ECLI:CZ:US:2005:4.US.404.05
sp. zn. IV. ÚS 404/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. října 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 9 To 218/2005, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 9. 5. 2005, č. j. 3 VZv 1/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení svrchu uvedených usnesení, jimiž byl jako osoba obviněná ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§148 odst. 1 a 4 tr. zák.) ponechán ve vazbě (§71 odst. 3 tr. ř.) z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. a) tr. řádu (útěková vazba). Stěžovatel se dožadoval propuštění z vazby a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s "větou první" čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeno mělo být i právo na projednání věci ve stěžovatelově přítomnosti s možností vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), jakož i čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR zaručující rovnost občanů. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces jednak v tom, že soud nereagoval na námitky, jimž se snažil vyvrátit důvodnost svého stíhání, a jednak v tom, že soud jeho stížnost proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě projednal v jeho nepřítomnosti. Tím porušil i čl. 38 odst. 2 Listiny. Ohledně práva na slyšení stěžovatel vedle poslední judikatury Ústavního soudu (zvláště věc sp. zn. IV. ÚS 269/05) odkázal i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") ve věci Ekbatani proti Švédsku. Porušení ústavně zakotvené rovnosti občanů stěžovatel odvíjel od rozdílného postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho věci ve srovnání s věcí obviněného P., který je v jiné trestní věci stíhán pro stejný trestný čin na svobodě, ačkoli je podezřelý, že trestnou činností způsobil mnohem větší škody. Rozdílným přístupem ke stejnému je narušována "harmonie soudních rozhodnutí". Přípravné řízení je vedeno jednostranně - orgány činné v trestním řízení neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, jež mohly být v jeho prospěch a jednomu ze spoluobviněných (obv. Z.) poskytly privilegované postavení, takové využívání institutu quasikorunního svědka označil stěžovatel za protiústavní. Obviněný Z. (jež je dlužníkem stěžovatele) ve snaze zavděčit se, obviňuje kohokoliv, jen aby dosáhl snížené trestnosti. Přitom orgány činné v trestním řízení odmítly znalecky ověřit věrohodnost tohoto svědka. Soud se podle stěžovatele nevypořádal s argumentací obsaženou ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, ač byl o to výslovně žádán. Názor soudu, že se s těmito argumenty vypořádá až v hlavním líčení, je odepřením spravedlnosti, neboť v přípravném řízení má soud zkoumat důvody vazby. Obhajoba se nejdříve nedostala k záznamům odposlechů, na nichž bylo založeno uvalení vazby a poté, co po třech měsících dosáhla zpřístupnění těchto záznamů a namítla soudu, že nejsou s to vazbu odůvodnit, soud přes výslovnou žádost o vyjádření se k této námitce ji ponechal nevypořádanou. Stěžovatel má právo, aby s ním soud komunikoval o tématech, která ve své stížnosti předkládá, a nikoli aby se jim vyhýbal odkazem na další řízení.
Ústavní soud si vyžádal kopii spisu Krajského soudu v Brně (9 To 218/2005), z něhož zjistil následující skutečnosti. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, usnesením ze dne 9. 5. 2005 (3 VZv 1/2004) ponechal stěžovatele (vzatého do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 70 Nt 3531/2005) nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. a) tr. ř. (útěková vazba). Dne 30. 3. 2005 bylo konstatováno odpadnutí koluzního důvodu vazby (§67 písm. b) tr. ř.). V odůvodnění státní zástupce uvedl, že stěžovatel je stíhán za to, že v úmyslu způsobit českému státu škodu a sobě neoprávněný prospěch velkého rozsahu, společně s dalšími dvěma obviněnými zosnoval a společně s dalšími obviněnými i řídil dovozy pohonných hmot (jde řádově o milióny litrů automobilového benzínu a motorové nafty dovezené ve 400 případech automobilovými cisternami) ze SR do ČR (v období od 26. 7. 2003 do 14. 11. 2003 pro odběratele Cadi-Arb, spol. s r.o., a v období od 14. 11. 2003 do 3. 2. 2004 pro odběratele Pitre s.r.o), kdy tyto pohonné hmoty nebyly zavedeny do evidence Celní správy ČR a nebylo z nich vyměřeno a vybráno clo, spotřební daň a DPH, neboť příslušné celní a dovozní doklady k těmto dovozům byly opatřeny padělanými či neoprávněně užitými pravými razítky. Stěžovatel měl v červnu 2003 shora uvedený plán vymyslet a pro jeho "rozjezd" poskytnout z vlastních zdrojů finance. Tuto činnost měl stěžovatel po celou dobu s obviněným Z. koordinovat a řídit s tím, že ve dvojici s tímto spoluobviněným rozhodoval o rozdělení takto získaných prostředků, kdy šlo o částku v řádech desítek miliónů Kč, z níž měl těmto dvěma obviněným připadnout tříčtvrtinový díl. Státní zástupce v usnesení konstatoval, že důvody útěkové vazby nadále trvají, neboť stěžovatel je nadále stíhán pro mimořádně společensky nebezpečnou a velmi dobře promyšlenou a organizovanou trestnou činnost, jíž byla způsobena škoda cca 186 milionů Kč. Protože je stíhán jako jeden z organizátorů této trestné činnosti, je ohrožen konkrétním vysokým trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby od 5 do 12 let odnětí svobody. Zcela reálná obava z takto výrazného zásahu do osobní svobody důvodně vzbuzuje obavy z uprchnutí, resp. skrývání se stěžovatele.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 12. 5. 2005 blanketní stížnost s tím, že ji odůvodní tři dny poté, co mu bude umožněno nahlédnutí do spisu. V odůvodnění stížnosti stěžovatel upozornil, že ačkoli bylo uvalení vazby a ponechání stěžovatele ve vazbě odůvodněno obsahem odposlechů, obsah přepisů tomu nenasvědčuje. Za organizátora jej označil spoluobviněný Z., který však je stěžovatelovým dlužníkem a má důvod se jej zbavit. Odkazem na zásadu zdrženlivosti (§2 odst. 4 tr. ř.) požádal stěžovatel o propuštění na svobodu s tím, že pokud se tak nestane, je třeba, aby bylo vydáno usnesení, které přezkoumatelně a konkrétně vypořádá argumenty obhajoby.
O této stížnosti rozhodl dne 31. 5. 2005 (9 To 218/2005) Krajský soud v Brně tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Soud odkazem na obsah spisu konstatoval, že stěžovatel je stíhán jako organizátor shora popsané trestné činnosti a námitky stěžovatele nemohou v současné době obstát, neboť budou mít svou důležitost v nalézacím řízení, avšak v přípravném řízení postačí důvodné podezření, že věc se stala způsobem popsaným ve "sdělení obvinění". Krajský soud dále uvedl: "V tomto stadiu tedy polemika o vině či nevině v tomto konkrétním případě nemá význam. Obviněného s ohledem na jeho roli v trestné činnosti, na výši způsobené škody prozatím velmi silně ohrožuje trestní sazba blížící se horní hranici trestní sazby, a to 12 letům." Krajský soud rovněž přezkoumal délku řízení, avšak neshledal nečinnost a ve vztahu k délce řízení poukázal na komplikovanost věci.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Zdeňka Hudečková, která ve shodě s napadeným usnesením uvedla, že námitky obhajoby o pochybnostech o vině nepovažuje Krajský soud v daném stádiu trestního řízení za podstatné. Za daného stavu soud vycházel z podezření, které proti stěžovateli stojí "z dosud provedených trestních úkonů." K důvodům útěkové vazby předsedkyně senátu sdělila, že je státní zástupce ve svém usnesení rozebral natolik podrobně, že nebylo třeba podrobně věc opakovat, když rozhodnutí státního zástupce bylo shledáno správným.
Vyjádřil se rovněž státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, Mgr. Pavel Rujbr, který argumentoval obdobně jako v napadeném usnesení. Nad rámec dřívější argumentace dodal, že stěžovatel byl dne 22. 6. 2005 policejním komisařem upozorněn (§160 odst. 6 tr. ř.), že výše popsané jednání je nově kvalifikováno i jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení (§43 tr. zák.). Pouze stěžovatel a obviněný Ž. měli přehled o vnitřní organizační struktuře a hierarchii jimi řízené skupiny pachatelů s rozdělením funkcí a dělbou pravomocí. Řídili a úkolovali jednak skupinu obviněných majících za úkol bezproblémový dovoz pohonných hmot a jednak řídili a úkolovali (prostřednictvím obviněných Z. a H.) skupinu obviněných majících za úkol koordinaci a úhradu přepravy, odbyt, skladování, kontrolu kvality a tvorbu fiktivního účetnictví a konečně společně rozhodovali o rozdělení finančního výnosu mezi jednotlivé pachatele, kdy sami měli rozhodující podíl.
