ECLI:CZ:US:2005:4.US.217.05
sp. zn. IV. ÚS 217/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti JUDr. L. M., zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem, AK Traubova 22, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2005, č.j. 4 Tz 203/2004-49, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §269 odst. 2 tr. řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku (v ústavní stížnosti nesprávně označeného jako usnesení) Nejvyššího soudu ČR s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že byl obhájcem A. V., pro kterého zpracoval, a poté i dne 12. 8. 2003 u Krajského soudu v Plzni podal návrh na povolení obnovy řízení vedeného původně u Mimořádného lidového soudu v Plzni pod sp. zn. Ls 168/46, ve kterém byl jeho klient odsouzen k trestu doživotního žaláře. Krajský soud v Plzni po zjištění, že A. V. zemřel před podáním návrhu dne 9. 8. 2003, usnesením ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, návrh na povolení obnovy zamítl s odůvodněním, že byl podán stěžovatelem, jakožto osobou neoprávněnou, a usnesením ze dne 24. 10. 2003 téže spisové značky mu uložil povinnost nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou ve výši 6 000,- Kč. Proti oběma usnesením Krajského soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného A. V. a jeho obhájce (stěžovatele), kterou Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.), když ve výroku II. konstatoval, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, byl porušen zákon v ustanovení §153 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obhájce JUDr. Lubomíra Müllera.
Stěžovatel se v zásadě ztotožňuje s důvody, pro které Nejvyšší soud ČR vyslovil nezákonnost usnesení ze dne 24. 10. 2004, usiluje však o to, aby toto usnesení bylo zrušeno, čemuž však brání ustanovení §269 odst. 2 tr. řádu, podle kterého může Nejvyšší soud ČR zrušit napadené rozhodnutí pouze tehdy, byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného (kterým však stěžovatel nebyl). Stěžovatel považuje za protiústavní, aby příslušným ustanovením tr. řádu byli chráněni jen obvinění, a nikoliv další osoby, které mohou být nezákonným rozhodnutí dotčeny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud část ustanovení §269 odst. 2 tr. řádu ve slově "obviněného" zrušil. Co se týče výroku I. napadeného rozsudku, stěžovatel má za to, že pokud Krajský soud v Plzni zaměnil navrhovatele a posoudil návrh na povolení obnovy řízení jako návrh stěžovatele, a nikoliv návrh A. V., porušil právo na spravedlivý proces nejen vůči stěžovateli, který musel nést nepříznivé důsledky v podobně zaplacení soudního poplatku, ale i vůči jeho klientovi, neboť návrh A. V. nebyl věcně projednán.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 Nt 357/2203, Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele a dále zjistil, že návrh ministra spravedlnosti na vyslovení, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, čj. 1 Nt 357/2003-18, byl porušen zákon v neprospěch obviněného zemřelého A. V. a advokáta JUDr. Lubomíra Müllera, Nejvyšší soud ČR zamítl jako nedůvodný (výrok I.) s tím, že smrtí obviněného A. V. dne 9. 8. 2003 plná moc udělená JUDr. Müllerovi zanikla, čímž zaniklo i oprávnění advokáta činit ve věci úkony. Osoby, které by mohly konat ve prospěch obžalovaného i po jeho smrti (§247 odst, 2 tr. řádu), takový návrh nepodaly, a proto Krajský soud v Plzni nepochybil, když návrh na povolení obnovy řízení zamítl.
Nejvyšší soud ČR v předmětném rozsudku ve výroku II. dále vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 1 Nt 357/2003, byl porušen zákon v ustanovení §153 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Podle Nejvyššího soudu ČR JUDr. Müller jednal v době, kdy podával návrh za zemřelého obviněného v dobré víře, o jeho smrti nevěděl a dověděl se o ní až ze zprávy v tisku dne 13. 8. 2003. Podle Nejvyššího soudu ČR neoprávněnost a bezdůvodnost řízení musí být spojována s vědomím subjektu, který návrh podává, že tak činí, aniž má pro tento postup oporu v zákoně, kterýžto požadavek nebyl v případě JUDr. Müllera naplněn.
Z vyžádaného spisu dále vyplynulo, že po doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR Krajskému soudu v Plzni bylo referátem na č.l. 56 přikázáno účtárně Krajského soudu v Plzni vrátit stěžovateli částku 6 000,- Kč, kterou zaplatil na účet soudu na základě jeho usnesení ze dne 24. 10. 2003. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel dopisem ze dne 5. 6. 2003 potvrdil, že po vydání napadeného rozsudku obdržel od Krajského soudu v Plzni poštovní poukázkou částku 6 000,- Kč. Stěžovatel však dodal, že na ústavní stížnosti trvá, neboť zaslání peněz bez nějakého rozhodnutí či vysvětlení je dle jeho názoru opětovným porušením zákona, i když tentokrát v jeho prospěch, nicméně že tento krok Krajského soudu v Plzni nic nemění na podstatě ústavní stížnosti a neřeší obecný problém v ní nastíněný.
Při zkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit odděleně, a to ve vztahu k jednotlivým výrokům napadeného rozsudku. Je tomu tak proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR má základ ve dvou různých rozhodnutích Krajského soudu v Plzni.
Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku, jde o ústavní stížnost nepřípustnou.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Výrok Nejvyššího soudu ČR o tom, že konkrétním usnesením obecného soudu byl porušen zákon v ustanovení §153 odst. 1 tr. řádu v neprospěch stěžovatele, je výrokem akademickým a ve svém dopadu pro stěžovatele příznivým, neboť ve spojení s příslušnou částí odůvodnění napadeného rozsudku deklaruje pochybení obecného soudu. Takový postup Nejvyššího soudu ČR vedl ve svém konečném dopadu k ochraně stěžovatelových práv, neboť Krajský soud v Plzni své pochybení napravil a neprávem uložené a poté i uhrazené náklady trestního řízení stěžovateli vrátil. V době podání ústavní stížnosti tak neexistoval důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť rušivý dopad usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2003 do práv stěžovatele byl postupem obecných soudů odstraněn. Je zcela nerozhodné, že k nápravě stavu došlo ze strany Krajského soudu v Plzni, tedy postupem více méně neformálním, neboť z hlediska ústavněprávní ochrany základních práv stěžovatele je pro Ústavní soud rozhodující výsledný stav. Ústavní stížnost požadující zrušení autoritativního výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který přivodil nápravu nezákonného stavu, tak zcela postrádá svoji právní funkci.
Výtku stěžovatele, že Krajský soud v Plzni pochybil, pokud bez jakéhokoliv rozhodnutí vrátil mu předtím zaplacenou částku 6 000,- Kč, Ústavní soud naprosto odmítá. Postup obecného soudu byl naopak zcela po právu, neboť jakmile v důsledku autoritativního výroku Nejvyššího soudu ČR bylo najisto postaveno, že rozhodnutí soudu, o které se opírala stěžovatelova povinnost uvedenou částku zaplatit, je nezákonné, bylo povinností státu (soudu) tuto vrátit; pokud by tak učiněno nebylo, mohl by její zaplacení stěžovatel vymáhat pořadem práva. Považovat dobrovolné splnění povinnosti státu vrátit to, oč se bezdůvodně obohatil v důsledku dodatečného odpadnutí důvodu, pro který bylo původně plněno, za protiprávní (jak stěžovatel tvrdí), by bylo absurdní.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů, nebylo možno se věcně zabývat návrhem na zrušení části ustanovení §269 odst. 2 tr. řádu, neboť tento ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22).
Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Zamítnutí návrhu ministra spravedlnosti na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo rozhodováno o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci A. V., nepředstavuje pro stěžovatele žádný negativní dopad do jeho základních práv; případná ochrana základních práv zemřelého A. V. stěžovateli v jeho současném postavení v tomto řízení nepřísluší.
Na základě výše uvedeného tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost a návrh na zrušení části §269 odst. 2 tr. řádu s ní spojený odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu