ECLI:CZ:US:2005:4.US.437.05
sp. zn. IV. ÚS 437/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. října 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. B., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 9 To 220/2005, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 16. 5. 2005, č. j. 3 VZv 1/2004, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení svrchu uvedených usnesení, jimiž byl jako osoba obviněná ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§148 odst. 1 a 4 tr. zák.) ponechán ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. a) tr. řádu (útěková vazba). Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, garantované čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Zejména však stěžovatel namítl porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že důvod útěkové vazby (§67 písm. a) tr. ř.) byl zhodnocen jen formálně. Konkrétními vazebními důvody mají podle soudu být kvalifikovanost stíhané trestné činnosti, vysoký stupeň její nebezpečnosti, ekonomické výnosy a hrozící vysoký trest. Hrozba vysokým trestem odnětí svobody však podle stěžovatele nemůže být osamoceně důvodem pro uvalení vazby a takový názor nevyplývá ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, na který soudy často odkazují. Zákonodárce vazbu koncipoval jako fakultativní institut a ustálená judikatura, komentáře k tr. ř. i nálezy Ústavního soudu ("ÚS 188/99" a I. ÚS 40/04) hovoří o tom, že závěr o hrozícím vysokém trestu nelze učinit jen na podkladě výše příslušné trestní sazby, ale vždy je třeba zhodnotit konkrétní okolnosti rozhodné pro stanovení stupně nebezpečnosti jednání a poměry obviněného. Vedle hrozby vysokým trestem musí existovat další skutečnost, která však zjištěna nebyla (zde stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/96).
Stěžovatel zdůraznil, že podle usnesení o zahájení tr. stíhání se podílel na převodu částky, která je jen zlomkem celkové škody. Stěžovatel spolupracoval s policií. Věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání, a přesto neuprchl a zdržoval se v místě bydliště. Tyto okolnosti stížnostní soud pominul, ačkoli po jejich pečlivém vyhodnocení by měla být zřejmá předčasnost tvrzení, že je ohrožován osmiletým trestem odnětí svobody. Stěžovatel s ohledem na obsah provedených svědeckých výpovědí konstatoval, že ani vývoj důkazní situace nepodporuje tvrzení obsažená v napadených usneseních a v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále stěžovatel poukázal na svědeckou výpověď advokáta Mgr. N., který potvrdil, že stěžovatel s ním v říjnu 2003 konzultoval otázky převodu obchodního podílu, což má vyvracet tvrzení obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání, že stěžovatel antidatoval dokumenty předložené dne 18. 12. 2003 notářce. Vedle těchto námitek stěžovatel namítl porušení principu rovnosti zbraní, jenž vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), neboť krajský soud rozhodl bez konání slyšení, což představuje i podle nálezu Pl. ÚS 45/04 porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy.
Z usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 3 VZv 1/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl ponechán ve vazbě (§71 odst. 4 tr. ř.) z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a) tr. ř. (útěková vazba), neboť propuštěním obviněného na svobodu hrozilo, že bude zmařeno dosažení účelu trestního řízení. Státní zástupce v odůvodnění uvedl, že stěžovatel je stíhán jako spolupachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby (§9 odst. 2 tr. zák. k §148 odst. 1 a 4 tr. zák.), neboť se podílel na dovozech pohonných hmot ze SR do ČR způsobem, kterým bylo zamezeno vybrání cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Státní zástupce konstatoval, že trvají důvody omezení osobní svobody, jež byly konstatovány při vzetí stěžovatele do vazby.
Zde Ústavní soud uvádí, že stěžovatel napadl ústavní stížností sp. zn. II. ÚS 69/05 již usnesení o vzetí do vazby (vydané Městským soudem v Brně ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 70 Nt 3731/2004), stejně jako potvrzující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 562/2004. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 11. 5. 2005 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Z těchto rozhodnutí (založených ve spise sp. zn. II. ÚS 69/05) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se měl na stíhané trestné činnosti podílet tím, že s pohonnými hmotami odňatými celnímu dohledu dále nakládal a legalizoval je na území ČR, kdy se podílel na daňovém úniku ve výši 22 mil. Kč (str. 1 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 562/2004).
Usnesení státního zástupce ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 3 VZv 1/2004, jímž byl ponechán ve vazbě, stěžovatel napadl stížností, v níž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti (avšak nedožadoval se slyšení).
Tuto stížnost Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 9 To 220/2005, jako nedůvodnou zamítl. Z kopie tohoto usnesení Ústavní soud zjistil, že krajský soud na základě obsahu spisu konstatoval, že lze předpokládat, že rozsah trestné činnosti je vyšší a že se jednalo o vysoce promyšlenou trestnou činnost, přičemž stěžovatel je ohrožován trestem odnětí svobody v rozmezí 5-12 let, kdy měla být způsobena škoda mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu. V usnesení krajský soud výslovně uvádí: "Na konkrétní závěry [odůvodňující útěkovou vazbu] soudu prvního stupně, které jsou rozvedeny v usnesení, krajský soud plně odkazuje, neboť pečlivě vystihují odůvodněnost vazebních důvodů u obviněného." (Tato zjevná chyba v psaní podle ústavní stížnosti budí dojem nedostatečného přezkumu krajským soudem.)
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Petr Šabata, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Předseda senátu upozornil, že stěžovatel je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a jedná se obdobný případ, jež byl řešen v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, na který stěžovatel sám odkazuje.
Vyjádřil se rovněž státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, Mgr. Pavel Rujbr, který podrobně zrekapituloval dosavadní průběh vazebního řízení, a konkrétní podíl stěžovatele na stíhaném jednání odůvodnil (shodně s usnesením o zahájení trestního stíhání - viz níže) tak, že podíl stěžovatele vyplývá z listinných důkazů vztahujících se k obchodní společnosti Pitre, s. r. o. a z bankovních informací dokumentujících platby dodavateli pohonných hmot. Činnost společnosti Pitre, s. r. o., nesměřovala k realizaci podnikatelského záměru, nýbrž k převzetí role společnosti Cadi-Arb, s. r. o., poté, co začal být její jednatel RNDr. Š. trestně stíhán v jiné věci.
Ústavní soud z vyžádaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně o vazbě obviněného ze dne 15. 9. 2005 zjistil, že stěžovatel byl (v rámci periodického přezkumu důvodnosti vazby) ve vazbě ponechán z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a) tr. ř (usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, ze dne 16. 8. 2005, č. j. 3 VZv 1/2004-2089). Stěžovatel toto rozhodnutí napadl stížností, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 9 To 360/2005, zamítl a rozhodnutí státního zástupce potvrdil. Krajský soud v Brně rozhodoval po slyšení stěžovatele a jeho obhájce, (kteří tak měli možnost vyvracet nutnost ponechání stěžovatele ve vazbě) a nepřijal návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou. Toto zjištění dal Ústavní soud stěžovateli na vědomí.
Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením vedle argumentů obsažených v ústavní stížnosti dodal, že z provedených důkazů nevyplývají skutečnosti pojaté do závěrů napadených usnesení, jakož i do usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce neakceptuje návrhy důkazů, které tyto skutečnosti vyvracejí (např. výslech svědka N.) a o těchto důkazech mlčí. Tvrzení o ohrožení vysokým trestem označil stěžovatel za irelevantní a upozornil, že od počátku spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení a poskytl jim veškeré dostupné doklady. V té době věděl o probíhajícím trestním řízení. Přesto neuprchl, ani se neskrýval. Stěžovatel v replice upozornil, že ani státní zastupitelství, ani soud se nevyjádřily ke skutečnosti, že soud rozhodoval bez slyšení. Nekonání slyšení je porušením čl. 5 odst. 4 Úmluvy, na čemž nic nemění ani skutečnost, že krajský soud při následném rozhodování o vazbě (15. 9. 2005) slyšení konal. Nutnost konání slyšení při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě má vedle nálezů Ústavního soudu vyplývat i z rozhodnutí ESLP A. B. proti Slovensku.
Ústavní stížnost odkazovala na usnesení brněnské expozitury Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR ze dne 9. 11. 2004, ČTS: OFK-40/7-2004, jímž policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele. Z kopie tohoto usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův podíl na trestné činnosti je spatřován v tom (str. 3), že jako jediný společník a jednatel společnosti Pitre, s. r. o., která v ČR odebírala předmětné pohonné hmoty, přebíral faktury od slovenské dodavatelské společnosti a provedl převod částky 16.637.320,- Kč, jako platbu za odebrané pohonné hmoty, přičemž se pomocí antidatovaných dokumentů (mj. převádějících tuto společnost na osobu prokazující se a vystupující jako "D. Z.") předložených notářce snažil vyvinit (str. 4) a zbavit se odpovědnosti za období, kdy byl jediným společníkem a jednatelem Pitre, s. r. o. Identita "D. Z." přitom měla být použita i v případě převodu jiné společnosti, avšak k oběma případům došlo poté, co byl skutečnému běloruskému občanu tohoto jména odcizen cestovní doklad. Spojení stěžovatele s ostatními spoluobviněnými má vyplývat (str. 7) mj. z analýzy dat na zajištěných počítačích a z role obchodní společnosti Pitre, s. r. o., v celém systému, jenž díky dobré promyšlenosti umožnil realizaci fiskálně nepodchycených dovozů pohonných hmot.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (za všechny srovnej např. nález ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 161/04, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR "Sb. n. u.", sv. 33, str. 229). Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině či nevině obviněného.
