ECLI:CZ:US:2005:3.US.699.04
sp. zn. III. ÚS 699/04
Usnesení
III. ÚS 699/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti C. C. družstvo, zastoupeného JUDr. Z. A., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn 25 Cm 77/99 ze dne 2. dubna 2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 Cmo 267/2003 ze dne 10. srpna 2004 a postupu soudu jejich vydání předcházejícímu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozhodl tak, že Česká republika, zastoupená Krajským soudem v Brně, v řízení o 15.660,-Kč s příslušenstvím, vedeném pod sp. zn. 25 Cm 77/99, porušila právo stěžovatele zaručené čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") neposkytnutím soudní ochrany bez zbytečných průtahů a dále, že svým postupem - výzvou k doplnění žalobního návrhu ze dne 24. května 1999 - porušila právo přiznané čl. 6 Úmluvy na spravedlivé projednání záležitosti a konečně, aby v záhlaví označená usnesení obecných soudů byla zrušena.
Jak patrno z obsahu připojených příloh - obou usnesení v záhlaví označených, byl stěžovatel v řízení zahájeném k jeho žalobě ze dne 24. května 1999, směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Třebíči, na zaplacení částky 15.660,-Kč s přísl. z titulu smluvní pokuty, vyzván soudem I. stupně podle §43 odst. 1 o. s. ř. (po podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu), k doplnění žaloby vylíčením rozhodujících skutečností, které soud ve svém usnesení rozvedl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, přesvědčen o jeho přípustnosti, odvolání, v němž mj. odmítl názor soudu, že nesplnil povinnost podle ust. §79 odst. 1 o. s. ř. vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti související s uplatňovaným nárokem a označit důkazy a toto odvolání bylo pak shora označeným rozhodnutím Vrchního soudu podle ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto s odkazem na ust. §202 odst. 1 písm. d) cit. zák., podle něhož proti usnesení, jímž byl účastník řízení vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil, není odvolání přípustné.
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů a postupu jejich vydání předcházejícímu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který po rekapitulaci dosavadního vývoje věci tvrdí, že soud již svým dosavadním postupem, který v ústavní stížnosti popisuje, "poškodil" jeho práva na poskytnutí soudní ochrany (čl. 36 Listiny), a to bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) či v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) jeho vlastnickému právu k uplatněné pohledávce (čl. 11 Listiny). Soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že v rozporu s §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o. s. ř. podmiňoval jednání ve věci samé a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli tak, že v rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 Listiny mu ukládal povinnosti nad rámec povinností zákonem stanovených. S odkazem na předmět sporu a příslušnou právní úpravu stěžovatel totiž dovozuje, že svou povinnost ohledně vylíčení rozhodujících skutečností i povinnost důkazní, jak v ústavní stížnosti blíže rozvádí, splnil. Soudu I. stupně tak vytýká, že ho napadeným usnesením dostatečně konkrétně nepoučil a obecnou argumentací mu zjevně ukládá povinnosti nad rámec zákonné úpravy, a odvolacímu soudu pak, že tento nejevil zájem se zabývat otázkou, do jaké míry tím byla porušena práva stěžovatele. Obecný soud tak svou nečinností od roku 1999 způsobil průtahy řízení, a pokud po letech začal konat popsaným způsobem, naplnění stěžovatelova práva na soudní ochranu maří, přičemž takový postup je typickým příkladem nesprávného výkonu justiční praxe, jehož důsledky dále rozvádí. Z uvedených důvodů navrhuje vydání nálezu vpředu uvedeného znění.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95). Napadené usnesení soudu I. stupně je usnesením procesní povahy, jímž se řízení ve věci nekončí, jde o usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění své žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř., proti němuž není, jak výslovně stanoví ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř., odvolání přípustné. Pokud se tedy odvolací soud s odkazem na uvedené ustanovení odmítl v této fázi řízení námitkami stěžovatele v jeho odvolání uvedenými věcně zabývat a odvolání jako nepřípustné odmítl, nelze v tomto jeho postupu spatřovat postup nezákonný natož pak protiústavní. Jak již Ústavní soud konstatoval ve srovnatelné věci (týchž účastníků řízení se týkající) ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 483/04, v daných souvislostech teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta, je možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda předmětné podání lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité a zda tedy postup soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř. byl či nebyl namístě. Obecně je stěžovateli třeba přisvědčit v tom, že při postupu dle uvedeného ustanovení poučení soudu o doplnění podání ve výzvě k tomu určené musí být dostatečně konkrétní, neboť v opačném případě výzva nemůže založit účinky stanovené ust. §43 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 215/2003). Posuzovat z uvedeného pohledu výzvu soudu I. stupně, jakož i otázku, zda vůbec měla být vydána (v posuzovaném případě právě v souvislosti s tím, že byla vydána až poté, co byl na základě podané žaloby vydán platební rozkaz), však přísluší v prvé řadě obecnému soudu, a to v odvolacím řízení k odvolání podanému proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud tak sám, aniž tak dříve učinil soud odvolací, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti učinit nemůže. Ústavní soud tak v poměru k této části ústavní stížnosti uzavírá, že důvod pro svůj zásah neshledal a to ani pokud jde o rozhodnutí soudu I. stupně, neboť toto rozhodnutí, s ohledem na již uvedené, způsobilé přivodit nezvratitelnou újmu na právech není. K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy v části totéž právo zaručující Ústavní soud uvádí, že postup soudu I. stupně, který teprve po uplynutí 4 let od podání žaloby - navíc po vydání platebního rozkazu - vyzýval stěžovatele k odstranění jejích vad, rozhodně schvalovat nelze a s kritikou takové praxe je třeba zcela souhlasit, v poměru k těmto výtkám stěžovatele však nelze přehlížet, že bylo především na něm samotném, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura se průtahům v řízení již dříve bránil prostředky, které mu zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatel tak však učinil teprve nyní v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí, aniž by petit jeho ústavní stížnosti navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů odpovídal ust. §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z čehož lze dovodit, že ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (nehledě k tomu, že stěžovatel má nyní od 1. července 2004 k dispozici i účinný prostředek nápravy proti případným dalším průtahům v řízení v ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto ani v této části nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 13. ledna 2005