ECLI:CZ:US:2005:3.US.713.04
sp. zn. III. ÚS 713/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P. N., právně zastoupeného JUDr. P. N. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2002, č. j. 19 Co 90/2002-144, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, č. j. 33 Odo 547/2002-162, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 12. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2002, č. j. 19 Co 90/2002-144, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, č. j. 33 Odo 547/2002-162, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č. j. 19 Co 90/2002-144, Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 11. 1999, č. j. 11 C 76/99-34, tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaná - Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se sídlem v Praze 2, byla povinna zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovateli") částku 131 870, 60 Kč, zamítl. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č. j. 33 Odo 547/2002-162, tak, že dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 2 části věty před středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Všeobecná zdravotní pojišťovna (dále jen "VZP") nezaplatila stěžovateli za výkon č. 66891 - operační artroskopie za období od 1. 4. 1998 do 30. 9. 1998 celkem 131 870,60 Kč. VZP úhradu odmítla s odůvodněním, že uvedený výkon označený "H", je plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění pouze tehdy, pokud byl proveden při hospitalizaci, přičemž stěžovatel uvedenou podmínku nesplňuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se domáhal zaplacení výkonů učiněných při závažných porušeních kolenních kloubů, přičemž dosud provedl asi 900 těchto výkonů a po dobu 3 let neměl s jejich úhradou problémy. Tyto výkony prováděl stěžovatel v okrese jako jediný. Stěžovatel uvádí, že tato metoda není ničím nahraditelná a zkracuje neschopnost na 2 až 3 týdny oproti až roční neschopnosti při použití konzervativních metod. Stěžovatel je toho názoru, že pokud provádí odůvodněnou, často nutnou a neodkladnou, požadovanou péči, potom se VZP nemůže zprostit povinnosti za tuto péči zaplatit jen pouhým odkazem na problémy s vykazováním předmětných výkonů dle podzákonného právního předpisu. Stěžovatel dále uvádí, že při provádění předmětných výkonů u stěžovatele dochází k hospitalizaci, a to k pobytu na lůžku stacionáře jednodenní péče.
Stěžovatel poukazuje na to, že již dodatek ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče, účinný od 1. 8. 1995, operační artroskopii kolenního kloubu obsahoval. V navazujícím smluvním ujednání se pak stěžovatel a VZP dohodli, že stěžovatel nijak nesníží rozsah ani dostupnost jím poskytované zdravotní péče. Závazku stěžovatele nijak nesnížit rozsah ani dostupnost jím poskytované zdravotní péče odpovídal i závazek VZP hradit zdravotní výkony, které jsou ve vyhl. č. 45/1997 Sb. nepřesně nebo nedostatečně specifikovány (výkony povolené "specializovaným pracovištím", lékařům s "mimořádnou kvalifikací") a stěžovatel je má nasmlouvány podle vyhl. č. 258/1992 Sb., a to pouze do doby, než Ministerstvo zdravotnictví náležitým způsobem provede jejich upřesnění. Stěžovatel uvádí, že oba účastníci smlouvy si byli vědomi nepřesné a nedostatečné specifikace omezení "H", a proto ujednali, že VZP bude stěžovateli hradit i zdravotní péči s omezením "H". Stěžovatel poukazuje na to, že ve vyhl. č. 45/1997 Sb., v kapitole 5, se hospitalizací rozumí pobyt pacienta na lůžkovém oddělení zdravotnického zařízení, a to i ve stacionáři. To zůstalo nedotčeno i přílohou k vyhlášce č. 134/1998 Sb. Z právních předpisů podle stěžovatele vyplývá, že hospitalizací je i pobyt na lůžkovém oddělení jiného zdravotnického zařízení než nemocnice nebo odborného léčebného ústavu. Takovým lůžkovým oddělením může být i stacionář. Stěžovatel provádí předmětný zdravotní výkon při hospitalizaci, a to při pobytu pacienta ve stacionáři jednodenní péče. Stěžovatel dále uvádí, že předmětný výkon je třeba považovat za akutní zákrok, neboť jeho neprovedení může vést k rozvoji degenerativních změn, omezení funkce kloubu a bolestivosti, a podle současné medicínské praxe je třeba tento výkon provést neodkladně do 48 hodin po úraze.
Stěžovatel dále poukazuje na obecná ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Pojištěncům VZP náleží při předmětném zdravotním výkonu bezplatná zdravotní péče. Jde o zdravotní výkon plně hrazený ze všeobecného zdravotního pojištění. Stěžovatel pojištěncům VZP předmětnou zdravotní péči poskytl a pojištěnci nejsou povinni k její přímé úhradě žalobci. Jde o zdravotní péči, kterou je povinna hradit zdravotní pojišťovna. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že pokud by v daném případě VZP nebyla ze smlouvy ani ze speciálního ustanovení právního předpisu povinna uhradit stěžovateli jím provedenou zdravotní péči, potom by na straně VZP došlo k bezdůvodnému obohacení, které je tento povinen stěžovateli vydat.
Stěžovatel dále poukazuje na ust. §16 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., podle kterého příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní péči, jinak zdravotní pojišťovnou nehrazenou, je-li její poskytnutí z hlediska zdravotního stavu pojištěnce jedinou možností zdravotní péče. Stěžovatel uvádí, že byl jediným zdravotnickým zařízením s technickým a personálním vybavením s možností tyto výkony provádět bez hospitalizace, a poukazuje na zjištění Krajského soudu v Hradci Králové, že neexistovalo zdravotnické zařízení v regionu Ústí nad Orlicí, které by bylo technicky a personálně vybaveno tak, aby mohlo tyto výkony provádět při hospitalizaci. Neexistoval zde tedy podle stěžovatele žádný zákonný důvod, pro který by stěžovatel mohl poskytnutí zdravotní péče odmítnout (ust. §11 zák. č. 20/1966 Sb., §40 zák. č. 48/1997 Sb.) Stěžovatel je přesvědčen, že byl povinen péči poskytnout i z toho důvodu, že v opačném případě by si nepočínal tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví (ust. §415 obč. zák.). Jelikož stěžovatel poskytováním zdravotní péče odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti tomu, v jehož zájmu jednal, tedy VZP (§419 obč. zák). Za nedůvodné pak stěžovatel považuje úvahy o povinnosti pacienta sám zaplatit za zdravotní péči, která je péčí ze zdravotního pojištění plně hrazenou.
Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy v rozporu s ust. §265 obch. zák. poskytly právní ochranu výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neposoudily vzájemné právní úkony stěžovatele a VZP podle ust. §266 obch. zák., nerespektovaly čl. 31 Listiny, podle něhož mají občané na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, nesprávně vyložily pojem "hospitalizace", přisvědčily u předmětné péče omezení veřejného zdravotního pojištění jen na lůžková oddělení některých zdravotnických zařízení provedenému v podzákonných předpisech, ačkoli pro toto omezení neexistuje zákonné zmocnění, obecné soudy se dále nezabývaly otázkou, zda posuzovaný vztah je vztahem občanskoprávním, a zda stěžovatel vůbec mohl poskytnutí předmětné péče odmítnout, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, nesprávně vyložily ust. §454 obč. zák., a rovněž tak neposkytly ochranu právu stěžovatele na úhradu zdravotní péče poskytnuté stěžovatelem pojištěncům VZP v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu zásadně nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná; její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení, upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu ČR, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva (§14 a §21 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8).
Na druhé straně ovšem Ústavní soud připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám se nemůže zcela vyhnout interpretaci "jednoduchého" práva, neboť základní práva a svobody působí v oblasti "jednoduchého" práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Interpretace "jednoduchého" práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15).
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, jakož i s odkazem na svoji konstantní judikaturu konstatuje, že hodnocení důvodnosti ústavní stížnosti se skládá ze tří komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3). Přitom je zřejmé, že Ústavní soud hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních práv před posouzením ústavnosti aplikace práv hmotných. To proto, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele a Ústavní soud - který je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního s ústavními principy.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů hmotného práva. Po přezkoumání důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek však dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné. Jak vyplývá z odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí, námitkami stěžovatele ohledně aplikace a interpretace se zabýval odvolací soud a po té i Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací. Tyto soudy učinily předmětem svého zkoumání výklad pojmu "ústavní péče" (hospitalizace), a dále se zabývaly též stěžovatelem předestřenou otázku aplikace ust. §11 zák. č. 20/1966 Sb., a ust. §40 zák. č 40/1997 Sb., jakož i otázkou použitelnosti ust. §415 a a §451 občanského zákoníku v předmětné právní věci. S problematikou výkladu ust. §16 zák. č. 48/1997 Sb. se pak Nejvyšší soud ČR vypořádal již ve svém předchozím rozsudku ze dne 30. 1. 2002, č. j. 33 Odo 389/2001-135, kterým dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci ust. §16 zák. č. 48/1997 Sb. aplikovat nelze. Právní názory odvolacího soudu jakož i Nejvyššího soudu ČR obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci na základě zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu o tom, že na daný případ nelze aplikovat ust. §16 zák. č. 48/1997 Sb., znovu přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 131 870, 60 Kč, zamítl, když dospěl k závěru, že žalované VZP nevznikla povinnost žalobci (stěžovateli) za výkony operační artroskopie zaplatit. Odvolací soud dovodil, že výkon operační artroskopie v rozhodném období nebyl mezi smluvními stranami sjednán, neboť tento není uveden v příloze č. 2 ze dne 1. 4. 1998 (obsahující seznam sjednaných výkonů pro danou odbornost) ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 1. 11. 1997, která upravovala právní vztahy mezi účastníky smlouvy v rozhodném období, tj. od 1. 4. 1998 do 30. 9. 1998. Dle rozhodnutí o registraci je žalobce oprávněn k poskytování ambulantní léčebně preventivní péče v jednodenním stacionáři bez nočního provozu, přičemž zdravotní péče poskytovaná ve stacionářích je dle ust. §22 písm. b) a ust. §19 zák. č. 48/1997 Sb., zvláštní ambulantní péčí. Žalobce tedy neprováděl uvedený výkon při hospitalizaci, a tak podmínka hospitalizace stanovená v rozhodném období dle vyhl. č. 45/1997 Sb. a č. 134/1998 Sb. pro hrazení výkonu č. 66891 - operační artroskopie ze strany VZP nebyla u žalobce splněna. S uvedenými závěry odvolacího soudu se po té ztotožnil i soud dovolací.
Z obsahu podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že ústavně právní argumentace stěžovatele je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení, naposledy u dovolacího soudu, a jejich dalším reprodukováním v ústavní stížnosti staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší. S námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odpovídají požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 o. s. ř. Z ústavněprávního hlediska postupu obecných soudů ve věci nelze nic vytknout. Ústavní soud proto v tomto směru nepovažuje námitky za významné. Na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu