ECLI:CZ:US:2005:4.US.464.05
sp. zn. IV. ÚS 464/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti E. V., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2005, č. j. 56 C 1/2004-27, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 1/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 8. 8. 2005 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Ostravě a Krajskému soudu v Ostravě ukončení průtahů ve věci jeho žaloby, kterou u Okresního soudu v Ostravě napadl rozhodnutí Zastupitelstva města Ostravy ze dne 17. 12. 2003 "Zásady pro výkup nemovitostí v lokalitě Svinov Dubí". Stěžovatel uvedl, že podal i návrh na "určení termínu dle zákona č. 6/2002 Sb., §174", o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl, přestože "žaloba jakoby nebyla", neboť Okresní soud v Ostravě ji usnesením ze dne 16. 5. 2005 "zamítl" a návrh na stanovení lhůty podaný dne 12. 5. 2005 se stal neplatným. Okresní soud v Ostravě podle stěžovatele protiprávně zpětně zrušil žalobu, čímž měl porušit obecnou zásadu zákazu zpětné účinnosti a Krajský soud v Ostravě porušil právo na spravedlivý proces tím, že mylně konstatoval nepodání stížnosti na soudní průtahy, ačkoli stěžovatel dne 20. 9. 2005 poslal Okresnímu soudu v Ostravě dopis, v němž upozorňoval na jeho nečinnost. Další pochybení Krajského soudu v Ostravě mělo spočívat v tom, že jednal ve věci zamítnuté žaloby, z čehož dle stěžovatele vyplývá, že buď jednal o něčem, co vlastně neexistuje, nebo zamítnutí žaloby neuznal, k čemuž se stěžovatel v závěru stížnosti přiklonil. Toto "zmatené a protiprávní konání" obou soudů má dle stěžovatele za cíl způsobit průtahy trvající bezmála dva roky, aniž by soud nařídil jednání, což v rozporu s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod znemožňuje projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Přitom jednáním "Magistrátu města Ostravy" došlo k znehodnocení stěžovatelovy nemovitosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem.
Z celkového obsahu ústavního stížnosti nepochybně vyplývá, že stěžovatel chtěl jejím prostřednictvím přinutit soudy konat ve věci samé. Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě dne 16. 5. 2005 (56 C 1/2004-27) odmítl stěžovatelův návrh ze dne 4. 1. 2004 na přezkoumání zákonnosti výše citovaného rozhodnutí ostravského zastupitelstva, protože podle okresního soudu stěžovatel neodstranil vady tohoto návrhu (§43 odst. 2 o. s. ř.), přestože byl vyzván, aby tak učinil (výzva ze dne 4. 10. 2004, doručená dne 11. 11. 2004). Podle odůvodnění citovaného usnesení okresního soudu ani podáním doručeným soudu dne 15. 11. 2004 neodstranil stěžovatel vady znemožňující vymezit předmět řízení.
Dotazem u Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že usnesení o odmítnutí návrhu bylo stěžovateli doručeno dne 20. 5. 2005 a stěžovatel toto usnesení (v souladu s poučením) napadl odvoláním podaným dne 31. 5. 2005. Věc je nyní předkládána odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání.
Věc stěžovatele dosud nebyla pravomocně skončena a řízení ve věci stále pokračuje. Teprve poté, co bude rozhodnuto o odvolání, bude moci být eventuálně podána ústavní stížnost napadající rozhodnutí o této žalobě. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl výše popsán. O tom, zda o stěžovatelem tvrzeném nároku (právu) bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva či svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítal průtahy v řízení ve své věci. Podle konstantní judikatury Ústavní soud při rozhodování o průtazích v řízení musí, opět s odvoláním na princip subsidiarity, zkoumat, zda v době rozhodnutí o ústavní stížnosti jsou průtahy aktuální (usnesení publikované pod sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - "Sb. n. u.", svazek 27, str. 325; nebo Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, str. 296 či zatím nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 109/99, II. ÚS 511/03, III. ÚS 308/03, IV. ÚS 145/03). Není-li zásah aktuální, postrádá vyslovení požadovaného výroku rozumný smysl, protože Ústavní soud nemá např. možnost stěžovatele kompenzovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/04 (in Sb. n. u., sv. 33, str. 559).
Z ústavní stížnosti vyplynulo, že dne 12. 5. 2005 došel soudu stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci sp. zn. 56 C 1/2004, přičemž dne 16. 5. 2005 byl takový úkon zjevně proveden, neboť Okresní soud v Ostravě ve věci samé (byť nepravomocně) rozhodl tak, že žaloba na přezkum rozhodnutí zastupitelstva se odmítá. Pokud následně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 5. 2005 (8 UL 2/2005) odmítl návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci Okresního soudu v Ostravě (56 C 1/2004), nemohl porušit stěžovatelovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť cíl jehož lze maximálně dosáhnout podáním návrhu k provedení procesního úkonu byl splněn dříve, než o něm Krajský soud v Ostravě vůbec začal rozhodovat.
Z výše uvedeného vyplývá, že jednání ve věci samé stále pokračuje (nyní u Krajského soudu v Ostravě), tvrzený zásah v době podání ústavní stížnosti proto nebyl aktuální a ústavní stížnost není přípustná.
Nad rámec důvodů vedoucích k jeho rozhodnutí Ústavní soud poznamenává, že celková délka řízení (zahájeného navíc vadným návrhem) zatím není způsobilá dosáhnout intenzity porušující právo na spravedlivý proces, byť je zjevné, že věc byla zejména v roce 2004 zatížena zbytečnými zdrženími. V tomto ohledu Ústavní soud respektuje také příslušná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP"). Podle ustáleného názoru ESLP musí být přiměřenost délky řízení posuzována s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP, tj. především ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (rozh. ze dne 27. 6. 2000 Frydlender vs. Francie, 30979/96; 26. 9. 2002 Becker vs. Německo, 45448/99; 7. 1. 2003, Bořánková vs. ČR, 41486/98, §53).
Vzhledem k shora uvedenému shledal Ústavní soud nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti, které mj. spočívaly v absenci povinného právního zastoupení.
Proto, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. srpna 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj