ECLI:CZ:US:2005:4.US.122.05
sp. zn. IV. ÚS 122/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Mgr. S. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 904/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 To 129/2002 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2002, č. j. 47 T 4/99-3645, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 4. 3. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele (§158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák.) a pokusu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§8 odst. 1 a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák.), a tvrdil že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"; čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel ve své obsáhlé (avšak ústavně právní argumentace prosté) ústavní stížnosti, stručně shrnuto namítl, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že soud vycházel pouze z kopií nahrávek odposlechů. Důkazem však může být pouze původní záznam. Odposlechy nebyly náležitě povoleny a části zaznamenaných hovorů byly zničeny. O odposleších nebyl vyhotoven řádný protokol a tuto vadu nelze konvalidovat. Klíčový důkaz tak není důkazem zákonným. Soud po obhajobě nesprávně požadoval prokazování manipulace s odposlechy. Odposlechy pořizoval vyloučený orgán, jehož nezpůsobilost v tomto směru stěžovatel dovozuje ze lživého informování sdělovacích prostředků a z faktu, že zničil důkazy - originály záznamů odposlechů. Ve smyslu tr. řádu lze použít pouze ucelený záznam, nikoli jen část. Stěžovatel poukázal na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a to zejména v otázce určení množství nabídnuté drogy (5 kg), určení její ceny, role stěžovatele v celé věci a získaného prospěchu. Popsané jednání bylo maximálně přípravou trestného činu, od níž bylo upuštěno, nikoli pokusem. Stěžovatel rovněž poukázal na podjatost policejních orgánů, u nichž došlo k falšování důkazů, což spatřuje v nesouladnostech v observačních protokolech a ve zničení některých záznamů.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2002 (47 T 4/99-3645, zaslán ve věci sp. zn. I. ÚS 257/04) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že společně se svým bratrem, jenž byl též vyšetřovatelem Policie ČR (a byl mu služebně nadřízen) v roce 1998 neoprávněně určil ke spálení více než 80 kg heroinu, z čehož nejméně 5 kg heroinu v tržní ceně nejméně 4 mil. Kč nespálil a prostřednictvím dalšího vyšetřovatele Policie ČR navrhoval předání nejméně 5 kg heroinu oproti finanční hotovosti. Protože však nebylo dohodnuto množství dodané drogy, dodávka nebyla uskutečněna. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let. Z odůvodnění tohoto rozsudku (175 stran) vyplývá, že krajský soud ve věci rozhodoval již podruhé. První rozsudek krajského soudu ze dne 12. 5. 2000 (47 T 4/99-2399) byl z podnětu odvolání státního zástupce a obžalovaných zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2001 (3 To 177/2000). Vrchní soud nařídil doplnění dokazování ve vztahu k odposlechům a záznamům telefonických hovorů, včetně vypracování příslušných znaleckých posudků, jež měly ověřit věrohodnost tohoto důkazu. Krajský soud doplnil dokazování v intencích pokynů vrchního soudu.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003 (5 To 129/2002, zasláno ve věci sp. zn. III. ÚS 242/04) Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, v němž ve vztahu k odposlechům, množství heroinu a kvalifikaci vývojového stádia trestného činu uplatnil námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2004 (5 Tdo 904/2004) Ústavní soud zjistil, že usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil námitky týkající se nesprávné kvalifikace popsaného jednání jako pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, ačkoli šlo o přípravu, od níž bylo upuštěno. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a tento svůj závěr opřel o odkazy na příslušné části odůvodnění rozhodnutí vrchního a krajského soudu. Závěrem (str. 8) Nejvyšší soud ČR konstatoval, že stěžovatelovy námitky, uplatněné v dovolání vrchní soud vypořádal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval zejména v tom, že soudy nesprávně aplikovaly "jednoduché" právo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů, které však své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly námitky uplatněné v ústavní stížnosti, kdy zejména soud prvního stupně věnoval vypořádání námitek obhajoby náležité úsilí a péči. Otázkou procesní použitelnosti kopií odposlechů telefonických hovorů se velmi podrobně zabýval krajský soud (např. str. 127 - 129 rozsudku krajského soudu), který věnoval značný prostor i objasnění otázky zničených nahrávek (např. str. 132-135) a upřesnění totožnosti mluvčích (např. str. 136-139, 152). Vzhledem k okolnostem případu přistupoval krajský soud ke kopiím hovorů obezřetně. Krajský soud na základě svědeckých výpovědí (např. str. 130-132) odstranil nejasnosti, které mohly vyplývat z nedostatků protokolace týkající se odposlechů. Objasněny rovněž byly nesrovnalosti v tzv. observačních protokolech (např. str. 143-149). Pokud soud vyzval stěžovatele, aby doložil své tvrzení, že s odposlechy bylo v jeho neprospěch manipulováno, a to v situaci, kdy nic kromě tvrzení stěžovatele na takovou manipulaci s odposlechy neukazovalo (např. str. 150), nelze v tom spatřovat přenášení důkazního břemene, které je v rozporu s právem na spravedlivý proces, resp. s rovným postavením obžaloby a obhajoby. Za této situace požadavek soudu neporušil základní práva stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud nepovažoval za důvodnou námitku podjatosti orgánů, jež vedly přípravné řízení. Krajský soud přesně specifikoval, o jaké důkazy opírá závěr, že právě stěžovatel nabídl k prodeji nejméně 5 kg drogy (např. str. 153) v ceně nejméně 4 mil. Kč (str. 151) s tím, že komoditou, o níž se hovořilo v odposlechnutých telefonátech nebyl alkohol, jak tvrdil stěžovatel (např. str. 90, 93, 97), protože z kontextu všech důkazů vyplývá, že se jednalo o předmětnou drogu (např. str. 62, 65, 79, 98, 99, 152, 162). Krajský soud rovněž odůvodnil svůj závěr, o naplnění stádia pokusu trestného činu (str. 166-167). Z odůvodnění usnesení vrchního soudu vyplývá, že vrchní soud považoval své pokyny požadující doplnění dokazování za splněné a rozsah dokazování za dostatečný (str. 22 usnesení vrchního soudu). Ztotožnil se i s procesní použitelností důkazů získaných odposlechem telekomunikačního provozu (str. 24 usnesení), jakož i s tím, že jednání bylo pokusem trestného činu (str. 30). Dovolací soud se následně ztotožnil se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že jednání stěžovatele dospělo do stádia pokusu v okamžiku, kdy drogu nabídl (str. 6 usnesení Nejvyššího soudu ČR). Dovolací soud konstatoval, že výrok o vině obsahuje i část jednání, které je samo o sobě právně irelevantní (str. 7), avšak dokresluje okolnosti případu a podmínky které stěžovatel využil ke spáchání trestných činů. Ústavní soud konstatuje, že na podkladě podané ústavní stížnosti nelze dospět k závěru, že by závěr obecných soudů o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal porušení komplexu stěžovatelových práv na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu