ECLI:CZ:US:2005:4.US.151.05
sp. zn. IV. ÚS 151/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.2004, čj. 44 To 874/2004-34, a usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.11.2004, čj. Nt 4394/2004-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17.3.2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv.
I.
Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, vedeného pod sp.zn. Nt 4394/2004, zjistil, že usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.11.2004 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. b) tr. řádu. Toto rozhodnutí napadl stížností jednak stěžovatel a jednak státní zástupkyně příslušného obvodního státního zastupitelství. Stěžovatel popíral existenci koluzního důvodu vazby, státní zástupkyně se naopak domáhala toho, aby bylo vyhověno jejímu původnímu návrhu, a tedy aby stěžovatele vzal stížnostní soud do vazby i z důvodu §67 písm. c) trestního řádu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.12.2004, sp.zn. 44 To 874/2004, stížnost státního zástupce zamítl a ke stížnosti stěžovatele zrušil napadené usnesení ve výroku zápočtu doby vazby a znovu rozhodl tak, že vazba obviněného počíná dnem 25. 11. 2004 od 10:07 hodin; jinak ponechal stížnostní soud napadené usnesení nedotčeno.
Výše uvedená usnesení napadl stěžovatel včas ústavní stížností, ve které namítal, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv daných č. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K zásahu do uvedených základních práv mělo dojít tím, že na stěžovatele byla uvalena vazba, aniž k tomu byly zákonné důvody. Stěžovatel byl protiprávně umístěn do vazby, ačkoliv předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání je v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, když neobsahuje jasný a srozumitelný popis skutků, kterých se měl stěžovatel dopustit a které by byly naplněním některého z tvrzených trestných činů; u každého skutku není zvlášť uvedeno, jaký trestný čin jím měl být spáchán, což vše stěžovateli znemožnilo možnost adekvátní obrany. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99 (www.usoud.cz), jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 To 66/2000 (Sb. soudních rozh. a stanovisek NS ČR 7-8/2001, č. 39); dále uvádí, že "z odůvodnění usnesení lze zjistit pouze to, že proběhlo nějaké šetření, že někdo podal trestní oznámení a existuje nějaký spisový materiál, což však nemůže odůvodnit závěr, že byl spáchán trestný čin a že ho spáchal stěžovatel". Trestní stíhání tedy nebylo podle stěžovatele řádně zahájeno, tudíž i usnesení o vazbě, které na něj navazovalo, nemohlo být v souladu s právem a je zásahem do výše uvedených stěžovatelových základních práv. Městský soud v Praze, který rozhodoval o stížnosti proti usnesení o uvalení vazby, se navíc příliš nezabýval námitkami stěžovatele uvedenými ve stížnosti, napadené rozhodnutí zrušil, jen pokud jde o zápočet doby vazby a sám o zápočtu vazby rozhodl. Z uvedených důvodů stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená usnesení zrušil.
II.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků.
Městský soud v Praze ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 14.4.2005, odkázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí a uvedl, že svým postupem do základních práv stěžovatele nezasáhl.
Rovněž Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 27.4.2005 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.
Ústavní soud dále ze spisu Policie ČR, Správy hl. města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, čj. ČTS: PSP-182/OOK3-2004/212, zjistil, že policejní komisařka Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality (dále jen "policejní komisařka"), dne 25.11.2004 usnesením čj. ČTS:PSP-182/OOK-2004/212, zahájila podle §160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1, 2 trestního zákona a dle §243 trestního zákona a trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písmeno a) trestního zákona ve vztahu k 9 poškozeným (dále jen "usnesení policejní komisařky"). Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 6.12.2004, sp. zn. 1 Zt 1315/2004, zamítl jako nedůvodnou.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel svou stížností napadá usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 o vzetí do vazby, přičemž veškerou svou ústavněprávní argumentaci směřuje proti usnesení policejní komisařky. Toto usnesení ani navazující usnesení státního zástupce však stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Argumentaci stěžovatele upínající se výlučně k usnesení policejní komisařky Ústavní soud nepřezkoumával, neboť - jak vyloženo shora - usnesení policejní komisařky ústavní stížností napadeno nebylo a není.
K napadeným rozhodnutím neobsahuje ústavní stížnost žádné námitky, především neuvádí, v čem by těmito rozhodnutími o vazbě měla být zasažena základní práva stěžovatele. Pro absenci ústavně právní argumentace nebylo by v zásadě nutno podrobněji se ústavní stížností zabývat, přesto však k ní Ústavní soud považuje za potřebné (především jako obiter dictum) uvést následující.
Ve stížnosti citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (sp.zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99) Ústavní soud neshledává použitelnými pro stěžovatelův případ. Především novelou trestního zákona (zákon č. 265/2001 Sb.) bylo významně změněno postavení obviněného v tom, že zatímco dříve bylo zahajováno trestní stíhání konkrétní osoby sdělením obvinění, jež jako pouhé opatření nebylo způsobilé k přezkumu řádným opravným prostředkem, podle nyní platné úpravy se trestní stíhání zahajuje usnesením, proti kterému lze podat stížnost. V posuzované věci bylo dne 25.11.2004 policejní komisařkou vydáno usnesení zahájení trestního stíhání stěžovatele; toto usnesení stěžovatel napadl stížností, o níž rozhodl příslušný státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 tak, že ji zamítl a rozhodnutí odůvodnil.
Ústavní soud přisvědčuje námitce stěžovatele, že rozhodnutí policejní komisařky je nedostatečně odůvodněno a tím vykazuje právní vady i z hlediska ústavně zaručených kautel; z pohledu postulátu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s §134 odst. 2 trestního řádu) je nedostatečné a tudíž nepřezkoumatelné. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, ve které však namítl v podstatě toliko to, že se jednání popsaného v usnesení policejní komisařky nedopustil. Výtky nyní adresované v ústavní stížnosti jsou tedy nepřijatelnou novotou stěžovatelem včas, tedy v řádném opravném prostředku neuplatněnou. I přes absenci podrobnějších stížnostních důvodů však stání zástupce ve svém rozhodnutí sice stručně, avšak dostatečně odůvodnil, v čem spatřuje důvodnost zahájení trestního stíhání stěžovatele, čímž vadu usnesení policejní komisařky napravil.
Pokud jde o stěžovatelův poukaz na čl. 6 Úmluvy, ten v odstavci 3 písm. a) stanoví, že každý, kdo je obviněn, má právo na to, aby byl podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v této souvislosti připomíná, že spravedlivost řízení musí být posouzena s ohledem na řízení jako celek. Ustanovení odstavce 3 písm. a) cit. článku poukazují na potřebu zvláštní pozornosti, jaká musí být věnována sdělení "obvinění". Podezřelý je tak totiž úředně upozorněn na skutkovou a právní podstatu obvinění proti němu (viz např. Kamasinski proti Rakousku, 1989). Citovaný článek Úmluvy dává obviněnému právo nejen být informován o "důvodu" obvinění, tj. o činech, jichž se měl dopustit a na nichž je obvinění založeno, ale také o právní charakterizaci, která je těmto činům dávána. Tato informace by měla být podrobná (viz rozhodnutí ve věci Pélissier proti Francii, 1999, Dallas proti Maďarsku, 2001; Miailhe proti Francii, 1996 nebo Imborioscia proti Švýcarsku, 1993). V tomto ohledu se však poznamenává, že čl. 6 odst. 3 písmeno a) neukládá žádný zvláštní formální požadavek, pokud jde o způsob, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodu obvinění. Obviněný tedy má být seznámen s "důvody", pro které je trestně stíhán, což se v posuzované věci stalo.
Námitky stěžovatele, že prvotní rozhodnutí policejní komisařky o zahájení trestního stíhání jeho osoby ve spojení s usnesením příslušného státního zástupce, jenž je k stížnosti přezkoumal, neobsahují "jasný a srozumitelný popis skutků, kterých se měl stěžovatel dopustit", což má ztěžovat, případně zcela vylučovat možnosti jeho adekvátní obrany, Ústavní soud nesdílí. Z uvedených usnesení bezpečně mohl stěžovatel i jeho obhájce usoudit, co jest stěžovateli kladeno za vinu i jaké trestné činy jsou v tomto jednání spatřovány. Stěžovatel zjevně přeceňuje potřebu stylistické pregnantnosti usnesení, jímž je zahajováno trestní stíhání konkrétní osoby, která je již vzhledem k tomu, že je toto usnesení vydáváno na samém počátku trestního řízení, zcela jiná než potřeba mnohem preciznějšího výroku i odůvodnění dalších aktů orgány činnými v trestním řízení vydávanými. To platí zvláště např. o usneseních, jimiž je rozhodováno o vazbě, o obžalobě a zejména o rozsudku, jímž nalézací soud řízení v první instanci ukončuje.
Námitku, že v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je uvedeno, že obviněný se dopustil trestného činu dle 242 odst. 1, 2 trestního řádu namísto zákona, Ústavní soud odmítá; jde o evidentní písařskou chybu (překlep), která není způsobilá založit protiústavnost napadeného usnesení.
Navíc možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v jeho samém počátku je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srovnej např. usnesení sp.zn. IV. ÚS 316/99, sp.zn. IV. ÚS 349/99, sp.zn. IV. ÚS 408/99, sp.zn. I. ÚS 182/01, II. ÚS 366/01, www.usoud.cz).
V souvislosti s rozhodováním o podané ústavní stížnosti také nelze pominout skutečnost, že následující den, tj. 26.11.2004, byl stěžovatel v rámci rozhodování o vzetí do vazby před soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 4 za přítomnosti advokáta podrobně seznámen s tím, co (jaké jednání) se mu klade za vinu, byl seznámen s návrhem na vzetí do vazby, byl řádně poučen podle §33 odst. 1 a §95 odst. 2 tr. řádu a podle svého výslovného prohlášení, založeného ve spise, mu porozuměl. Byla mu též dána možnost před vzetím do vazby uvést při slyšení před rozhodujícím soudcem argumenty na svou obhajobu, což (jak je patrno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 0 Nt 4394/2004, č.l. 7-8) využil.
Článek 36 Listiny i článek 6 Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 Listiny shledáno nebylo, neboť stěžovateli nikterak nebylo bráněno v tom, aby se obrátil se stížností proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 o vzetí do vazby k soudu vyšší instance. To též učinil; stížnostní soud zákonem předepsaným způsobem napadené usnesení přezkoumal a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. V odůvodnění vyložil, že v rozhodnutí o vazbě je trestná činnost podrobně uvedena, z předloženého materiálu vyplývá, že skutky, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, vykazují všechny znaky trestných činů a jsou dány důvody pro podezření, že je spáchal stěžovatel. Městský soud se dále v odůvodnění velmi podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele, uvedenými ve stížnosti proti vzetí do vazby. Jedinou námitku, kterou shledal důvodnou a která spočívala ve stanovení počátku doby vazby, soud svým usnesením napravil. V postupu obecných soudů proto Ústavní soud namítané porušení stěžovatelových základních práv neshledal. Úvahy, jimiž se oba soudy při svém rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby a stížnosti jak stěžovatele, tak státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvého stupně dobraly svých závěrů jsou srozumitelně seznatelné z jejich rozhodnutí a nelze jim vytýkat svévoli či jinou protiústavnost. To, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, dle nichž na počátku trestního stíhání stěžovatele vyplynula z jeho jednání a dalších konkrétních okolností obava, že se dopustí koluzního jednání, není s to posunout stěžovatelovu věc do ústavně právní roviny. Posouzení toho, zda taková obava existuje či neexistuje, je zcela v jurisdikci obecných soudů, kterým Ústavní soud při hodnocení těch zjištění, o něž důvodnou obavu ze stěžovatelova koluzního jednání opřely, nemá důvodu cokoli z hlediska naplňování ústavních kautel vytknout. Je přitom třeba dodat, že již v nálezu IV. ÚS 269/05 (stěžovateli známému, neb se jedná o jeho případ) Ústavní soud uvedl, že je třeba rozlišovat mezi prvotním rozhodováním o vzetí do vazby a rozhodováním dle §71 odst. 2 trestního řádu, kde pro další trvání koluzní vazby nepostačuje již jen důvodná obava z koluzního jednání, nýbrž je zapotřebí, aby bylo soudem zjištěno, že se obviněný již koluzního jednání dopustil. Základní zákonná kritéria pro vzetí stěžovatele do vazby, tak jak jsou uvedena v §67 trestního řádu, soudy respektovaly.
Stěžovatel napadl ústavní stížností celé usnesení Městského soudu v Praze, ačkoliv výrokem II. tohoto usnesení byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost státní zástupkyně; ve vztahu k této části naříkaného usnesení je ústavní stížnost neopodstatněná prima facie, neboť jde o výrok bezpochyby pro stěžovatele příznivý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu