ECLI:CZ:US:2005:4.US.83.05
sp. zn. IV. ÚS 83/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Holländera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Petrem Tomsem, advokátem se sídlem Petřvaldská 99/200, Ostrava-Michálkovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1497/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 5 To 513/2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 6. 2004, č. j. 9 T 108/2004-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 14. 2. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným útokem na veřejného činitele (§155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zák.), a tvrdil, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva, a sice právo "na svobodu občana", garantované čl. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na spravedlivý proces garantované "čl. 36 odst. 1 a 2" Listiny, rovnost účastníků řízení, garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), protože jeho věc nebyla spravedlivě posouzena. Porušen měl být i čl. 3 odst. 3 Listiny, protože stěžovateli byla způsobena újma pro uplatňování práv a svobod. K porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR došlo tím, že soudy nectily zákon, nehodnotily jednání strážníků a vyhýbaly se mu. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a po odstranění vad (spočívajících v chybějící argumentaci k namítaným porušením Ústavy, Listiny a Úmluvy) splňovala ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že k porušení jeho základních práv došlo tím, že soudy se nezabývaly jeho námitkou, že strážníci městské policie, na něž měl útočit, předtím překročili své pravomoci. Strážníci nebyli chráněni trestním zákonem. Stěžovatel se bránil a jeho jednání bylo na hranici krajní nouze. Kdyby strážníkům nezabránil v odjezdu, nemohl by je nikdy identifikovat. Otázkou podle stěžovatele je, proč se strážníci pokusili ujet, když věděli, že stěžovatel volal linku 158. Těmito otázkami se žádný soud nezabýval, čímž bylo porušeno stěžovatelovou právo na spravedlivý proces.
Z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 6. 2004 (9 T 108/2004-105) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že svým motorovým vozidlem nejprve bránil v odjezdu hlídky městské policie, která provedla kontrolu dodržování ukončení hudební produkce a poté, co se před vozidlo, za účelem zabránění dalšího popojíždění postavil strážník Městské policie, jenž dal stěžovateli pokyn k zastavení, stěžovatel tohoto strážníka srazil, tím že popojel dopředu, což vedlo k poranění v podobě pohmoždění měkkých tkání v oblasti bederní páteře s dobou léčení nejméně 10 dnů. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2004 (5 To 513/2004) Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal napadený rozsudek na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce v rozsahu a z důvodů uvedených v odvoláních, jež však zamítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou důvodnými. Stěžovatel v odvolání obdobně jako v ústavní stížnosti namítl, že byl k jednání vyprovokován strážníky, kteří mu vyhrožovali zastřelením a proto je nutno se zabývat tím, zda požívali ochrany veřejného činitele. Státní zástupce v odvolání požadoval uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2005 (8 Tdo 1497/2004) Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného, než stěžovatelem deklarovaného důvodu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
K porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že soudy nesprávně aplikovaly trestní zákon - nezabývaly se otázkou, zda strážníci nejednali mimo rozsah svých pravomocí a že tedy v důsledku v excesu pozbyli ochrany veřejného činitele. Je zřejmé, že stěžovatel namítal nesprávnou aplikaci "jednoduchého" práva. Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, kdy obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy na základě libovůle.
Stěžovatel namítal, že jednání, za nějž byl potrestán, bylo legitimní ochranou proti veřejné moci, jež byla v dané chvíli vykonávána mimo zákonné meze. Veřejná (resp. státní) moc slouží všem občanů a lze ji uplatňovat jen na základě, způsobem, v případech a v mezích zákonem stanovených (čl 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny). Pravomoci, které zákon svěřuje městské (resp. státní) policii, slouží k ochraně veřejného pořádku, avšak pokud jejich výkonem dochází k omezení základních práv či svobod, je nutno zkoumat, zda je toto omezení ještě proporcionální z hlediska účelu, jež zásah do základního práva sleduje (k posuzování tzv. excesu policistů obdobně srov. usnesení ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/04 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dále "Sb. n. u.", sv. 33, str. 515; k testu proporcionality srov. např. nález ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 in Sb. n. u., sv. Sb. n. u., sv. 27, str. 177 nebo Sbírka zákonů č. 405/2002 - oba publikované též elektronicky na www.judikatura.cz). V tomto směru jsou námitky stěžovatele relevantní nejen pro Ústavní soud, ale i pro Nejvyšší soud ČR (k ústavní konformitě dovolacího řízení srov. i nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 in www.judikatura.cz).
Případným excesem stěžovatelem následně ohrožených strážníků se zabýval odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení (str. 2 odst. 3) uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel bránil strážníkům v odjezdu a poté najel do poškozeného, který mu dával pokyn k zastavení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2, odst. 2) vyplývá, že stěžovatel vypovídal v řízení tak, že své jednání označil za hloupost, ke které jej vyprovokovalo nevhodné chování strážníků. Stěžovatel se k jednání doznal, avšak až po provedení vyčerpávajícím způsobem provedeného přípravného řízení (rozsudek okresního soudu, str. 3 odst. 3). K těmto závěrům obecných soudů, které nejsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady. Právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. Ani v ústavní stížnosti uváděné důvody (zajištění identifikace), které měly stěžovatele vést k útoku na strážníky městské policie (resp. z jeho hlediska k obraně proti strážníkům jednajícím v excesu), nevedly Ústavní soud k závěru, že trestním postihem "obrany" stěžovatele došlo k porušení jeho práv či svobod v důsledku ústavně nesouladné aplikace práva.
Protože stěžovatel se domáhal revize skutkových zjištění, Nejvyšší soud dovolání odmítl. Poukázal mj. na rozpornost dovolací argumentace, v níž stěžovatel na jednom místě uvedl, že nenamítá nesprávnost právní kvalifikace a jinde obecným soudům vytýkal nesprávné posouzení skutku. (Podobnou argumentační nekonzistentnost vykazuje i ústavní stížnost - stěžovatel např. brojil i proti tzv. jinému zásahu orgánů veřejné moci, poté vzal v této části stížnost zpět). Ústavní soud je seznámen s extenzivním výkladem ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, který u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz cit. nález sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo i nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 in Sb. n. u., sv. 32, str. 293), avšak v daném případě dospěl, i vzhledem k výše uvedeným závěrům, že do základních práv stěžovatele tento aplikační postup v daném případě nezasáhl.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem uvedených základních práv, ani jeho práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu