ECLI:CZ:US:2005:4.US.101.05
sp. zn. IV. ÚS 101/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci ve věci ústavní stížnosti M. U., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, č. j. 11 To 169/2004-338, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. Nt 333/2003, jakož i proti průtahům, k nimž dochází při jeho držení ve vazbě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 22. 2. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jeho připuštění vydání k trestnímu stíhání orgánům činným v trestním řízení Spolkové republiky Německo dále ("SRN") a tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí byla porušena jeho základní práva a svobody. Především mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Státní moc byla uplatněna v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušena byla i ust. čl. 3 odst. 4, čl. 4 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny, která stěžovateli zaručují rovné podmínky pro podnikání. Držením stěžovatele ve vazbě byl porušen čl. 8 odst. 1 Listiny, který garantuje osobní svobodu a nepřiměřenou délkou řízení došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel se nachází ve vazbě od 16. 11. 2003. Porušena byla i zásada rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i čl. 39 Listiny, neboť jednání, pro něž je vydáván, není v ČR trestné. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjišťoval, zda ministr spravedlnosti nevyužil možnosti dané ust. §397 odst. 5 tr. ř. a zjistil, že ministr spravedlnosti požádal o přezkum rozhodnutí o připuštění vydání Nejvyšším soudem. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004 (Nt 333/2003) a rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 20. 1. 2005 (11 To 169/2004) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 (11 Tcu 18/2005) zrušeno. Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. i §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutí, jejichž zrušení je požadováno, bylo obecnými soudy zrušeno a řízení stále pokračuje. Tím se však stala ústavní stížnost nepřípustnou, neboť stěžovateli se v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu otevřel prostor k využití procesních prostředků k ochraně práv, jejichž porušení namítá v ústavní stížnosti. Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před novým rozhodnutím obecných soudů, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť bude moci popřípadě podat novou ústavní stížnost.
Ústavní stížnost byla nepřípustná i v té části, v níž namítala průtahy v řízení, neboť stěžovatel nedoložil, že využil procesní ochrany, kterou poskytuje ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění. Na okraj Ústavní soud dodává, že v době rozhodování Ústavního soudu byl stěžovatel ve vazbě šestnáctý měsíc, což není doba nikterak krátká, avšak vzhledem k charakteru a závažnosti trestné činnosti, pro níž je vydáván (za účast na zločinném spolčení je možno uložit trest odnětí svobody v trvání 10 let), nelze toto omezení svobody považovat za neproporcionální z hlediska sledovaného účelu. Stěžovatel nenamítal, že by byla délka řízení způsobená nečinnosti orgánů veřejné moci, resp. jeho námitka průtahů nebyla podpořena žádnými argumenty.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel požádal o "přerušení extradičního řízení", což Ústavní soud k kontextu vymezeném podanou ústavní stížností podle obsahu posoudil jako žádost o odložení vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadeného usnesení městského soudu, která však akcesoricky vázne na ústavní stížnosti a sdílí její osud. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nemohl se Ústavní soud zabývat se předmětným návrhem na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. března 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj