ECLI:CZ:US:2005:3.US.703.04
sp. zn. III. ÚS 703/04
Usnesení
III. ÚS 703/04
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A., s. družstvo S., zastoupeného Mgr. J. S. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2004, čj. 21 Co 273/2004-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces před obecnými soudy ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V jeho případě se jednalo o civilní řízení na základě žaloby, kterou podala žalobkyně (v řízení o této ústavní stížnosti vedlejší účastnice) advokátka Lidmila Rousková, která žalovala stěžovatele o zaplacení odměny za dříve poskytnutou právní pomoc. Stěžovatel během řízení před soudem prvého i druhého stupně namítal, že žalobkyní (vedlejší účastnicí) poskytnutá právní pomoc nebyla poskytnuta s odbornou péčí, a proto jí žalovaná odměna nenáležela. Tyto argumenty byly ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítnuty. Ústavní stížnost polemizuje s právními i skutkovými závěry napadeného rozhodnutí a dále namítá, že stěžovateli bylo v důsledku postupu soudu druhého stupně odňato jeho ústavní právo dvojinstančnosti řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel nepodal proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, pravděpodobně s předpokladem, že touto ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, byť podle stěžovatelova názoru protiústavní, by nemělo podle názoru Nejvyššího soudu ČR ve věci samé povahu otázky zásadního právního významu, když dovolání z jiného důvodu nebylo přípustné. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Nepodá-li stěžovatel dovolání, zbavuje se tím možnosti přezkumu zákonnosti rozhodnutí soudu druhého stupně soudem dovolacím, neboť přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných není úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud totiž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého (podústavního) práva.
Stěžovatel tvrdí, že se prvostupňový obecný soud vůbec nezabýval jeho tvrzeními o nepatřičnosti odměny vedlejší účastnice jako advokátky ani provedenými důkazy v tomto směru. To prý napravil teprve odvolací soud touto stížností napadeným rozhodnutím. Podle stěžovatele však měl odvolací soud rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně. Tím prý byl porušen princip dvojinstančnosti řízení, tedy aby všechny provedené důkazy byly provedeny a posouzeny jak před soudem prvého, tak před soudem druhého stupně. Ústavní soud ovšem upozorňuje, že takovýto výklad principu dvojinstančnosti vede k neobhajitelnému prodlužování celkové doby řízení, aniž by to bylo kompenzováno stejně hodnotnými výhodami. Nic nehovoří pro názor, že by provádění důkazních prostředků odvolacím soudem bylo méně spolehlivé, než takovýto akt na straně soudu první instance, který je pouze přezkoumán odvolacím soudem.
Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. "Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se vyjádřit k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. IV. ÚS 544/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 75). V této věci však zjevně žádné takovéto pochybení obecných soudů ve smyslu citované judikatury není a nemůže být. Jak totiž vyplývá i ze samotného tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvého stupně a došlo pouze k tomu, že odvolací soud, přinejmenším dle tvrzení stěžovatele, reagoval na rozdíl od soudu prvého stupně na některé stěžovatelovy námitky. Tím, že se Krajský soud v Hradci Králové se stěžovatelem tvrzenými námitkami vypořádal způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nemohlo ovšem dojít k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Není úkolem a ani v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry napadeného rozhodnutí znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces, proto nebyl porušen, jelikož nemůže být porušen pouze proto, že stěžovatel nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecného soudu.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005