ECLI:CZ:US:2005:4.US.70.05
sp. zn. IV. ÚS 70/05
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti R. W., zastoupeného Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 10, Rybalkova 43, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, čj. 15 Co 329/2004-168 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 6.2004, čj. 20 C 321/98-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 3. 2000 bylo vyhověno žalobě L. F. a R. W. (dále jen "stěžovatel") bylo uloženo zaplatit jí částku 13.712,90 Kč (kupní cena dodaného potravinářského zboží) a náklady řízení.
Stěžovatel byl přesvědčen, že předmětnou částku již dříve zaplatil společnosti SVOP, s.r.o., která mu ji vyfakturovala na základě předchozí fakturace žalobkyně, a podal odvolání, v němž namítl, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a dále to, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí tohoto soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že jím tvrzené skutečnosti měly být prokázány nabídnutými ale soudem nepřipuštěnými důkazy. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 2. 11. 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ust. §132 o.s.ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2005 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedené rozsudky obecných soudů. V odůvodnění své stížnosti vyslovil nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právním posouzením a tvrdil, že došlo k porušení práva na soudní ochranu neprovedením jeho odůvodněných důkazních návrhů. Tímto postupem oba obecné soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale svá řízení vedly tak, že nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení, což ve svém důsledku založilo porušení ústavních procesních práv.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozsudků a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Z obsahu ústavní stížnosti obsahující jen velmi stručnou ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud dovodil, že její podstatou je tvrzení o porušení práva na spravedlivý civilní proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z pohledu obou článků i s přihlédnutím ke své judikatuře bude věc nadále posuzovat.
V odůvodnění nálezu III. ÚS 87/99 "Ústavní soud .... poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97), když konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny."
V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že "Je věcí soudu, které z navržených důkazů provede, a které nikoliv, za situace, kdy skutkový stav má soud v poměrech projednávané věci ustálený, jsou další žalovaným navržené důkazy ......... pro posouzení věci bezcenné; zvláště lze zdůraznit, že žalovaný hodlal prokazovat, že původní žalobkyně byla v obchodních vztazích i se společností SVOP, s.r.o., šlo tu však o důkazy nerozhodné, které nemohly vyloučit vznik (třebas jen ojedinělého) vztahu (podle rámcové smlouvy) mezi původní žalobkyní a (právě) žalovaným.". Citované stanovisko je dle názoru Ústavního soudu ústavně akceptovatelným konkrétním projevem zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o.s.ř.
K otázce důkazů se v poslední době vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2005 ve věci Blücher proti České republice (stížnost č. 58580/00) a připomněl, že jeho úlohou není svým vlastním hodnocením skutkových okolností a důkazů nahrazovat jejich hodnocení ze strany vnitrostátních soudů, nýbrž ověřovat, zda důkazní prostředky byly předloženy způsobem zaručujícím spravedlivý proces. Výklad a uplatňování vnitrostátního práva náleží v první řadě vnitrostátním orgánům, zejména soudům. Soudu rovněž nepřísluší posuzovat stížnosti týkající se skutkových nebo právních omylů, jichž se údajně dopustily vnitrostátní soudy, ani hodnotit vhodnost použití té či oné judikatury těmito soudy. Jeho úkolem je pouze ověřit soulad z toho vyplývajících důsledků s Úmluvou (viz Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, rozsudek ze dne 19. prosince 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997-VIII, §31 a 32, Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu [velký senát], č. 42527/98, §49 a 50, ESLP 2001-VIII).
Navíc, právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy sice zahrnuje mimo jiné právo účastníků řízení předkládat vyjádření, která považují ve své věci za relevantní, nezaručuje však účastníkům pro ně příznivý výsledek řízení (Andronicou a Constantinou proti Kypru, rozsudek ze dne 9. října 1997, Sbírka 1997-VI, §201). Článek 6 odst. 1 Úmluvy kromě toho neupravuje přípustnost důkazů, důkazní hodnotu či důkazní břemeno, neboť tyto otázky náležejí především do oblasti vnitrostátního práva (Tiemann proti Francii a Německu (rozh.), č. 47457/99 a 47458/99, ESLP 2000-IV).
Z uvedených procesních principů vychází i Ústavní soud ČR při posuzování ústavních stížností namítajících porušení některého ze základních práv a svobod. Dle jeho přesvědčení v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, řízení bylo tak vedeno při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o oprávněnosti žalobního nároku proti stěžovateli uplatněnému, kterýžto závěr řádným způsobem odůvodnily.
To, že s tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže.
Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jako si on představuje, a dospět k právním závěrům, které má on za správné. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu