ECLI:CZ:US:2005:4.US.225.04
sp. zn. IV. ÚS 225/04
Usnesení
IV.ÚS 225/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl dne 20. ledna 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. M. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2004, čj. 22 Cdo 2554/2003-203, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 15. 8. 2003, čj. 15 Co 421/2003-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V civilním řízení před obecnými soudy se A. P. (dále jen "stěžovatelka") domáhala proti České republice - Ministerstvu zemědělství ČR mj. vyklizení a předání pozemku parc.č. 750 o velikosti 6277 m2 v k.ú. T., kat. území M.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 12. 7. 2001 žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace stěžovatelky. Dospěl k závěru, že sporný pozemek, není-li prokázáno jinak, přešel na stát ex lege podle zákona č. 143/1947 Sb.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2001 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I. a II potvrdil. Podle jeho názoru přešel majetek (sporný pozemek) dr. A. S. s okamžitou platností na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť jeho osoba byla označena za osobu německé národnosti. "U takovýchto osob však dekret nepředpokládal vydání správního aktu, který by deklaroval jejich zařazení pod ustanovení zmíněného předpisu. Takovéto ustanovení obsahuje dekret v §3 odst. 2, ale to se týká výlučně konfiskace dle §1 odst. 1 písm.b) a c), tedy osob, které byly považovány za zrádce a nepřátele republiky, a právnických osob sloužících německému vedení války. Ustanovení §1 odst. 3 dekretu pak zakládá pouze možnost rozhodnutí o připuštění výjimky z ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu, což ale na účinnost dekretu na osoby německé národnosti nemůže mít vliv. O přechodu majetku JUDr. A. S. s okamžitou platností na stát dle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy nemá odvolací soud žádné pochybnosti a poukaz odvolatelky na to, že v souvislosti s ním došlo k porušení právních předpisů, pokládá tento soud za nedůvodný."
Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 28. 5. 2003 rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2001 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se zabýval jen otázkami správnosti aplikace §1 odst. 1 až 3 dekretu č. 12/1945 Sb. "Podle názoru dovolacího soudu k přechodu majetku na stát konfiskací podle tohoto dekretu došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu. Rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci bylo rozhodnutím toliko deklaratorním (t.j. stvrzovalo skutečnost, k níž dříve již došlo). Zda byl majetek konfiskován podle dekretu, neposuzovaly soudy ani jako otázku předběžnou a v souvisejících případech měly vyžadovat pravomocné rozhodnutí správního orgánu." Poukázal na dobovou judikaturu a dospěl k závěru, dle něhož "Jestliže tedy byl zemědělský majetek ve vlastnictví osob uvedených v §1 odst. 2 dekretu, pak ... ke konfiskaci zemědělského majetku dnem účinnosti dekretu (ze zákona) nedošlo. V takovém případě však bylo třeba, aby pochybnost o tom byla odstraněna rozhodnutím příslušného správního úřadu o výjimce podle §1 odst. 3 dekretu. Nabylo-li takové rozhodnutí právní moci, bylo stvrzeno, že majetek osoby, které se toto rozhodnutí týkalo, na stát nikdy nepřešel. Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud odvolací soud vyslovil názor, že ustanovení §1 odst. 3 dekretu nemělo vliv na účinnost dekretu na osoby německé národnosti, jde o nesprávný výklad právního předpisu, a tedy o právní názor pochybený. Naopak lze přisvědčit argumentaci dovolání, pokud se v něm namítalo, že soudu nepřísluší, aby posuzoval existenci konfiskačních důvodů a oprávněnost námitek proti konfiskaci."
Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2003 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil. Vyslovil názor, dle něhož "Tvrzení žalobkyně, že "majetek JUDr. A. S. přešel na stát dekretem č. 12/1945 Sb." v celém rozsahu, ale že nesplňoval osobnostní předpoklady pro zařazení do dekretu", vede k závěru, "že pokud tedy majetek této osoby nebyl platně konfiskován tímto dekretem, musel zůstat v jejím vlastnictví a pak nejenom mohl, ale musel být "vyvlastněn" státem později přijatým zák.č. 143/47 Sb." Rozhodnutí příslušného správního úřadu o výjimce podle §1 odst. 3 dekretu do současnosti nebylo vydáno. Uzavřel, že není prokázáno, že předmětná nemovitost přešla do vlastnictví státu na základě dekretu č. 12/45 Sb. a že soud prvního stupně správně dovodil, že se na ni vztahoval zákon č. 143/1947 Sb.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 28. 4. 2004. V odůvodnění mj. uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť v dané věci se řeší precedentní otázka, jakým způsobem přešel majetek hlubocké větve s. rodu na stát - vztah dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a zákona č. 143/1947 Sb. Pokud odvolací soud v předchozím rozhodnutí z 28. 5. 2003 uvedl, že k přechodu majetku na stát konfiskací podle tohoto dekretu došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu, šlo o obecný právní závěr o době přechodu majetku na stát v důsledku konfiskace podle dekretu, nikoli o konstatování, že v tomto řízení sporná nemovitost byla podle uvedeného dekretu konfiskována. Vyjádřil názor, že "... v případech, kdy deklaratorní rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci podle dekretu nenabylo právní moci, nelze zemědělský majetek, jehož se rozhodnutí týkalo, považovat za konfiskovaný.", a poukázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech II. ÚS 405/98 a II. ÚS 70/99. Dospěl k závěru, že "... nelze mít za to, že by odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku z 28. 5. 2003, čj. 22 Cdo 683/2002-139. Pokud jeho právní názory vyjádřené v napadeném rozsudku nejsou zcela konformní s právě vyjádřeným názorem dovolacího soudu, nejde o rozdíly právně významné, jež by mohly vést k rozdílnému rozhodnutí ve věci samé. Podstatná je shoda v tom, že v době před 25. únorem 1948 došlo k přechodu sporného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. (jestliže k jeho konfiskaci nedošlo,) a že proto nelze žalobě uplatněné v dané věci žalobkyní vyhovět."
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 7. 2004, doplněným podáními doručenými dne 22. 7. 2004, 19. 10. 2004 a 13. 1. 2005, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 8. 2003 a předcházejícím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2004, byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyššímu soudu ČR vytkla, že napadený rozsudek a rozsudek ze dne 28. 5. 2003 jsou vzájemně rozporné. Nejvyšší soud také "porušil zásadní závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích", který nepochyboval o tom, že předmětný majetek přešel na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatelka uvedla, že diametrálně rozdílná stanoviska soudů jsou dokladem, jak slabý je právní stát v ČR, když jeden a tentýž senát v rozmezí jednoho roku učiní tak rozdílné právní názory týkající se posouzení jedné věci. Vyjádřila domněnku, že je to v důsledku právní a politické situace v ČR, jak se za poslední rok vyvinula v důsledku jiných "ostře sledovaných šlechtických restitucí". Z celé argumentace napadených rozsudků je zřejmé, že byla porušena základní lidská a občanská práva stěžovatelky, především právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a článek 90 Ústavy.
V prvním dodatku k ústavní stížnosti stěžovatelka namítla též porušení práva na účinný opravný prostředek a vyjádřila přesvědčení, že právní otázka ztráty majetku JUDr. A. S. byla v napadeném rozsudku dovolacího soudu řešena v rozporu s materiálním právem, ačkoliv byla jednoznačně a konečně vyřešena již rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2001. Uvedla, že až do roku 2001 rozhodující doklady neměla k dispozici a že ministerstvo zemědělství jako strana žalovaná toho využívalo, a až po jejich získání v ověřených kopiích vyjádřilo ochotu umožnit do nich nahlédnout. Uvedla svůj právní názor na věc, dle něhož právní závěry dovolacího soudu v napadeném rozsudku jsou účelové a "mimo projednávanou věc". Stěžovatelka zmínila rozhodnutí Výboru pro lidská práva z 25. 10. 2002. Podrobně formulovala své připomínky ke skutkovým zjištěním obecných soudů a vyjádřila své polemické názory ohledně podmínek aplikace dekretu č. 12/1945 Sb., jak byly formulovány obecnými soudy. Uvedla, že postupem obecných soudů její právo na spravedlivý proces bylo nejen porušeno, ale výslovně jí bylo upřeno - totiž odstraněno z její dispozice.
Ve druhém dodatku k ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila své nesouhlasné stanovisko k právním názorům obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 538/03. Je toho názoru, že její určovací žaloba neměla být obecnými soudy zamítnuta, zejména když se již dvanáct let neúspěšně snaží dosáhnout vysvětlení, jakým vlastně způsobem došlo k přechodu předmětného majetku na stát.
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2005 stěžovatelka odkázala na jí připojenou expertízu Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky vypracovanou ve věci příslušnosti k rozhodování o odvolání při výjimce z konfiskace podle §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky ze dne 21. 6. 1945 č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností dotčeného rozsudku. Dále poznamenal, že o konfiskaci sporné nemovitosti podle dekretu č. 12/1945 Sb. by za situace, kdy chybí deklaratorní správní rozhodnutí (konfiskační výměr), bylo možno uvažovat jen v případě, že by JUDr. A. S. bylo možno podřadit pod některý ze subjektů vyjmenovaných v §1 odst. 1 uvedeného dekretu. To však netvrdí žádná ze stran sporu a stěžovatelka se proti takové subsumpci ohrazovala. Jestliže takovou osobou nebyl a (zřejmě věcně nesprávný) konfiskační výměr ze dne 4. 10. 1945 nenabyl právní moci, ke konfiskaci sporné nemovitosti vůbec nedošlo. Dále vyjádřil přesvědčení, že svým rozsudkem neporušil základní práva stěžovatelky a vyjádřil souhlas s případným upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud České Budějovice, pobočka v Táboře, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - k námitce stěžovatelky, že ve svém rozsudku z 29. 11. 2001 vyslovil právní názor, že majetek JUDr. A. S. přešel na stát dle dekretu č. 12/1945 Sb. - uvedl, že Nejvyšší soud ČR nemohl "porušit (tyto) zásadní závěry krajského soudu", neboť jimi jako soud vyšší instance přirozeně vázán není. Naopak Nejvyšší soud ČR zavázal odvolací soud právními názory vyslovenými v jeho rozsudku z 28. 5. 2003 a na základě nich přijal odvolací soud ve stížností napadeném rozsudku z 15. 8. 2003 částečně odlišné právní závěry. Především však je třeba odmítnout v této souvislosti tvrzení o porušení ústavních práv, ke kterému nemůže dojít bez dalšího jenom proto, že soudy různých stupňů přijmou v několika rozhodnutích odlišné právní závěry, navíc vázány dle procesních předpisů názory soudu vyššího stupně. Doplnění ústavní stížnosti v zásadě jenom rozvíjí dřívější námitky, při své rozsáhlosti však na mnoha místech opakuje stejnou argumentaci jinými slovy či z jiného pohledu a navíc se dostává do vzájemných rozporů. Krajský soud se nedomnívá, že by jeho rozhodnutí z 29. 1. 2001 bylo jakési průlomové a jediné ze všech správné, především však jím nemůže být "zásadní otázka konečně vyřešena"., což je z hlediska hmotného i procesního práva věcně nesmyslné. Stěžovatelka tam vyslovený právní názor pokládá za "zjištění", jehož pominutím Nejvyšší soud ČR došel k "chybné skutkové podstatě". To je také zcela chybná interpretace jak obsahu dotčených rozhodnutí, tak platné procesní úpravy rozlišující skutková zjištění soudu a jeho právní posouzení. V návaznosti na to (i na předchozí odstavec vyjádření) krajský soud připomněl, že Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 5. 2003 jasně vyslovil pochybení odvolacího soudu při výkladu §1 odst. 2 a 3 dekretu č. 12/1945 Sb. a to byl důvod ke zrušení rozhodnutí z 29. 11. 2001. Odvolací soud pak neshledává, že by jím vyslovené právní názory v rozsudku z 15. 8. 2003 či právní úvahy Nejvyššího soudu ČR v jeho navazujícím rozsudku z 28. 4. 2004 byly ohledně výkladu §1 citovaného dekretu v jakémkoliv zásadním rozporu.
Krajský soud i nadále trvá na svém právním závěru vysloveném v obou stížností napadených rozsudcích, že předmětná nemovitost nepřešla na stát konfiskací dle dekretu č. 12/1945 Sb. K jejich vahám nepřináší ústavní stížnost žádné zásadní a nové skutečnosti, jež by dávaly důvod k vyslovení odlišného názoru. Jestliže se stěžovatelka opakovaně dovolává toho, že konfiskační výměr ze 4. 10. 1945 nebyl nikdy zrušen, zcela pomíjí, že v prvé řadě nedošlo ani k pravomocnému ukončení tohoto konfiskačního řízení, takže uvedenému rozhodnutí nelze přiznat žádné právní účinky (viz rozsudek dovolacího soudu z 28. 4. 2004). Při tomto právním názoru nemusely soudy "fingovat jeho zrušení", jak se domnívá stěžovatelka, nic takového ani nečinily. Skutečnost, že ve faktické rovině došlo k realizaci sporného majetku JUDr. A. S. státem již v roce 1945, nemůže mít žádnou relevantnost pro výklad dekretu č. 12/1945 Sb. a pro vyslovené právní názory soudů. Odvolací soud se domnívá, že odůvodněním svého rozsudku z 15. 8. 2003 (str. 5) se v zásadě ztotožnil s názorem stěžovatelky o "rozporuplném pojetí" zákona č. 143/1947 Sb. Současně ovšem ani s takovou argumentací nelze dospět k tomu, že by obecné soudy neměly tento předpis na daný případ aplikovat. Pokud stěžovatelka poukazuje na §1 odst. 4 tohoto předpisu a tvrdí, že citovaný zákon nenařizuje vyvlastnění JUDr. A. S., nic to nemění na jasném znění a výkladu §1 odst. 1 až 3 tohoto zákona a právních důsledků z toho plynoucích, které obecné soudy dovodily.
Závěrem krajský soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení před ním nedošlo k žádnému porušení procesních práv stěžovatelky, jež by opravňovalo k úvaze o porušení jejích ústavních práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo čl. 90 Ústavy a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ministerstvo zemědělství, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdává a přiložilo kopii svého vyjádření k ústavní stížnosti ve věci III. ÚS 538/03.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 133/2000, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka tvrdí, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, což zakládá porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zní:
"Čl. 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy."
Čl. 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."
Ústavní soud uvádí, že pokud jde o namítané porušení článku 90 Ústavy, toto ustanovení samo o sobě subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahuje, neboť ve spojení s čl. 95 Ústavy jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. Jinak řečeno, toto ustanovení nelze samostatně aplikovat, ale vždy ve spojení s jiným ústavně zaručeným základním právem, v daném případě ve spojení s uvedeným článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. jeho "civilní větví", jehož relevantní ustanovení zní:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ... "
Spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé projednání záležitosti jsou základními zárukami, jimž musí vyhovovat každý proces (jak civilní, tak trestní), aby jej bylo možno označit jako proces spravedlivý ve smyslu článku 6 Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že principy spravedlivého procesu, resp. práva na soudní ochranu, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou obsaženy v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále rozvinuty a konkretizovány v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též "Soud"), bude Ústavní soud posuzovat stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces ve světle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, případně judikatury Soudu k citovanému ustanovení.
Podstatou tvrzení stěžovatelky o údajné nespravedlivosti civilního řízení je její nesouhlas s právním názorem obecných soudů, tedy že ke konfiskaci předmětného majetku nedošlo podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale později podle zákona č. 143/1947 Sb.
V tomto směru je však Ústavní soud nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení (rozhodnutí soudu) bude spravedlivý, resp. pro jednu ze stran příznivý. Nikoli tedy spravedlnost rozhodnutí, ale spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo, zaručuje článek 6 Úmluvy. V tomto směru lze poukázat na rozhodnutí Soudu ve věci stěžovatelky proti České republice ze dne 11. 4. 1996 (stížnost č. 28390/75)
Právo, aby věc byla projednána spravedlivě, je přitom pouze jednou složkou širšího pojmu práva na spravedlivý proces, i když zřejmě jeho složkou ústřední. Jde o pojem otevřený, přesně neohraničený. V civilních věcech zahrnuje všechny záruky vyjmenované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (veřejně a v přiměřené lhůtě), ale též řadu dalších práv a záruk, jimiž je obecný pojem spravedlnosti konkretizován a které z něj vyvodila a postupně definovala judikatura Evropského soudu pro lidská práva. V samé podstatě spravedlnosti jsou Soudem definovány principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti. Stížnost na porušení posledně uvedených principů však není podstatou této ústavní stížnosti a Ústavní soud také neshledal jakýkoliv náznak, že by k jejich porušení v daném případě došlo.
Jinak řečeno, při výkonu dohledu Ústavního soudu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly zákonné či nikoliv. V dané souvislosti lze opět poukázat na výše citované rozhodnutí Soudu ve věci stěžovatelky, dle něhož " ... není kompetentní projednávat stížnost namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily domácí soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě." Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR); ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů mohl by Ústavní soud přikročit jedině, bylo-li by jím zjištěno, že soudy aplikovaly právo v rozporu s některým ústavně zaručeným subjektivním hmotným právem, např. dopustily-li by se aplikace svévolné; nic takového však v posuzované věci Ústavním soudem zjištěno nebylo. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelka mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejímu mínění, hodnotit důkazy tak, jako si ona představuje, a dospět k právním závěrům, které má ona za správné. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelky, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že došlo k porušení práva na účinné opravné prostředky, zakotveného v čl. 13 Úmluvy (kterýžto článek je opět taktéž kompenzován článkem 6 odst. 1 Úmluvy). Účinnost opravných prostředků nutno posuzovat z hlediska stěžovatelkou zamýšleného cíle, nikoliv ve vztahu ke konkrétnímu výsledku sporného civilního řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu