ECLI:CZ:US:2005:4.US.58.05
sp. zn. IV. ÚS 58/05
Usnesení
IV.ÚS 58/05
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. J. G., zastoupeného JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, AK se sídlem Na Pankráci 30, 140 00 Praha, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. Zt 132/2004, a usnesení policejního orgánu SKPV Policie ČR v Rakovníku ze dne 7. 6. 2004, ČTS: ORRA-195/OHK-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadá shora označené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce zamítající stížnost proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že je stíhán jako obviněný ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I.ÚS 46/96 a sp. zn. IV.ÚS 582/99) poukazuje na to, že napadená usnesení postrádají podstatnou náležitost, což vede k závěru, že zahájení trestního stíhání nelze považovat za zákonné.
Z napadených usnesení přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo v souladu s ustanovením §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit v průběhu roku 2003, kdy v postavení exekutora v souvislosti s prováděním exekuce proti konkrétnímu povinnému jednal způsobem podrobně popsaným ve výroku napadeného usnesení policejního orgánu, v důsledku čehož došlo k prodeji konkrétních věcí, na které uplatnil vlastnická práva jiný subjekt než povinný. Dopisem policejního orgánu ze dne 27. 7. 2004 byl stěžovatel upozorněn na právní překvalifikaci jednání, kdy mu bylo sděleno, že bude nadále stíhán jako obviněný pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Stížnost stěžovatele státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku zamítl jako nedůvodnou, uložil však policejnímu orgánu, aby napadené usnesení doplnil výrokem, že tímto jednáním (pozn.: rozumí se stěžovatel) úmyslně porušil ustanovení §123 a násl. občanského zákoníku. Z připojených písemností, jakož i z obsahu ústavní stížnosti samotné nevyplývá, že by zahájení trestního stíhání bylo spojeno s omezením osobní svobody stěžovatele formou vazby, zatčení nebo zadržení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k otázce ústavně právní způsobilosti přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, že akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání a oprávnění zasáhnout spojoval pouze se situacemi, kdy došlo k porušení základních práv a svobod, které nebylo možno odčinit jinak, zejména v případech vzetí do vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, II.ÚS 741/02). V obecné rovině pak mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Takovou mimořádnou situaci Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, nález č. 105), kdy naprosto nedostatečné odůvodnění usnesení státního zástupce označil za zjevnou libovůli v rozhodování, což je postup, který odůvodňuje výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti) ústavní stížnosti, když i v tomto případě odmítl jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce. Od právních názorů takto uvedených se Ústavní soud neměl důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud vzal v úvahu, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve svém celku obsahují podrobný popis skutku, který je nezaměnitelný s jiným skutkem, trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je náležitým způsobem označen, stejně jako skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení státního zástupce je patrná reakce na stěžovatelovy stížnostní námitky, způsob, jak se s nimi tento orgán vypořádal, obsahuje i důvod, v jakém rozsahu a proč byla materie stížnosti dotčena. Obsah napadených rozhodnutí tedy nenasvědčuje libovůli orgánů činných v trestním řízení. Míra zásahu Ústavního soudu má korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. V projednávaném případě Ústavní soud naplnění podmínek pro svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení neshledal, neboť posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, bude předmětem dokazování v dalších stádiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva. Odkazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nálezy sp. zn. I.ÚS 46/96 (ÚS, sv. 5, č. 43) či sp. zn. IV.ÚS 582/99 (ÚS, sv. 17, č. 30), Ústavní soud připomíná, že v obou těchto citovaných případech bylo sdělení obvinění spojeno s omezením osobní svobody uvalením vazby.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. září 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu