ECLI:CZ:US:2005:4.US.11.05
sp. zn. IV. ÚS 11/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti B. M., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Krakovská 25, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 64 Co 374/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §31 odst. 2, §72 odst. 1 písm. a)], napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, podala dne 26. 9. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 2 vůči vedlejšímu účastníkovi, obchodní společnosti Alfa Trade Corporation, s. r. o., žalobu na určení spoluvlastnictví k id. 1/4 domu č. p. 162, Rubešova 8, Praha 2, nacházejícímu se na parcele p. č. 460 a k id. 1/4 této parcely, zapsaných na listu vlastnictví č. 2063 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha-město pro obec hl. m. Praha, k. úz. Vinohrady.
Žaloba stěžovatelky byla Obvodním soudem pro Prahu 2 zamítnuta rozsudkem ze dne 2. 6. 2003, sp. zn. 18 C 228/2002. Na základě odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, když neshledal jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 152/2000, vydaného k návrhu stěžovatelky totiž podle stěžovatelky vyplývá, že se nejpozději k okamžiku smrti F. C. stala vlastníkem nemovitostí. Tím, že namísto toho byly předmětné nemovitosti prohlášeny za odúmrť, což Ústavní soud prohlásil ve výše uvedeném nálezu za neoprávněné, nedošlo ke změně v osobě vlastníka nemovitostí. Stát se tak podle stěžovatelky nikdy nestal jejich vlastníkem, protože vlastnické právo k nim přešlo již v okamžiku smrti na stěžovatelku.
Použitím výkladu, který podle názoru stěžovatelky není ústavně konformní, dospěly obecné soudy k názoru, že nárok stěžovatelky není oprávněný. Ústavní nekonformnost výkladu spočívá podle stěžovatelky v tom, že teprve v důsledku aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích došlo k faktickému vyvlastnění jejího majetku. Stěžovatelka totiž nabyla spoluvlastnické právo k nemovitostem dědictvím ke dni smrti F. C. a nikdy spoluvlastníkem nemovitostí nepřestala být (s výjimkou spoluvlastnictví k id. 1/4, kterou převedla v roce 1993). Podle výkladu obecných soudů však přestala být spoluvlastníkem další id. 1/4 marným uplynutím lhůty pro uplatnění restitučního nároku. Použitý výklad je však podle stěžovatelky v příkrém rozporu s ústavním právem vlastnit majetek a ústavním právem, které zajišťuje dědění.
Stěžovatelka je proto přesvědčena, že bylo rovněž porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí obecné soudy neposkytly ochranu práva.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti se týkala toliko otázky neústavní interpretace jednoduchého práva, nevyžadoval si Ústavní soud k jejich posouzení předmětný spis soudu prvního stupně. K posouzení tvrzení a námitek stěžovatelky obsažených pouze velmi lapidárně a nepřesně v ústavní stížnosti si Ústavní soud proto vyžádal toliko ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2.
Z odůvodnění těchto rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelčina matka, B. K., a po jejím úmrtí dne 18. 10. 1991 stěžovatelka, uplatnila k polovině předmětných nemovitostí restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelce byla vydána pouze id. 1/4 těchto nemovitostí, přičemž nyní stěžovatelkou uplatňovaná další id. 1/4 nemovitostí byla v restituci vydána Z. J., která stejně jako stěžovatelka odvozovala svůj restituční nárok od původní vlastnice, paní F. C. Na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1993 prodala stěžovatelka podíl vydaný jí v restituci vedlejší účastnici obchodní společnosti Alfa Trade Corporation, s. r. o.
Na základě žalob podaných státním zastupitelstvím bylo obecnými soudy rozhodnuto o neplatnosti dohod o vydání obou čtvrtin nemovitostí. Na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 152/2000, však byla předchozí rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o vydání id. 1/4 stěžovatelce, zrušena. Zbývající id. 1/4 nemovitostí, původně vydaná v restituci Z. J., byla kupní smlovou uzavřenou mezi hl. m. Prahou a vedlejší účastnicí převedena do vlastnictví vedlejší účastnice.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu, který stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňovala, dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatelka měla možnost uplatnit svůj nárok na spornou id. 1/4 nemovitostí proti povinné osobě podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a pokud byla vydána v restituci jiné osobě (Z. J.), měla možnost se domáhat vydání proti této osobě podle ust. §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud stěžovatelka neuplatnila restituční nárok v příslušné lhůtě proti těmto osobám, její nárok zanikl. Obecné soudy přitom dospěly k závěru, že nedodržení tohoto postupu podle restitučního zákona nelze nyní zvrátit cestou žaloby odkazující na obecné občanskoprávní předpisy.
Ústavní soud se s takovým právním posouzením dané věci ztotožňuje a neshledal, že by takový výklad jednoduchého práva porušil stěžovatelčina základní práva, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila. Ústavní soud považuje za nutné především uvést, že z předchozího rozhodnutí Ústavního soudu, tedy nálezu sp. zn. I. ÚS 152/2000 nelze dovozovat, že by stěžovatelce svědčilo vlastnické právo z titulu dědictví po F. C. Ústavní soud v daném nálezu posuzoval závěr obecných soudů, podle kterého, přešel-li spoluvlastnický podíl na stát jako odúmrť, nejsou dány podmínky pro vydání nemovitosti ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud tehdy dovodil, že na daný případ je naopak třeba aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., podle kterého zmírnění následků majetkových a jiných křivd se týká právě situací, kdy příslušné křivdy byly důsledkem politické persekuce nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ústavní soud v nálezu dospěl k závěru, že pokud předmětná nemovitost byla označena jako odúmrť a jako taková přešla na stát, stalo se tak neoprávněně, v důsledku porušení ústavního práva vlastnit majetek a porušení ústavního práva, jímž se dědění zaručuje.
Porušení ústavních práv Ústavní soud konstatoval právě v souvislosti se svým závěrem, že na daný případ dopadá aplikace zákona č. 87/1991 Sb. Konstatoval-li Ústavní soud porušení vlastnického práva, týkalo se to porušení, kterého se dopustily orgány československého státu v době dědického řízení, a jednalo se o porušení, které představovalo majetkovou křivdu, jíž bylo lze odčinit podle restitučního zákona. Z daného rozhodnutí ovšem nelze činit závěr, jak se domnívá stěžovatelka, že by byla osvědčena právní skutečnost, na základě které se stěžovatelka stala vlastníkem příslušných spoluvlastnických podílů již z titulu dědictví po F. C. Jinými slovy, příslušný nález Ústavního soudu sám o sobě neotevřel stěžovatelce možnost domáhat se sporné id. 1/4 nemovitostí na základě obecných občanskoprávních předpisů, když se naopak týkal podmínek aplikace restitučního zákona.
Jak již Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období, v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Ke zmírnění některých majetkových křivd bylo využito institutu restitucí. Forma restitucí byla využita jako specifický prostředek odčinění někdejších křivd, a to mimo jiné i z toho důvodu, že cesta ochrany prostřednictvím obecných občanskoprávních předpisů by řadu takových osob stavěla do nevýhodné situace, například i s ohledem na dávno uplynulé lhůty pro uplatňování majetkových nároků stanovené v tehdejších občanskoprávních předpisech. To se ostatně projevilo také v projednávaném případě, kdy lhůty pro případné zpochybnění dědického řízení stanovené tehdy platnými občanskoprávními předpisy již dávno uplynuly.
Je třeba přisvědčit hodnocení, k němuž dospěl Ústavní soud ve shora uváděném nálezu, totiž že tehdejší postup státu byl porušením vlastnického práva dědiců po F. C. Takové porušení legitimovalo tyto subjekty, případně jejich další dědice, k uplatňování restitučního nároku, čehož stěžovatelka využila. Pokud ovšem nevyužila všech prostředků, které jí restituční zákon přiznával k tomu, aby se domohla uspokojení nároku v tom rozsahu, jak požadovala, a neuplatnila restituční nárok proti povinné osobě a osobě, které byla nyní sporná id. 1/4 nemovitostí vydána, nelze nyní zmeškání prekluzivních lhůt podle restitučního zákona zhojit cestou žaloby podle obecných občanskoprávních předpisů.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu