstrukce nejsou v řízení o ústavní stížnosti právně relevantní, neboť z odlišného právního názoru stěžovatele na pravomocně skončenou právní věc nelze dovozovat porušení zákonnosti, tím méně pak zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Konečně i tvrzení stěžovatele o údajném porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., lze pokládat za nedůvodné. Z odůvodnění napadených rozsudků zcela zřetelně vyplývá, jakými úvahami se obecné soudy při určení počátku doby prodlení stěžovatele řídily, a které hmotně právní ustanovení právních předpisů na projednávanou věc aplikovaly. Tentýž závěr ostatně platí i ve vztahu k posouzení otázky výše úroků z prodlení.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující oprávněnosti tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu