ECLI:CZ:US:2005:3.US.643.04
sp. zn. III. ÚS 643/04
Usnesení
III.ÚS 643/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 643/04
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 6, proti usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, ze dne 16. 8. 2004, ČTS: FIPO-48/VP-2004, a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2004, čj. Zt 1054/2004-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2004, čj. Zt 1054/2004-91, jakož i jemu předcházejícímu usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, ze dne 16. 8. 2004, ČTS: FIPO-48/VP-2004, s tím, že porušují její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 644/04 bylo zjištěno, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelky a jejího manžela V. J. pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, spáchaný částečně ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Stíhané skutky spočívají (stručně řečeno) v tom, že obvinění dílem společně, dílem samostatně nakupovali od roku 2000 na území okresu České Budějovice nemovitosti, se kterými následně prováděli další majetkové dispozice, přičemž finanční prostředky pro tyto nákupy získali trestnou činností v USA, a to s cílem vzbudit zdání, že finanční prostředky pocházejí z legální činnosti; proti obviněnému V. J. byla přitom dne 3. 1. 2001 v USA, ve státě Florida, okres Miscele, vznesena obžaloba mimořádnou velkou porotou pro opakované pašování cizích státních příslušníků a praní peněz, přičemž v dané věci šlo o přechovávání ilegálních přistěhovalců a praní peněz získaných nezákonným způsobem z ilegálních firem, které zprostředkovávaly práci smluvním pracovníkům.
Uvedené usnesení napadla stěžovatelka stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 9. 2004, čj. Zt 1054/2004-91, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítla.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dle jejího názoru jsou napadená rozhodnutí nejen v rozporu s trestním řádem, ale i Listinou. Jde-li o usnesení o zahájení trestního stíhání, stěžovatelka namítá, že nebylo řádně odůvodněno, neboť z něj není vůbec patrné, jaké skutečnosti uváděly osoby slyšené formou podání vysvětlení, resp. úředních záznamů, o jaké konkrétní zprávy se policejní orgán opírá, tj. jaké zprávy Interpolu, jaké konkrétní výpisy z účtů, atd. Ve výrokové části, jakož i v odůvodnění chybí popis protiprávního jednání, ze kterého měly být finanční prostředky získávány, a jeho právní kvalifikace, čímž dané rozhodnutí nevyhovuje základním požadavkům, které jsou na něj zákonem kladeny, tedy jakými úvahami se orgán nechal vést, k jakým konkrétním skutečnostem přihlížel; jde pouze o obecné shrnutí blíže neurčených poznatků, které měl policejní orgán získat. Ve vztahu k uvedenému usnesení okresního státního zastupitelství stěžovatelka uvádí, že je stiženo stejnými vadami, neboť státní zástupkyně blíže neodůvodnila své rozhodnutí, přičemž se pouze omezuje na konstatování, že shromážděná zjištění odůvodňují trestní stíhání. To dle stěžovatelky představuje porušení §134 odst. 1, 2 trestního řádu a principů zachycených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Kromě toho mělo dojít k porušení jejího práva na obhajobu, jakož i §59 odst. 4 a §145 odst. 1 trestního řádu, neboť o její stížnosti bylo rozhodnuto dříve, než byla odůvodněna, aniž by předtím byla vyzvána k odstranění vady podání. Konečně stěžovatelka uvedla, že proti ní nebylo v České republice či v USA zahájeno trestní či jiné soudní řízení pro podezření z nějaké trestné nebo nelegální činnosti, ze které by měly nelegální prostředky pocházet, a současně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02. Vzhledem k tvrzenému porušení shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. 644/04, se třetí senát Ústavního soudu zabýval obsahově obdobnou ústavní stížností spoluobviněného V. J., jež směřovala i proti témuž rozhodnutí policejního orgánu, přičemž poukázal na svou konstantní judikaturu (konkrétně pak na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), dle které je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení, přičemž v procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. V návaznosti na to Ústavní soud ve zmíněném usnesení ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. 644/04, uvedl, že z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (jak již bylo zmíněno v nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 a násl.); důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu; ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení nutno tedy považovat - s výjimkou zcela mimořádné situace - za nepřípustnou, přinejmenším za nežádoucí (viz sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03; ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.), přičemž k možnosti zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení nutno přistupovat přísně restriktivním způsobem - kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Ústavní soud rovněž poukázal na to, že výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdy by při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02).
Skutečnost, že by šlo o některý z těchto extrémní případů, však Ústavním soudem v případě ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 644/04 zjištěna nebyla, stejně tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, a to z důvodů obdobných.
Jde-li o námitku stěžovatelky, že usnesení policejního orgánu je zcela nedostatečně zdůvodněno (§134 odst. 1, 2 trestního řádu), Ústavní soud se s ní ztotožnit nemůže. V prvé řádě je třeba poukázat na to, že napadené usnesení je třeba posuzovat rovněž (a zejména) z hlediska ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, které stanoví obsah usnesení o zahájení trestního stíhání jako ustanovení zvláštní (ostatně i stěžovatelkou uvedené ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu se použije tehdy, jestliže to dovoluje povaha věci). Přitom, dle názoru Ústavního soudu, policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které je stěžovatelka stíhána tak, aby nemohly být zaměněny s jinými, napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaných skutků a rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětných skutcích spatřován, stejně tak policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, o jaké konkrétní skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovatelce a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. K tomu zbývá doplnit, že pokud stěžovatelka tvrdí, že proti ní nebylo v souvislosti s nějakou trestnou či nelegální činností žádné řízení zahájeno a že nebyla ani pro tuto odsouzena, jedná se o námitky, jež stěžovatelka může uplatnit v rámci trestního řízení, přičemž Ústavní soud se v této fázi necítí být oprávněn příslušné právní otázky řešit, neboť by tím nepřípustně, v rozporu se svým postavením, jak bylo popsáno shora, zasahoval do činnosti orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud tedy, jde-li o vlastní zahájení trestního stíhání stěžovatelky, nezjistil nic, co by svědčilo tomu, že by vůči stěžovatelce nebylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny).
Brojí-li stěžovatelka proti usnesení okresní státní zástupkyně, z tohoto rozhodnutí lze zjistit, že stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce napadla výrok výše uvedeného usnesení policejního orgánu stížností, jež byla doručena Okresnímu státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích dne 2. 9. 2004 a která obsahovala vyjádření, že bude odůvodněna ve lhůtě tří dnů, což se však nestalo. Pokud v souvislosti s tím stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na obhajobu, je třeba uvést, že stížnost (§141 a násl. trestního řádu) nemusí obsahovat odůvodnění, které stěžovatelka zjevně zaměňuje se "stížnostními důvody" ve smyslu §145 trestního řádu (řízení o tomto opravném prostředku je totiž ovládáno revizním principem), takže nebylo povinností státní zástupkyně požadovat doplnění předmětného podání. Kromě toho, pokud stěžovatelka, navíc zastoupená advokátem, výslovně uvede, že svou stížnost doplní, resp. odůvodní do tří dnů, ale neučiní tak, lze vycházet (s přihlédnutím k zásadě "nechť si každý střeží svá práva") z toho, že se sama svého práva na přednesení konkrétních námitek vzdala s tím, že přezkum z moci úřední pokládá za dostatečný. Z odůvodnění rozhodnutí okresní státní zástupkyně je pak zřejmé, že stížností napadené usnesení přezkoumala, přičemž dospěla k závěru, že dosud učiněná konkrétní zjištění, jež jsou obsažena ve spisovém materiálu, plně postup policejního orgánu odůvodňují. Z hlediska ústavnosti tak tomuto usnesení nelze nic vytknout.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005