ECLI:CZ:US:2005:4.US.365.05
sp. zn. IV. ÚS 365/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. F., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 319/2005, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2004, č. j. 4 To 158/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 2. 2004, č. j. 21 T 120/2003-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 23. 6. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí okresního a krajského soudu vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody (§238 odst. 1 a 2 tr. zák.) a tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále "Pakt"). Stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává až po odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR. Zrušení tohoto rozhodnutí však stěžovatel nežádal a nic proti němu nenamítal. V reakci na výzvu Ústavního soudu ale doplnil, že žádá také zrušení usnesení dovolacího soudu, což ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu vedlo k závěru o včasnosti ústavní stížnosti, která byla podána v zákonné lhůtě po doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Ústavní stížnost spatřovala porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu) v nezajištění a následném neprovedení důkazů, k čemuž došlo díky chybě policie, která nezajistila údaje o totožnosti osob, od nichž mohla čerpat poznatky o stíhaném jednání. Soudy rovněž nevypořádaly rozpor mezi výpovědí svědkyň P. a Č. a výpovědí svědka D., jenž podporoval stěžovatelovu verzi události. Svědek D., který podle krajského soudu stranil stěžovateli, vypovídal po řádném poučení a jeho přítomnost na místě incidentu nikdo nezpochybnil. Porušení zásady v pochybnostech ve prospěch plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 14 odst. 2 Paktu mělo spočívat v rozporu se zásadami vyhledávací, zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, volného hodnocení důkazů a zásadou bezprostřednosti, když nebyly díky výše uvedené chybě policie provedeny "nabízející se důkazy". Obviněný nemá povinnost prokazovat svou nevinu a i v kontradiktorním uspořádání řízení musí podle stěžovatele soud doplnit důkazy, pokud "strany neprovedou úplné dokazovaní" nutné pro spravedlivé rozhodnutí soudu. Námitka porušení zásady zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny, stěžovatel však odkazoval na čl. 38 odst. 2) byla blanketní. Neposkytnutí možnosti práva obhájit se a práva vyjádřit se (čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny) mělo opět původ v nezjištění v úvahu přicházejících svědků policií. Stěžovatel rovněž namítal neoprávněnost postupu policisty, který jej pod falešnou záminkou (dotaz na okolnosti nějaké dopravní nehody) vyzval k následování na policejní služebnu (podle stěžovatele nešlo o situaci, na niž pamatuje ust. §158 odst. 6 tr. ř.).
V doplnění ústavní stížnosti bylo uvedeno, že dovolací soud se měl zabývat i tím, zda z provedených důkazů nelze dovodit jiný závěr, než je závěr o stěžovatelově vině, a to s ohledem na v dovolání citované nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 558/02, I. ÚS 429/03, IV. ÚS 219/03 a I. ÚS 4/04), kde bylo uvedeno, že právní názor dovolacího soudu, podle něhož nelze napadat skutková zjištění, brání nápravě vadného právního posouzení jež má základ v nesprávném zjištění skutkového stavu. Dovolací soud dovolání odmítl, a tím porušil ust. "čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 2" Listiny, jakož i "čl. 90 Ústavy ČR", čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 a 2 Paktu.
Z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 2. 2004 (21 T 120/2003-76) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že poté co mu jeho bývalá přítelkyně sdělila, že jej nevpustí do bytu, po tlaku na bezpečnostní řetízek zajišťujícím dveře do bytu vstoupil, a to až do obývacího pokoje, poškozenou urážel a v bytě přes nesouhlas poškozené setrval asi půl hodiny, než byl z bytu vystrkán. Za toto jednání kvalifikované jako porušování domovní svobody (§238 odst. 1, 2 tr. zák.) byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Na základě odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku se věcí v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání zabýval Krajský soud v Ostravě, který odvolání usnesením ze dne 6. 10. 2004 (4 To 158/2004) jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění usnesení dále vyplývá, že stěžovatel ve svém odvolání uvedl námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, kde namítal nesprávné právní posouzení věci (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005 (8 Tdo 319/2005) Ústavní soud zjistil, že včasné dovolání bylo odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného než zákonem předvídaného důvodu (§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy při postupu, jímž dospěly k závěru o jeho vině, nesprávně aplikovaly podústavní normy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Podstatou námitek obsažených v ústavní stížnosti je však opakování obhajovacích námitek, které ale obecné soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, kde své závěry transparentně odůvodnily, a to s potřebnou mírou přesvědčivosti.
Okresní soud ve svém rozsudku (str. 5) i na základě stěžovatelovy výpovědi konstatoval, že stěžovatel si byl vědom, že byt je zabezpečován bezpečnostním řetízkem a věděl rovněž, že se do bytu může dostat bez použití výrazné síly. Což také učinil. Do bytu vstoupil bez výslovného souhlasu poškozené a přes tento nesouhlas se v bytě zdržel. Překonal tedy překážku sloužící k zabránění vstupu osob, jež nemají ke vstupu do bytu souhlas, a v bytě setrval, ačkoli musel být nejméně srozuměn s tím, že k tomu není oprávněn. Krajský soud ve svém usnesení uvedl (str. 2), že obhajoba stěžovatele je účelová, což vyplývá ze svědectví poškozené a svědkyň K. a P. U výpovědi svědka D. krajský soud upozornil, že tento svědek sám uvedl, že se u stěžovatele jako nezaměstnaný ucházel o práci, a proto nebylo možno vyloučit ovlivnění výpovědi tímto úmyslem. Ostatně okresní soud uvedl (str. 5), že výpovědi uvedených svědkyň jsou věrohodné a navzájem souladné, a vzhledem k líčení událostí celého dne jsou z nich vyplývající skutková zjištění dále podporována zjištěními z výpovědi svědka J.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel si důvodně stěžoval na postup policisty, který vyhotovil úřední záznam o celé události s mnohaměsíčním odstupem až na výzvu soudu. Toto konstatování však na věci nic nemění, neboť jednání stěžovatele bylo náležitě prokázáno výše uvedenými svědeckými výpověďmi, jež v kontextu ostatních důkazů poskytly dostatečnou oporu pro závěr o stěžovatelově vině. Stěžovatel se domníval, že liknavostí policie bylo zabráněno v provedení důkazů výpověďmi relevantních svědků, avšak sám uvedl, že potenciální svědky vytipoval a navrhl jejich výpověď, avšak tyto návrhy nebyly shledány důvodnými. K omezení obhajovacích práv zjevně nedošlo. Ani neobvyklý postup, jímž byl stěžovatel "přiměn" k příchodu na služebnu Policie, kde "převzal obžalobu a podepsal nějaké papíry" (str. 2 odst. 7 odůvodnění rozsudku okresního soudu), nemohl bez dalšího odůvodnit závěr, že došlo k zásahu do komplexu stěžovatelových práv na spravedlivý proces.
Provedené důkazy byly zákonným postupem hodnoceny a byl učiněn ústavně přijatelný závěr, který nekoliduje ani se zásadou presumpce neviny. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by okresní či krajský soud postupoval libovolně a že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž porušuje jeho právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ČR připustil (str. 4 odst. 3), že na podkladě uplatněného dovolacího důvodu sice může být zásah do skutkových zjištění odůvodněn extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a u nich vyvozenými právními závěry, avšak v daném případě se o takovou situaci nejednalo. Stěžovatel totiž podle usnesení Nejvyššího soudu ČR (str. 5 odst. 5) zčásti pouze polemizoval s hodnocením důkazů a zčásti se na základě nekonkrétních námitek domáhal posouzení svého jednání jako přestupku, avšak tuto mírnější kvalifikaci podmiňoval změnou skutkových zjištění, byť současně tvrdil, že proti nim nic nenamítá. Přitom podle dovolacího soudu by z logiky věci bylo možné namítnout nedostatek materiálního znaku jednání, avšak stěžovatel tak neučinil ani prostým odkazem na příslušné ustanovení (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), či alespoň jejich slovní parafrází (ostatně tato námitka nebyla vznesena ani v ústavní stížnosti). Ústavní soud konstatuje, že trestní řád případný věcný přezkum omezuje vznesenými dovolacími námitkami (§265i odst. 3 tr. ř. ve spojení s ust. §265f odst. 1 tr. ř.), což je v případě obligatorního právního zastoupení akceptovatelné. Stíhané jednání navíc nepochybně porušilo ústavně (i trestněprávně) chráněnou nedotknutelnost obydlí a soukromí (čl. 12 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny). Postup dovolacího soudu proto nevedl k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a vzhledem k výše uvedenému hodnocení rozhodnutí okresního a krajského soudu nemohl ani porušit zásadu presumpce neviny. Toto hodnocení postupu Nejvyššího soudu ČR neodporuje ani právnímu názoru vysloveném v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 55/04 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 187), neboť Nejvyšší soud ČR v nyní projednávaném případě nevybočil z mezí spravedlivého procesu, protože odmítnutí dovolání nemělo původ ani v extenzivním výkladu ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. kombinovaném s restriktivním výkladem dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.), a neomezil právo stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu, který má s ohledem na čl. 4 Ústavy ČR obecnou povinnost poskytnout ochranu základním právům stěžovatelů, jež byla porušena rozhodnutími nižších soudů.
Ústavní soud neshledal porušení komplexu stěžovatelových práv na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu