ECLI:CZ:US:2005:4.US.406.05
sp. zn. IV. ÚS 406/05
Usnesení
IV. ÚS 406/05
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. E. J., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, AK se sídlem Thunovská 12, 118 00 Praha, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. Zt 297/2004, a usnesení policejního komisaře SKPV Policie ČR v Rakovníku ze dne 3. 5. 2005, ČTS: ORRA-408/OOK-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práv ústavně jí zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 3 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") napadá shora označené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce zamítající stížnost proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatelka uvádí, že je stíhána jako obviněná ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, kterého se měla dopustit skutkem popsaným ve výroku usnesení policejního orgánu jako exekutorka Exekutorského úřadu pro Prahu 6 při výkonu exekutorské činnosti. Napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a poukazuje na to, že neobsahují základní obsahové náležitosti. Dle jejího názoru postupovala zcela v souladu s exekučním řádem stejným způsobem jako jiní exekutoři či notáři při výkonu své činnosti.
Z napadených usnesení přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce a R. Z. (vykonavateli Exekutorského úřadu Praha 6) bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona (vůči stěžovatelce) a trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1, 2, 3 tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona (vůči R. Z.). Oba se měli trestné činnosti dopustit jednáním blíže popsaným v usnesení policejního orgánu s tím, že stěžovatelka jako veřejný činitel v úmyslu opatřit Mgr. L. S. neoprávněný majetkový prospěch vykonávala svou pravomoc exekutorky způsobem odporujícím zákonu. Stížnost stěžovatelky státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku zamítl jako nedůvodnou. Z připojených písemností, jakož i z obsahu ústavní stížnosti samotné, nevyplývá, že by zahájení trestního stíhání bylo spojeno s omezením osobní svobody stěžovatelky formou vazby, zatčení nebo zadržení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k otázce ústavně právní způsobilosti přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, že akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání a oprávnění zasáhnout spojoval pouze se situacemi, kdy došlo k porušení základních práv a svobod, které nebylo možno odčinit jinak, zejména v případech vzetí do vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, II.ÚS 741/02). V obecné rovině pak mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Takovou mimořádnou situaci Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, nález č. 105), kdy naprosto nedostatečné odůvodnění usnesení státního zástupce označil za zjevnou libovůli v rozhodování, což je postup, který odůvodňuje výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti) ústavní stížnosti, když i v tomto případě odmítl jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce. Od právních názorů takto uvedených se Ústavní soud neměl důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Ústavní soud vzal v úvahu, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve svém celku obsahují popis skutku, který je nezaměnitelný s jiným skutkem, trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je přiměřeným způsobem označen, stejně jako skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení státního zástupce je patrná reakce na stěžovatelčiny stížnostní námitky a způsob, jak se s nimi tento orgán vypořádal. Obsah napadených rozhodnutí tedy nenasvědčuje libovůli orgánů činných v trestním řízení. Míra zásahu Ústavního soudu má korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. V projednávaném případě Ústavní soud naplnění podmínek pro svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení neshledal, když posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, bude předmětem trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatelka uplatnit všechna svoje procesní práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu