ECLI:CZ:US:2005:4.US.742.05
sp. zn. IV. ÚS 742/05
Usnesení
IV. ÚS 742/05
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Zemanem, advokátem, Advokátní kancelář v Karlových Varech, Moskevská 20, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.9.2005, sp. zn. 13 Co 407/2005, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14.6.2005, č.j. 11 C 9/2005-188, ve výrocích o nákladech řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16.11.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byl zamítnut návrh žalobkyně O. R. na zaplacení částky 904 166,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 7.4.1999 do zaplacení a dále bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně uplatňovala vůči stěžovateli nárok na náhradu škody pocházející z neuspokojení restitučních nároků právního předchůdce žalobkyně dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel převzal jako advokát zastoupení právního předchůdce žalobkyně k uplatnění restitučních nároků dle zákona o půdě. Nárok však stěžovatel svým opomenutím neuplatnil včas, v důsledku čehož nárok právního předchůdce žalobkyně prekludoval. Nárok na náhradu škody žalobkyně uplatnila až po marném uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby a soud jej zamítnul jako nedůvodný, neboť stěžovatel využil svého zákonného práva a vznesl námitku promlčení. Náklady řízení soud nepřiznal ani jednomu z účastníků, a to s přihlédnutím k majetkovým poměrům žalobkyně a celkovým okolnostem případu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal stěžovatel odvolání pouze do výroku o nákladech řízení. Stěžovatel nesouhlasil s použitím ustanovení §150 o.s.ř., na základě kterého mu nebyly přiznány náklady řízení. Dle názoru stěžovatele nebyly podmínky pro použití ustanovení §150 o.s.ř. splněny. Navrhl změnu napadeného výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni bude uložena povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 53 901,- Kč a dále i náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že tu jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř., tedy pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalovanému - stěžovateli. Především s ohledem na předmět řízení a důvody neúspěchu žalobkyně, kdy pro pochybení stěžovatele jako advokáta vznikla žalobkyni škoda, které se nedomohla jen v důsledku stěžovatelem vznesené námitky promlčení, odvolací soud argumenty stěžovatele neuznal. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení, a to ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v případě náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 260/97. S poukazem na tuto judikaturu stěžovatel tvrdí, že se kvalifikovaným způsobem bránil proti podané žalobě za pomoci právního zástupce, jehož přítomnost byla s ohledem na okolnosti případu nezbytná. Žalobkyně byla zastoupena právním zástupcem již v době, kdy její nárok ještě nebyl promlčen, je proto pouze jejím pochybením, že svůj nárok na náhradu škody neuplatnila včas. Stěžovatel dovozuje, že jde ze strany soudů o svévoli, když soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil; také aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. označil stěžovatel za svévolnou.
Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci byl Ústavní soud postaven před otázku, zda došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či k porušení principu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud konstatuje, že porušení práv stěžovatele neshledal.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Ze stěžovatelem uvedeného judikátu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 lze odcitovat následující relevantní část : "Otázku náhrad nákladů řízení upravuje občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") v ustanoveních §142 a dalších. Podle ust. §150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit."
I když lze přisvědčit jedné z námitek stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení soudu prvního stupně lze považovat za kusé, odvolací soud toto pochybení napravil a rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s občanským soudním řádem řádně odůvodnil.
Ústavní soud se v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů (viz i stěžovatelem uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 260/97) domnívá, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo z části z důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 o.s.ř. musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Hlediskem je především to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů se nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům.
V ústavní stížnosti je obecným soudům vytýkána nesprávná interpretace a aplikace §150 o.s.ř. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. V daném případě obecné soudy citlivě přistoupily k projednávané kauze, když neuložily náhradu nákladů řízení neúspěšně žalobkyni, neboť její neúspěch byl zapříčiněn pouze špatným posouzením promlčecí lhůty ve složité restituční kauze. Úvaha odvolacího soudu, dle které aplikace ust. §150 o.s.ř. byla namístě i s ohledem na "důvody neúspěchu žalobkyně, kdy pro pochybení žalovaného jako advokáta vznikla žalobkyni škoda, které se nedomohla jen v důsledku vznesené námitky promlčení žalovaným", jeví se Ústavnímu soudu jako naprosto správná a přiléhavá. Stěžovatel pomíjí skutečnost, že příčinou sporu bylo jeho evidentní pochybení, takže již v důsledku toho jsou stěžované výroky rozhodnutí obecných soudů spravedlivé. Ústavně chráněná práva stěžovatele jimi dotčena nebyla.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu