ECLI:CZ:US:2005:4.US.231.04
sp. zn. IV. ÚS 231/04
Usnesení
IV.ÚS 231/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 231/04
Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J&T ASSET MANAGEMENT, INVESTIČNÍ SPOLEČNOST se sídlem Pobřežní 14/297, 186 00 Praha 8, a. s., zastoupené JUDr. P. Z., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004 č. j. 29 Odo 969/2003-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť v řízení před tímto soudem se měly vyskytnout chyby, které vedly k popření jejího práva domáhat se svých práv u soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále stěžovatelka měla být odňata zákonnému soudci, což zakazuje článek 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Cm 347/99 zjistil toto:
Dne 4. 1. 1999 došel Krajskému obchodnímu soudu v Praze návrh žalobce AGB investiční fond II., a.s. na vydání platebního rozkazu proti A-INVEST, investiční společnost, a. s. na zaplacení částky 3.745.630,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením odměny za obhospodařování majetku investičního fondu touto investiční společností, kdy žalovaná částka představovala odměnu vyplacenou nad horní hranici, jíž zákon dovoluje. Protože žalovaná investiční společnost podala odpor, soud nařídil jednání a rozsudkem č. j. 53 Cm 347/99-33a žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2003 č. j. 9 Cmo 878/2000-56 k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalovanou částku. Dne 14. 7. 2003 žalovaná podala dovolání pro nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatelka uvádí, že doporučeným dopisem právního zástupce žalobce ze dne 31. 10. 2003 byly soudy vyrozuměny, že dne 10. 1. 2001 došlo k výmazu investičního fondu AGB II, investiční fond, a.s. z obchodního rejstříku a práva z pohledávky přešla na podílníky otevřeného podílového fondu s názvem investAGe, a.s. investiční společnost - AGB otevřený podílový fond (dne 17. 4. 2001 byl název změněn na invest AGe, investiční společnost AGb FOND otevřený podílový fond a konečně dne 11. 4. 2003 byl přejmenován na J&T PERSPEKTIVA smíšený otevřený podílový fond, J&T ASSET MANAGEMENT, INVESTIČNÍ SPOLEČNOST, a.s., jehož obhospodařování převzala stěžovatelka - investiční společnost J&T Asset Management, investiční společnost, a. s.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2004 rozhodnutí soudů první a druhé instance zrušil a řízení zastavil s tím, že žalobce byl vymazán z obchodního rejstříku a z důvodu jeho přeměny na otevřený podílový fond dle §35j zákona č. 248/1992 Sb. došlo k jeho zániku bez právního nástupce.
Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že zastavil řízení s odůvodněním, že přeměnou žalobce AGB investiční fond II, a. s. na otevřený podílový fond žalobce zanikl bez právního nástupce, aniž přihlédl k tomu, že dnem výmazu investičního fondu přešel jeho majetek na společníky otevřeného podílového fondu. Stěžovatelka z této skutečnosti dovozuje, že na podílníky přešel tento majetek jako souhrn aktiv (§6 obchodního zákoníku), tedy i pohledávka, o kterou v řízení šlo, a poněvadž při správě majetku v podílovém fondu jedná investiční společnost vlastním jménem a na účet podílníků (§14 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech), je obhospodařující investiční společnost (stěžovatelka) aktivně legitimována k vedení sporu proti dlužníku z pohledávky. Dále dle názoru stěžovatelky měl místo Nejvyššího soudu rozhodovat o zastavení řízení soud odvolací, neboť k výmazu AGB investiční fond II., a. s. došlo v průběhu odvolacího řízení. Konečně stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu kvalifikuje jako překvapivé, neboť důvod pro zastavení řízení nebyl v předchozích řízeních argumentován a proti takovému právnímu názoru neměla možnost činit námitky.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a na odůvodnění přiloženého usnesení téhož soudu sp. zn. 29 Odo 536/2001, ve kterém Nejvyšší soud řešil otázku právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu. Dále podotkla, že obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu byla již několikrát podrobena přezkumu Ústavním soudem (usnesení II. ÚS 390/01, IV. ÚS 211/02, II. ÚS 396/01, I. ÚS 468/01, III. ÚS 461/02, III. ÚS 602/01, III. ÚS 138/02), který konstatoval, že v případě přeměny investičního fondu na podílový obecné soudy při aplikaci ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu postupovaly ústavně konformním způsobem.
Na základě žádosti zaslal Ústavní soud vedlejšímu účastníku stejnopis ústavní stížnosti. Ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2005 vedlejší účastník nabízí dvě možnosti rozhodnutí o ústavní stížnosti. V prvé řadě upozorňuje, že v žádné fázi předcházejících soudních řízení stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, což z ní činí osobu zjevně neoprávněnou podat ústavní stížnost. Pokud soudce zpravodaj neshledá důvodnost takové námitky, vedlejší účastník navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti z následujících důvodů. Vedlejší účastník se ztotožňuje s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 536/2001 publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 12/2002, taktéž s usnesením sp. zn. 29 Odo 655/2001, z kterého je zřejmé, že akcionáři investičního fondu nejsou při postupu podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb. jeho právními nástupci, ale pouze ručí za závazky zaniklého investičního fondu, a proto nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, neboť bylo postupováno v souladu s procesními normami. Námitku týkající se odnětí zákonnému soudci považuje vedlejší účastník za účelovou, když stěžovatelka v odvolacím řízení neupozornila na výmaz z obchodního rejstříku. K překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího soudu podotýká, že způsobilost být účastníkem řízení dovolací soud zkoumá ex officio, přičemž pro postup dle ustanovení §107 občanského soudního řádu není třeba stanovisek stran.
Ve svém podání ze dne 14. 4. 2005 soudkyně Ústavního soudu Michaela Židlická, členka IV. senátu Ústavního soudu, rozhodujícího v této věci, prohlásila ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, že se cítí být podjatá se zřetelem ke svému poměru k JUDr. D. K., svému synovi, který má postavení partnera ve skupině J&T. Usnesením ze dne 23. 6. 2005, č. j. IV. 231/04-30, III. senát Ústavního soudu Michaelu Židlickou vyloučil z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 231/04. Vyloučenou soudkyni zastoupil v souladu s §8 věta třetí a §7 rozvrhu práce Ústavního soudu (publ. in www.usoud.cz) soudce III. senátu Jiří Mucha.
Po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, obsahu vyžádaného spisu a podaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžištěm ústavní stížnosti je otázka hmotněprávního nástupnictví, které je úzce spojeno s procesním nástupnictvím. Ústavní soud judikoval, že procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního a procesním nástupcem je ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, jež tvoří předmět řízení (srov. nález III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 uveřejněný na www.usoud.cz). Není pochyb o tom, že investiční fond výmazem z obchodního rejstříku ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§19 občanského soudního řádu). Soud pak v souladu s ustanovením §107 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.) podle povahy věci posuzuje, zda v řízení může pokračovat, a zkoumá, zda zde existuje osoba, která vstoupila do práv a povinností zaniklé právnické osoby. Dospěje-li k negativnímu závěru, soudu nezbude, než řízení zastavit.
V případě zániku investičního fondu přeměnou na fond podílový podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb. byl zvolen netradiční způsob řešení následků zániku investičního fondu. Obecným pravidlem je, že obchodní společnost zaniká buď s likvidací a tudíž nemá žádného právního nástupce anebo s jejím zánikem likvidace spojena není, a proto jiný subjekt vstupuje do jejích práv a povinností. Přeměna investičního fondu, jak se shoduje praxe, je kombinací obou možností, neboť investiční fond zaniká jak bez likvidace, tak bez právního nástupce. Oporu pro toto řešení podává ustanovení §70 odst. 1 obchodního zákoníku, které stanoví, že, je-li společnost zrušena s likvidací nebo zbude-li po zrušení společnosti z důvodů uvedených v §68 odst. 3 písm. f) a g) obchodního zákoníku majetek, provede se likvidace podle tohoto zákona, pokud ze zvláštního právního předpisu nevyplývá jiný způsob vypořádání jejího jmění. Tímto zvláštním právním předpisem je právě zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (srov. stanovisko Komise pro cenné papíry SK 16/1999 publ. in Dědič/Křetínský/Vacek: Zákon o investičních společnostech a investičních fondech, C. H. Beck, Praha 2001, s. 458). Zde nastupuje zvláštní způsob vypořádání jmění nahrazující likvidaci, kdy se jmění nerozdělí mezi jednotlivé společníky jako podíl na likvidačním zůstatku, ale zůstane celistvé ve spoluvlastnictví podílníků otevřeného podílového fondu. Pokud stěžovatelka z textace ustanovení §35j odst. 8 zákona č. 284/1992 Sb. ("dnem výmazu z obchodního rejstříku...majetek investičního fondu přechází na podílníky otevřeného podílového fondu a stává se jejich společným majetkem") dovozuje procesní nástupnictví podílníků, případně obhospodařující investiční společnosti, je třeba upozornit na postoj judikatury, ke kterému nemá Ústavní soud výhrady, že jde o ekonomické a nikoli právní nástupnictví, tj. tímto ustanovením je při absenci likvidace řešeno, na koho přejde masa existujícího majetku, neznamená to však, že je zde osoba, na niž přechází právo vymáhat pohledávku. Není zde proto subjektu, který by pohledávku zaniknuvší společnosti mohl uplatňovat, ať již za něj stěžovatel považuje jednotlivé podílníky, jejich souhrn či obhospodařující investiční společnost; taktéž podílový fond nemůže vstoupit do práv investičního fondu, poněvadž není nadán právní subjektivitou (srov. §5 odst. 1 zákona č. 284/1992 Sb.). S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud zvolil správný procesní postup, když předmětné řízení zastavil pro ztrátu procesní způsobilosti žalobce. K tomu Ústavní soud připomíná, že odlišný právní názor stěžovatele sám o sobě neodůvodňuje zrušení soudního rozhodnutí, nevede-li soudní výklad k porušení ústavně zaručených práv a svobod, což není tento případ.
Ačkoli judikatura, na kterou Nejvyšší soud odkázal, se zabývá přeměnou investičního fondu na podílový z hlediska procesního nástupnictví v závazcích a v právech a povinnostech nemajetkové povahy, lze právní závěry v ní uvedené vztáhnout i na danou věc z důvodu nedělitelnosti právního nástupnictví; nelze oddělit právní nástupnictví v právech a právní nástupnictví v závazcích.
O překvapivém rozhodnutí jest uvažovat v souvislosti s potvrzením prvoinstančního rozsudku odvolacím soudem z jiných důvodů, než stojí v odůvodnění potvrzovaného rozsudku, a to proto, že takovým postupem je porušena zásada dvojinstančnosti řízení, kdy je účastníkům řízení odňata možnost reagovat na změněnou situaci a uplatnit námitky či navrhnout další důkazy, které se změnou právního názoru soudu staly relevantními k danému řízení, a ve svém důsledku tak vede k protiústavnímu zásahu do práva na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 336/99, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, č. 5) V posuzované věci Ústavní soud neshledává, že by Nejvyšší soud vydal překvapivé rozhodnutí již proto, že to byl právní zástupce stěžovatelky, který soudu oznámil výmaz investičního fondu z obchodního rejstříku a současně vyjádřil svůj názor ohledně procesního nástupnictví.
Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 251/95 (srov. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 11) konstatoval, že článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon a že tímto zákonem je v občanskoprávním řízení občanský soudní řád, podle jehož §11 odst. 1 se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Jak stěžovatelka cituje z komentáře k občanskému soudnímu řádu, podmínky procesního nástupnictví vyšetří a usnesení o tom vydá odvolací soud, jestliže účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za odvolacího řízení v době vyřizování věci odvolacím soudem, nebo dovolací soud, jestliže účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za dovolacího řízení v době vyřizování věci dovolacím soudem (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád - komentář I. díl, C. H. Beck, Praha 2003, s. 376), kterýžto postup plně vyhovuje zásadě procesní ekonomie. V prvé řadě je třeba připomenout, že kdykoli za řízení soud přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§103 o.s.ř.), přičemž mezi tyto podmínky patří způsobilost být účastníkem řízení. Na základě ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. je dovolací soud oprávněn zrušit rozsudky soudů nižších stupňů a současně zastavit řízení, a to pro "zmateční" důvody, mezi nimiž figuruje i stav, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení [§229 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dále je třeba mít na zřeteli, že stěžovatelka rozhodnou skutečnost oznámila teprve v době projednávání věci před dovolacím soudem, a proto nemohl odvolací soud patřičně zareagovat a řízení zastavit v době, kdy věc projednával. Postup, který navrhuje stěžovatelka, odporuje principu hospodárnosti řízení, nemá oporu v zákoně a vede k absurdnímu požadavku, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozsudky zrušil, avšak již víceméně formální rozhodnutí o zastavení řízení přenechal odvolacímu soudu.
K vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud poznamenává, že nepřehlédl vadu plné moci udělené vedlejším účastníkem JUDr. P. F. spočívající v prohlášení, že zmocněný advokát je oprávněn ustanovit za sebe zástupce, a "pokud jich ustanoví více, vedlejší účastník souhlasí, aby každý z nich jednal samostatně" (což odporuje ustanovení §29 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění); výzvu k odstranění vady však Ústavní soud považoval za ryzí formalismus, vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Pokud jde o námitku zjevné neoprávněnosti navrhovatelky, uvedená věc prima facie neimplikuje neoprávněnost navrhovatelky k podání ústavní stížnosti; vždyť právě o postavení účastníka řízení před obecnými soudy a z něj vyplývající oprávněnost či neoprávněnost navrhovatelky se vedl spor, v němž měl Ústavní soud autoritativně rozhodnout. Pokud by Ústavní soud rozhodl tak, jak navrhuje vedlejší účastník, upřel by stěžovatelce právo na přístup k soudu, neboť by nevykonal žádaný přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale s pouhým odkazem na jeho závěry, ačkoli tyto stěžovatelka zpochybňuje, by stížnost odmítl bez meritorního přezkumu.
Vzhledem k tomu, že skutečnosti a argumenty uváděné v ústavní stížnosti ve světle zjištěného neodůvodňují závěr, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces či zásada zákazu odnětí zákonnému soudci, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2005
Miloslav Výborný, v.r.
zastupující předseda senátu