ECLI:CZ:US:2005:3.US.79.05
sp. zn. III. ÚS 79/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dne 29. března 2005 o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Gorkého 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 40 T 14/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. 6 To 144/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností, osobně doručenou dne 14. 2. 2005, napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručeného práva vyplývajícího z článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rozhodnutí obecných soudů I. a II.stupně v záhlaví označená.
Těmito rozhodnutími, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených příloh, byl stěžovatel pravomocně uznán vinným mj. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se podle rozsudku soudu I. stupně dopustil tím, že jako jediný majitel firmy Zdeněk Prachman, IČO 10091688, se sídlem Uherský Brod, Údolní 1410, t. č. v konkurzu, v období od měsíce prosince 1997 do měsíce září 1998, přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků, neboť za účetní období 1996 byla firma předlužena, odebral převážně v sídle firmy v jednotlivých případech zboží a objednal přepravu od různých firem, které následně prodal dalším subjektům, avšak prostředky získané prodejem nepoužil na úhradu faktur za zboží, toto nezaplatil ani když byl opakovaně dodavateli upomínán, přitom takto došlo k odběrům zboží, popsaným pod body I./1)-22) rozsudku soudu I. stupně, v hodnotě 11.219.896,-Kč, které po lhůtě splatnosti uhradil pouze částečně a způsobil tak celkovou škodu ve výši 10.841.187,-Kč.
V důvodech ústavní stížnosti směřující proti uvedeným rozhodnutím stěžovatel v podstatě uvádí, že se při svém podnikání dostal do situace, kdy nebyl schopen dostát svým závazkům, přičemž však činil takové úkony, aby závazky, jež převzal v průběhu doby, uspokojil. Obecné soudy však posoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a opakovaně setrvaly na stanovisku, že podvodné jednání spočívalo v tom, že poškozené uváděl v omyl tím, že faktury za objednané zboží zaplatí, ač tento závazek nebyl s ohledem na finanční situaci jeho firmy reálně splnitelný. Stěžovatel však trvá na tom, že v daném případě svým jednáním poškozené v omyl neuváděl, neboť omyl představuje rozpor mezi skutečností a představou. O omyl se jedná též v případě, kdy podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. On však při jednání s odběrateli je výslovně upozornil na finanční problémy, které má a tedy nezastíral skutečný stav. Proto tvrdí, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu, neboť nezastíral skutečný stav věci, tedy nevyvolával v jiných subjektech představu jinou než byl skutečný stav. V jeho případě tak nebyl naplněn omyl jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a je tak povinen zabývat se i otázkou její včasnosti.
Jak patrno ze shora uvedeného, stěžovatel podal ústavní stížnost pouze proti rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Tato skutečnost je zřejmá jak z označení stížnosti, tak i z obsahu plné moci udělené jeho zástupci, především však ze samotného petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.
Z připojeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 3 Tdo 1128/2004 však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí soudu II. stupně podal také dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přitom, jak patrno z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se zabýval i námitkami stěžovatelem uváděnými v ústavní stížnosti.
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, přestože to byl právě Nejvyšší soud, který se v soustavě obecných soudů - tak jak je k tomu zákonem povolán - konečným způsobem k jeho námitkám vyjádřil.
Na tomto místě je třeba poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 58/95 i další, v nichž tento soud uvedl, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva, kterýžto závěr Ústavní soud dovodil s ohledem na nutnost zachovávání principu právní jistoty.
Označená rozhodnutí Ústavního soudu byla sice vydávána v řízení, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání meritorně rozsudkem, avšak podle názoru Ústavního soudu jde o situaci srovnatelnou s nyní posuzovaným případem, kdy Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným, toto se opíralo o zákonem stanovený důvod a ten v podstatě posuzoval Nejvyšší soud věcně, byť se tak stalo se závěrem zjevné neopodstatněnosti. Podle přesvědčení Ústavního soudu v takovém případě, kdy rozhodnutím o dovolání není toto odmítáno jako nepřípustné (s výjimkou nepřípustnosti z důvodů závisejících na uvážení orgánu o něm rozhodujícího), je k tomu, aby se Ústavní soud mohl zabývat posouzením ústavnosti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, nutno především napadnout rozhodnutí dovolacího soudu, jako rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za tohoto předpokladu je pak možno lhůtu k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 cit. zák. od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. V posuzovaném případě tomu tak však není, přičemž při posuzování včasnosti ústavní stížnosti nelze aplikovat ani odst. 4 cit. ustanovení, neboť, jak již shora konstatováno, mimořádný opravný prostředek stěžovatelem podaný nebyl Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný, nýbrž jako zjevně neopodstatněný podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Jestliže tedy stěžovatel uvedené rozhodnutí o dovolání ústavní stížností, jejímž petitem je Ústavní soud vázán, nenapadá a jde o rozhodnutí o odmítnutí nikoliv pro nepřípustnost, ale pro zjevnou neopodstatněnost, je třeba jeho ústavní stížnost směřující pouze proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně považovat za podanou evidentně po lhůtě pro její podání zákonem stanovené, a proto byla podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj