ECLI:CZ:US:2006:1.US.131.06
sp. zn. I. ÚS 131/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1518/2005 ze dne 7. 12. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1518/2005 ze dne 7. 12. 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 109/2004 ze dne 21. 12. 2004. Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 7/2002 ze dne 20. 4. 2004 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o trestu v trvání 6 let uznal stěžovatele vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, který spáchal způsobem rozvedeným ve skutkové větě výroku i vině, v níž byly konkrétně uvedeny jednotlivé fakturované případy u obchodní společnosti Glenn Hill Drinks, a.s., Dolní Bousov, a u obchodní společnosti Alcor, spol. s r.o., Kolín - Zibohlavy. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 písm, c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v následujících skutečnostech:
Stěžovatel v prvé řadě podrobně rozebírá důvody, o něž soud I. stupně opřel závěry o jeho vině, a předkládá vlastní názory k hodnocení skutkových zjištění o elektronickém diáři - který měl dokazovat jeho podíl na manipulaci se zbožím, při níž byla krácena daň - a vlastní rozbor výpovědi spoluobžalovaného T..
Stěžovatel dále uvedl, že od propuštění z vazby žije řádným životem. Domnívá se proto, že Nejvyšší soud nezhodnotil ze všech hledisek potřebu působit na odsouzeného přímým výkonem trestu, zvláště když třetina trestu již byla vykonána vazbou a byla složena peněžitá záruka ve výši 1 milionu Kč. Tvrdí, že názor Nejvyššího soudu nemůže obstát v testu proporcionality, vymezeném v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04. Nejvyšší soud se podle přesvědčení stěžovatele uchyluje k pochybnému postupu, jestliže odsouzenému vlastně "vymezuje desetiletý trest odnětí svobody", čímž neoprávněně zasahuje do kompetence nalézacího a odvolacího soudu. Nejvyšší soud podle jeho názoru opominul rovněž to, že účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti je v podstatě nulová právě v souvislosti s odstupem od doby spáchání skutku (deset let). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl. že na základě stěžovatelem použitého dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu] nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Celá argumentace stěžovatele v dovolání se však týkala odlišného hodnocení důkazů provedených v předchozím řízení před soudem I. a II. stupně. Pokud jde o námitku, že se dovolací soud odchýlil od zásady proporcionality, Nejvyšší soud uvedl, že toto tvrzení neodpovídá obsahu rozsudku odvolacího soudu, který se s námitkami ohledně čl. 6 odst. 1 Úmluvy a případného zastavení trestního stíhání s ohledem na délku řízení náležitě vypořádal. Tuto otázku řešil i nalézací soud, který výslovně uvedl, že právě s ohledem na délku doby od spáchání trestné činnosti uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 6 let, který je vyměřen "hluboko v dolní polovině trestní sazby vymezené zákonem v rozmezí od pěti do dvanácti roků". Dovolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil.
Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů a podle jeho názoru nelze konstatovat extrémní rozpor právních závěrů obecných soudů s učiněnými skutkovými zjištěními.
Obě tato vyjádření byla zaslána k event. replice advokátu stěžovatele. Ten ve stanovené lhůtě na ně nereagoval.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 33 T 7/2002 vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 7/2002 ze dne 20. 4. 2004 pravomocně odsouzen za pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 3 To 109/2004 ze dne 21. 12. 2004 zrušil rozsudek soudu I. stupně a při nezměněném výroku o trestu uznal stěžovatel vinným výše uvedeným trestným činem, jehož skutkový základ přesněji vymezil ve skutkové větě, čímž napravil dílčí nepřesnost soudu I. stupně.
Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 5 Tdo 1518/2005 ze dne 7. 12. 2005 jeho dovolání odmítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel uplatnil důvody dovolání uvedené §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, avšak z vymezení použitých důvodů vyplývá, že požadoval změnu skutkových zjištění soudu I. i II. stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Dále se Nejvyšší soud podrobně zabýval tvrzením, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami ohledně použití čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud dospěl k závěru, že toto dovolací tvrzení není sice podřaditelné pod některý z vymezených dovolacích důvodů, avšak přesto mu věnoval pozornost. Usoudil, že není na místě, protože již soud I. stupně přihlédl k délce řízení a uložil trest, který je v první polovině zákonem stanovené trestní sazby. Dodal, že bez zvážení nepřiměřené délky řízení by u stěžovatele přicházelo v úvahu uložení trestu v trvání deseti let. Dovolací soud se dále podrobně zabýval posouzením předmětné věci z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu a dospěl k závěru, že zde nedošlo k pochybení. Soud I. stupně i odvolací soud výslovně konstatovaly, že v této věci byly zjištěny průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení, čímž došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na základě tohoto závěru pak stěžovateli uložily trest, který by bez zhodnocení uvedené skutečnosti vůbec nepřipadal v úvahu. Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že stěžovatel nemůže být považován za oběť porušení Úmluvy, jestliže odvolací soud (či soud I. stupně) v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvede, že trest odnětí svobody je vzhledem k okolnostem případu příliš nízký, přesto však neukládá vyšší trest s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku řízení.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá, že obecné soudy (konkrétně dovolací soud, pouze jehož rozhodnutí je napadeno) nedostatečně posoudily skutkový stav věci, a uvádí rozsáhlé vlastní hodnocení provedených důkazů. V této situaci spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Dovolací soud podrobně rozebral, v čem spočívá podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a konstatoval, že stěžovatel, ačkoliv formálně uplatnil uvedený dovolací důvod, fakticky ho naplnil obsahem nepřípustným, neboť se domáhal přezkoumání a přehodnocení skutkových zjištění soudu nalézacího a odvolacího. Závěr dovolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a odpovídá i judikatuře Ústavního soudu. Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a trestního řádu, kdežto k nápravě skutkových vad zakotvuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky - především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona. I když Nejvyšší soud občas vykládá citovaný odvolací důvod dosti restriktivně, v této konkrétní souzené věci tomu tak - podle mínění Ústavního soudu - není. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces v tomto směru nedošlo.
Druhou námitkou stěžovatele je tvrzené neuplatnění článku 6 odst. 1 Úmluvy a porušení zásady proporcionality tak, jak byla vymezena v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. V citovaném nálezu vyslovil, že: "Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)."
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení (např. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03). Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.
V projednávané věci však - na rozdíl od případu, jímž se zabývalo citované rozhodnutí Ústavního soudu - obecné soudy výslovně hodnotily přiměřenost trestního postihu ve vztahu k době, která uplynula od zahájení trestního stíhání. Závěr, k němuž nalézací soud dospěl, také ve svém rozhodnutí vyjádřil; trest byl totiž uložen těsně při spodní hranici trestní sazby právě proto, že ve věci byly konstatovány průtahy a nepřiměřená délka řízení. Stejným způsobem se zachoval i odvolací soud, který sice rozsudek soudu I. stupně zrušil a ve věci znovu rozhodl, avšak uloženou výši trestu výslovně zachoval. Nejvyšší soud pak - jak bylo výše uvedeno (část III.) - se posouzením proporcionality v dané věci podrobně zabýval. Uvedený postup koresponduje i rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji; uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. O takovou situaci se právě jedná i v této konkrétní souzené věci.
Pokud stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že zasahuje do pravomoci nalézacího a odvolacího soudu, jestliže "vymezuje desetiletý trest", Ústavní soud k této námitce z podstaty věci nepřihlédl. Z celkového kontextu napadeného rozhodnutí (str. 6-7) je zřejmé, že příslušnou - byť ne příliš šťastnou - formulaci (srov. zde str. 3) použil dovolací soud toliko při věcném vyjádření proporcionality a zhodnocení vlivu délky řízení na výši uloženého trestu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zjevně nedošlo.
Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
František Duchoň
předseda senátu