Stěžovatel namítal nekonkrétnost hrozby vysokým trestem. Zde Ústavní soud podotýká, že nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (ze dne 1. 4. 2004 in Sb. n. u., sv. 33, str. 3) v žádném případě (a plyne to zcela jasně z jeho odůvodnění) nelze interpretovat tak, že by samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody alespoň kolem osmi let dovoloval rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ ("'Hrozbou vysokým trestem' lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let."). V případě stěžovatele konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu vyplývají z napadených usnesení, resp. z usnesení o zahájení trestního stíhání. V opačném případě by velmi pravděpodobně byly porušeny ústavní záruky stěžovatelovy svobody. Nyní však není dán důvod ke zrušení napadených usnesení, a to ani poukazem na výše zmíněnou chybu v psaní, obsaženou v usnesení krajského soudu, což není v rozporu s nosnými závěry nálezů Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 40/04, IV. ÚS 226/96 a III. ÚS 188/99, na které stěžovatel poukázal.
Závažnost zásahu do svobody vazebně stíhaných je korigována povinností obecných soudu vyřizovat věci vazebně stíhaných urychleně a transparentně odůvodňovat rozhodnutí o ponechání obviněných ve vazbě, včetně povinnosti zrušit vazbu ihned poté, co nepochybně vyjde najevo, že předpoklady odůvodňující vazbu byly mylné, nebo se jen nepotvrdily. Tato úvaha plně odpovídá povaze vazby jako zajišťovacího institutu, který je vždy v kolizi se zásadou presumpce neviny. Navíc v situacích, kdy vyšetřování odůvodní předpoklad existence vysokého výnosu, nemůže Ústavní soud označit za irelevantní předpoklad, že tento předpokládaný výnos může být použit k tomu, aby se podezřelý dostal zcela mimo dosah české jurisdikce, zvláště za situace, když byl takový předpoklad v ČR empiricky potvrzen, a to v nikoli ojedinělých případech. Nelze pomíjet, že z všeobecných životních zkušeností může, při určité konstelaci skutkových okolností, vyplynout něco, co lze označit jako fakt.
Stěžovatel dále namítal, že vývoj důkazní situace nepodporuje existenci skutečností pojatých do napadených usnesení, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak zde je nutno respektovat, že podrobné prověřování všech důkazů nalezne prostor v hlavním líčení, kde si soud na základě bezprostředního zkoumání důkazů utvoří názor mj. i na jejich důkazní hodnotu (tedy např. i význam výpovědi svědka N.), a to jak jednotlivě, tak v kontextu důkazů dalších. Pojmy důvodné podezření (vztahující se k vazbě) a uznání viny mají různý obsah. Přitom ani v ústavní stížnosti nebyly uvedeny námitky, které by byly s to odůvodnit závěr, že podezření vůči stěžovateli slábne.
Jde-li o námitku absence slyšení, považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02 in Sb. n. u., sv. 32, str. 394, Pl. ÚS 45/04 in 239/2005 Sb. zákonů, IV. ÚS 269/05 in www.judikatura.cz). Podle Pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 45/04) náleží mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.
Tyto závěry však neimplikují povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Ze zaslaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 360/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl k důvodům trvání vazby obecným soudem slyšen dne 15. 9. 2005, avšak námitky obhajoby nevedly krajský soud k závěru, že neobstojí důvody, pro něž obžaloba shledává nutnost ponechání stěžovatele ve vazbě. V daném případě lze konstatovat, že závěry, k nimž obecný soud dospěl po slyšení stěžovatele, lze vztáhnout i na rozhodování obecného soudu, které se konalo před třemi měsíci. Jestliže obecný soud později - již po slyšení stěžovatele - dospěl k závěru, že trvají důvody vazby, znamená to, že nepochybně tyto důvody byly dány v době přijetí nyní napadených rozhodnutí. Jinak řečeno, nekonání slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 220/2005, byla zhojena poté, co byl slyšen (a měl možnost vyvracet důvody vazby), a poté, co důvodnost vazby Krajský soud v Brně opětovně shledal v usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 9 To 360/2005 (obdobně Ústavní soud rozhodl i v dosud nepublikovaném usnesení ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 449/05).
Slyšení obviněného totiž nelze posuzovat jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak před rozhodnutím Ústavního soudu, takto zjištěn, bylo by výrazem formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti. Na tomto hodnocení nemůže nic změnit skutečnost, že krajský soud se k námitce nekonání slyšení nevyjádřil. Tento závěr není v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími nutnost konání slyšení při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě, ani s rozhodnutími ESLP týkajícími se aplikace čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Za irelevantní je třeba označit námitku, že stěžovatel se měl podílet na vzniku škody, která je pouhým zlomkem škody celkové, neboť výše škody není ani jediným, ani rozhodujícím kritériem pro posouzení podílu obviněného na stíhaném jednání. Navíc proklamovaný "zlomek" čtyřnásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu. Stejně tak námitka spolupráce s policií není s to doložit neexistenci důvodů útěkové vazby.
Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu