ECLI:CZ:US:2005:3.US.717.04
sp. zn. III. ÚS 717/04
Usnesení
III. ÚS 717/04
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 27. ledna 2005 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele D. K. zastoupeného JUDr. M. Č. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2004 sp. zn. 9 To 550/2003 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. září 2003 sp. zn. 1 T 184/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání směřující do tamtéž uvedeného a ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Brně, kterým byl pro blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje dotčení svých ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 8 a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv. Tvrdí dále, že se soudy dostaly svým postupem do rozporu s kautelami vyjádřenými v čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a v rovině práva jednoduchého zejména §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
Dle blíže rozvedených stížnostních bodů návrhu v převážné většině shodných s námitkami uvedenými v jeho odvolání tvrzené porušení označených práv spočívá stručně shrnuto v tom, že soud I. stupně nesprávně hodnotil ve věci provedené důkazy v jeho neprospěch, nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jeho doznání z přípravného řízení nesprávně považoval za klíčový jej usvědčující důkaz. Krajský soud v Brně potom jako soud odvolací nedostál své přezkumné povinnosti, když v odůvodnění svého usnesení k námitkám stěžovatele toliko odkázal ohledně hodnocení provedených důkazů na úvahy soudu prvého stupně k němu vyložené, aniž by k tomuto hodnocení artikuloval své vlastní stanovisko.
Proto se stěžovatel jednak domáhal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a následně je rovněž nálezem zrušil, dále přikázal Městskému soudu v Brně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl a konečně Krajskému soudu v Brně uložil nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem včetně nákladů jeho právního zastoupení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další). Takovou situaci odůvodňující jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
Stejně tak samotný poukaz Krajského soudu v Brně na logicky konzistentní odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, pokud se s rozhodovacími důvody v něm uvedenými odvolací soud ztotožnil, nepovažuje Ústavní soud za zásah do shora označených práv stěžovatele, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k vyvození skutkového stavu věci znovu v rozhodnutí soudu druhého stupně toliko z formálních důvodů opakovat (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 32, č. 6). Odůvodnění usnesení odvolacího soudu se nedostalo do rozporu s intencí rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku, jak namítá stěžovatel. V tomto judikátu se i výslovně uvádí, že soudům adresovaný závazek plynoucí ze čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu".
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána zjevně neopodstatněnou, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Z tohoto důvodu již nebylo samostatně (ve vztahu k ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2004) rozhodováno o návrhu na odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí. Návrh, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Brně ve věci znovu jednat a rozhodnout byl s ohledem na zákonnou konstrukci posloupnosti důvodů odmítnutí odmítnut pro nepříslušnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Náhradu nákladů řízení Ústavní soud stěžovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na výsledek řízení nebyly dány podmínky předvídané v §62 odst. 4 cit. zákona, když opačný postup je i v rozporu s ustanovením §83 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 27. ledna 2005