K námitce nevěrohodnosti výpovědi obviněného Z. Mgr. Rujbr uvedl, že tato výpověď koresponduje s ostatními dosud shromážděnými důkazy (faktury, dodací listy, bankovní informace, vyhodnocení záznamů telekomunikačního provozu). Výpověď obviněného Z. nestojí osamoceně jako jediný důkaz ve věci, naopak v kontextu důkazů ostatních není odůvodněných pochybností o její věrohodnosti. Je proto zcela nereálný předpoklad případné takto dokonalé fabulace, bez znalosti konkrétních skutkových okolností spočívajících zejména v míře účasti jednotlivých obviněných. Proto není důvod pochybovat ani o věrohodnosti části výpovědi týkající se stěžovatele. O shora popsané účasti stěžovatele vypovídal také obviněný RNDr. Š., jednatel společnosti Cadi-Arb, spol. s r.o., která vystupovala jako jeden z dovozců. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce považuje podezření za odůvodněné. Stěžovatel je zcela reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí od 10 do 15 let (zvýšenou ve smyslu ust. §44 tr. zák.). Konkrétní hrozba takto výrazného zásahu do stěžovatelovy osobní svobody tak důvodně vzbuzuje obavy z jeho uprchnutí či skrývání se, aby se tak hrozícímu trestu vyhnul. Proto státní zástupce uzavřel, že důvody vazby dle ust. §67 písm. a) tr. ř. jsou dány.
Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel byl usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 VZv 1/2004, ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a) tr. ř. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl stížností, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 9 To 364/2004, zamítl a rozhodnutí státního zástupce potvrdil. Krajský soud v Brně rozhodoval po slyšení stěžovatele a jeho obhájce. Tato zjištění dal Ústavní soud stěžovateli na vědomí.
Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, k níž dodal, že "soudy" se nevyjádřily k tomu, proč stěžovatele při rozhodování o vazbě nevyslechly. Soud podle stěžovatele zcela přejímá stanoviska obžaloby a opomíjí námitky obhajoby, což se týká zejména námitek nevěrohodnosti svědka Z., které byly v replice znovu podrobně specifikovány. Skutečnost, že do vazby nebyla vzata obviněná K., která je podle stěžovatele stejně jako on usvědčována obviněným Z., označil stěžovatel za porušení ústavní rovnosti pohlaví, což má sexistický podtext. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědka RNDr. Š., u něhož poukázal na fakt, že je již odsouzen za závažnou hospodářskou trestnou činnost. Mělo by být přezkoumatelně označeno, z jaké části této výpovědi vyplývá účast stěžovatele na zločinném spolčení, což se týká také pouze obecného poukazu na obsah odposlechů. Stěžovatel rovněž uvedl, že obžalobou presumovaná skutečnost, že má dostatek prostředků, není s to odůvodnit útěkovou vazbu. Navíc není známa konkrétní skutečnost, která by existenci takového množství finančních prostředků dokazovala. Kdyby prý stěžovatel měl takové finanční prostředky, jeho obhájce by chodil na všechny úkony, aby si vydělal, firmu stěžovatele by neopouštěli zaměstnanci, stěžovatel by navrhl vyšší kauci než 250.000,- Kč a nepodával by stížnost proti usnesení, jímž byla kauce stanovena na 800.000,- Kč. Stěžovatel vyjádřil názor, že je obětí praxe nadužívání vazby, v níž je držen proto, aby "vyměkl". Dále replika uvádí, že policejní operativa používá i nezákonné prostředky, což doložil poukazy na články v tisku. Stěžovatel dále upozornil, že soud nemohl zcela znát spis, který má včetně příloh 16.358 stran, protože mezi podáním stížnosti a rozhodnutím soudu uběhlo deset dní. Soud přitom posuzuje i jinou agendu a nemohl si tak na věc za tak krátkou dobu utvořit vlastní názor. Stěžovateli a jeho obhájci studium spisu přitom trvalo 14 dní.
Z usnesení brněnské expozitury Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR ze dne 8. 2. 2005, ČTS:OKFK-40/7-2004, kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a které je součástí vyšetřovacího spisu, vyplývá, že propojení stěžovatele s dalšími spoluobviněnými vyplývá i z převodů finančních prostředků mezi společnostmi DDP Trans, s. r. o., do společnosti Frala, s. r. o., jejímž je jednatelem, a do společnosti Dunga, s. r. o., kterýžto převod měl stěžovatel zprostředkovat (str. 7 cit. usn.).
Podáním doručeným dne 10. 10. 2005 stěžovatel Ústavnímu soudu oznámil, že tzv. korunní svědek se nedostavuje "k OČTŘ" a pátrají po něm kromě policejního orgánu i dva soudy, k čemuž navrhl důkazy. Těmito důkazy chtěl podpořit tezi, že je jako osoba bezúhonná držen ve vazbě, na základě výpovědi nevěrohodného, mnohokrát trestaného svědka, který má jednak tendenci vyhovět policii a jednak snahu vyhnout se placení dluhu, jenž má u stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (za všechny srovnej např. nález ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 161/04 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR "Sb. n. u.", sv. 33, str. 229). Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině či nevině obviněného.
Stěžovatel namítal, že z dosavadních zjištění lze dovodit i jiné závěry, než jsou závěry obžaloby. Ústavní soud konstatuje, že vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut (srov. cit. nález sp. zn. IV. 161/04), který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - a nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, tak ohledně dalšího vývoje řízení, jenž lze jen odhadovat. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Průlom do presumpce neviny je u vazebního omezení osobní svobody vyvažován požadavkem posilování podezření, který shodně s ESLP aplikuje i Ústavní soud (srov. v oficiální elektronické databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int, např. rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 29. 4. 2000 Labita proti Itálii, 26772/95: §§152-3 a 163, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. IV. ÚS 527/2000 in Sb. n. u., sv. 20, str. 293). Nejsou-li v průběhu řízení konkretizovány a precizovány původně spíše obecné skutečnosti odůvodňující stíhání obviněného, není takové obvinění s to ospravedlnit další pokračování vazby (v případě Labita šlo o desítky měsíců). V takové procesní situaci však stěžovatel není, což vyplývá nejen z dosavadní délky vazby, ale i z odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce. Podrobné prověřování všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti nalezne prostor v hlavním líčení, kde si soud na základě bezprostředního zkoumání důkazů utvoří názor mj. i na věrohodnost jednotlivých svědků a na důkazní hodnotu odposlechů, které však nejsou jedinými důkazy stojícími proti stěžovateli, což je stěžovateli známo např. z usnesení o zahájení jeho stíhání.
Jisté ratio nelze upřít námitce stěžovatele, že soud přesto nemůže námitky zcela odkazovat do hlavního líčení. Vazebně stíhaná osoba by při tomto postupu neměla příležitost účinně vyvracet důvody odůvodňující podle obžaloby její držení ve vazbě. Obecné soudy zde nemohou opomíjet (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR), že poslední judikatura ESLP vede ke zdrženlivosti při odůvodňování útěkové vazby pouhou hrozbou vysokým trestem. Ve věci Rochlinová proti Rusku ESLP konstatoval, že ačkoli akceptuje závažnost hrozící sankce u velmi závažných trestných činů (v daném případě vraždy) jako prvku zvyšujícího pravděpodobnost, že se pachatel na svobodě bude snažit vyhnout stíhání, přesto nemůže závažnost stíhaného jednání sama o sobě ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě (srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int rozhodnutí první sekce č. 54071/00 nebo Pomahač, R., ESLP: K vazbě osob podezřelých ze spáchání zvláště závažných trestných činů in Trestněprávní revue, 6/2005, str. 161-162). Podle ESLP (§67 cit. rozh.) je osoba držená ve vazbě v důsledku takové praxe fakticky nucena prokazovat, že nemůže být považována za osobu podezřelou ze závažného trestného činu. Takové přenášení důkazního břemene je nepřípustné a neslučitelné s čl. 5 Úmluvy, který držení ve vazbě (resp. detenci) umožňuje jen v taxativně a striktně vymezených případech, neboť se jedná o výjimku ze základního práva na osobní svobodu.
I tyto názory ESLP musí obecné soudy zohledňovat při zdůvodňování útěkové vazby (pouhou) hrozbou vysokým trestem (srov. na www.judikatura.cz i nález ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 389/05) a nemohou námitky osoby vazebně stíhané zcela odkazovat do hlavního líčení, neboť je musí vypořádat v rozsahu umožňujícím označit podezření za důvodné, který je však přirozeně užší, než rozsah vyžadovaný pro soudní výrok o vině. Důvodnost podezření však byla (v dané chvíli) dostatečně rozvedena v usnesení státního zástupce a Ústavní soud na podkladě stěžovatelovy argumentace nedospěl k závěru, že stěžovatel je obětí praxe nadužívání vazby. Rozdílnost pojmů důvodné podezření a uznání viny rovněž vede k závěru, že soud není povinen při vazebním rozhodování (nadto konaném v tříměsíčních intervalech) zevrubně studovat spis, nýbrž na základě procesní aktivity obžaloby a obhajoby posuzovat relevanci přednášených a vyvracených důvodů vazby. Přesto však soud bude muset v dalších vazebních rozhodnutích pečlivěji vypořádávat stěžovatelovy námitky k důvodnosti obvinění. V opačném případě by velmi pravděpodobně byly porušeny ústavní záruky stěžovatelovy svobody. Avšak v dané situaci, tj. kdy trvání vazby činí půl roku, nedospěl Ústavní soud k závěru, že není dán rozumný předpoklad, že s postupem řízení budou konkrétní skutečnosti odůvodňující obvinění dále a blížeji specifikovány.
Jde-li o námitku absence slyšení, považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02 in Sb. n. u., sv. 32, str. 394, Pl. ÚS 45/04 in 239/2005 Sb. zákonů, IV. ÚS 269/05 in www.judikatura.cz). Podle Pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 45/04) náleží mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Tyto závěry však neimplikují povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Tento závěr nijak nekoliduje ani s rozhodnutím Ekbatani proti Švédsku, na něž stěžovatel blanketně odkázal. V tomto rozhodnutí ESLP nenalezl ospravedlnění pro nekonání slyšení v řízení o odvolání proti rozsudku, jímž byl uložen peněžitý trest (srov. rozhodnutí Pléna ze dne 26. 5. 1988, 10563/83, §33 v oficiální databázi HUDOC na www.echr.coe.int). Toto rozhodnutí se vazebního omezení svobody vůbec netýká (§§14, 15 a 16 citovaného rozhodnutí) .
Ze zaslaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 364/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl k důvodům trvání vazby obecným soudem slyšen dne 15. 9. 2005, avšak námitky obhajoby nevedly krajský soud k závěru, že neobstojí důvody, pro něž obžaloba shledává nutnost ponechání stěžovatele ve vazbě. V daném případě lze konstatovat, že závěry, k nimž obecný soud dospěl po slyšení stěžovatele, lze vztáhnout i na rozhodování obecného soudu, které se konalo před třemi měsíci. Jestliže obecný soud později - již po slyšení stěžovatele - dospěl k závěru, že trvají důvody vazby, znamená to, že nepochybně tyto důvody byly dány v době přijetí nyní napadených rozhodnutí. Jinak řečeno, nekonání slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 218/2005, byla zhojena poté, co byl slyšen (a měl možnost vyvracet důvody vazby), a poté, co důvodnost vazby Krajský soud v Brně opětovně shledal v usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 9 To 364/2005, (obdobně Ústavní soud rozhodl i dosud nepublikovaným usnesením ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 449/05).
Slyšení obviněného totiž nelze posuzovat jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak před rozhodnutím Ústavního soudu takto zjištěn, bylo by výrazem formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti.
Rovněž je třeba odmítnout námitky, které protiústavnost omezení stěžovatelovy osobní svobody dovozovaly ze skutečnosti, že jiní obvinění do vazby vzati nebyli, resp. z ní byli propuštěni. Zda jsou dány v individuálním případě konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu, posuzuje soud na základě konkrétních zjištění směřujících k nutnosti vazbu uvalit. Hodnocení stěžovatele je zcela irelevantní.
Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu