ECLI:CZ:US:2005:4.US.706.05
sp. zn. IV. ÚS 706/05
Usnesení
IV. ÚS 706/05
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti ing. J. C., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, čj. 20 Cdo 2109/2004-145, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 4. 2004, čj. 30 Co 42/2004-56, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 11. 2003, čj. E 3727/2003-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadl shora označená usnesení obecných soudů, která byla vydána v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Ústavní stížnost řádně sepsanou právním zástupcem stěžovatel doplnil vlastním podáním ze dne 17. 11. 2005.
Stěžovatel považuje usnesení Okresního soudu v České Lípě, kterým bylo nařízeno vyklizení jeho bytu, přestěhování do poskytnutého přístřeší a uskladnění věcí z bytu do označeného objektu, za neplatné s poukazem na to, že žalobní návrh obsahoval nedostatečné označení sídla oprávněného (Okresního stavebního bytového družstva Česká Lípa), a proto neměl být základem pro projednání, když tento nedostatek nebyl v řízení před okresním a krajským soudem odstraněn. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, stěžovatel označil za paakt, jednak pro vadu postupu při neodstranění podmínek řízení, jednak pro absenci úředního razítka a konečně pro nedostatek působnosti odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že vyloučením své přezkumné pravomoci neposkytl jeho právům ochranu. Podle stěžovatele se vytčené vady týkaly nejen exekučního, ale i nalézacího, řízení a nicotnost rozhodnutí v důsledku formálních právních pochybení tak nabyla "zásadního právního významu". Dovolací soud se tak měl předestřenou otázkou zabývat komplexně tím spíše, že nicotné rozhodnutí nalézacího soudu se nemohlo stát podkladem pro exekuci.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 16 C 1812/99, a z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 22. 12. 1999, čj. 16 C 1812/99-22, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 11. 2000, čj. 30 Co 65/2000-91, rozhodl, že stěžovatel je povinen vyklidit byt blíže označený ve výroku rozsudku, a to do 15 dnů od zajištění přístřeší. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 1. 2001.
Poté, co oprávněný prokázal, že zajistil stěžovateli adekvátní bytovou náhradu - přístřeší, Okresní soud v České Lípě nařídil ústavní stížností napadeným usnesením výkon rozhodnutí. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který usnesení soudu I. stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 29. 5. 2004.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné, a s odůvodněním, že k přípustnosti dovolání, jež může být založeno toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést námitky podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterými stěžovatel argumentoval. Stěžovatel totiž v dovolání namítl neplatnost usnesení soudu II.stupně pro neúplné označení sídla oprávněného, které neobsahovalo slovo "sídlo", a před uvedením názvu ulice a čísla domu nebyl vepsán název obce, tvrdil, že družstvo zastupovaly v rozporu se zákonem dvě osoby, že exekuční titul (rozsudek nalézacího soudu) nebyl opatřen úředním razítkem rozhodujícího soudu a že nebyly dány podmínky pro působnost odvolacího soudu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem byl kompetentní pouze pro ústecký kraj, nikoliv pro liberecký.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá její formální náležitosti a podmínky její projednatelnosti. V daném případě konstatoval, že ústavní stížností lze se věcně zabývat pouze v části napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR. Po jejím přezkoumání pak dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavních práv. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl na základě následujících úvah:
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel tvrdil, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.
Stěžovatel dovodil zásah do svého ústavního procesního práva z toho, že dovolací soud se jeho věcí meritorně nezabýval a svoji přezkumnou pravomoc vyloučil. Ústavní soud však ověřil, že dovolací soud se obecně zabýval podmínkami přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, konstatoval, že v projednávaném případě nebylo dovolání přípustné, neboť jím bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, aniž by v případě potvrzujícího výroku šlo o skrytou diformitu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a zkoumal, zda dovolání není přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [podle ustanovení §238a odst. 1 písm.c) ve spojení s §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Po připomenutí, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody, dospěl po jejich rozboru k závěru, že stěžovatel právní posouzení věci nezpochybnil, neboť jeho kritika byla zaměřena na vady řízení.
Podstata stěžovatelova nesouhlasu s rozhodnutím dovolacího soudu tak dle názoru Ústavního soudu plyne z nepochopení, proč dovolací soud shledal stěžovatelovo dovolání nepřípustné a odmítl jej. Možnost napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně, předstoupit před "soud třetí instance" a dosáhnout jeho rozhodnutí ve věci je však vyhrazeno pouze některým, v občanském soudním řádu přesně vymezeným, případům, mezi něž však stěžovatelova věc nespadala. Pokud stěžovatel nesplnil podmínky procesního předpisu, je jeho výtka, že k věcném projednání dovolání nedošlo a jeho základní práva byla porušena, neopodstatněná. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějším předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů. Rovněž ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny negarantuje žádné samostatné jednotlivé základní právo, ale stanoví pouze nutnost ukládat povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy či mezinárodních smluv, která obsahují základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 12/94, publ. pod č. 92/1995 Sb.), což se ve stěžovatelově případě nestalo.
Pro ústavní stížnost napadající usnesení Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, je z hlediska posouzení včasnosti jejího podání relevantní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle něho, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V posuzované věci nebyl dán předpoklad pro závěr, že se jednalo o případ, kdy přípustnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, závisela co do důvodů na uvážení Nejvyššího soudu ČR. Takový případ by nastal, kdyby dovolací soud posoudil stěžovatelem předestřenou otázku jím považovanou za otázku po právní stránce zásadního významu co do této kvality opačně; pak by vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení dovolacího soudu upínajícího se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního. Pokud stěžovatel takovou otázku dovolacímu soudu k posouzení nepředložil, nemohl Ústavní soud než uzavřít, že po odmítnutí stěžovatelova dovolání, jakožto nepřípustného z důvodu shora vyložených, nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odvíjet až od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Ve vztahu ke rozhodnutím soudu I. a II. stupně proto ústavní stížnost odmítl jako opožděně podanou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu