ECLI:CZ:US:2006:1.US.170.06
sp. zn. I. ÚS 170/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem Kaprova 14/42, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.10.2005, č.j. 40 Nt 847/2005-14, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.2.2006, č.j. 6 To 131/2006-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas a i jinak v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 5 odst. 3 věta druhá a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), dle čl. 9 odst. 3 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "MPOPP") a dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").
Ústavní soud zjistil z přiložených kopií rozhodnutí obecných soudů, že v dané věci je stěžovatel stíhán pro dílem dokonaný, dílem nedokonaný (ve stadiu přípravy) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. §148 odst. 1, 4 trestního zákona, ust. §7 odst. 1, §148 odst. 1, 4 trestního zákona a účasti na zločinném spolčení podle ust. §163a odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.5.2005, č.j. 40 Nt 653/2005-40, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.7.2005, č.j. 6 To 477/2005-216, z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), písm. b) trestního řádu vzat do vazby s tím, že počátek vazby byl stanoven od 26.5.2005 v 6 h. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26.8.2005, č.j. 2 VZV 8/2005-443, bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a) trestního řádu.
Stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, leč státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze žádosti nevyhověl, předložil ji k rozhodnutí Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a navrhl, aby soud nabízený slib nepřijal a rozhodl o zamítnutí uvedené žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Napadeným rozhodnutím okresního soudu byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu dle ust. §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta, a dle ust. §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl přijat jeho písemný slib. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 23.2.2006 dle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti tvoří dvojí okruh námitek stěžovatele.
Stěžovatel v první části ústavní stížnosti směřuje své námitky proti porušení práva garantovaného čl. 5 odst. 3 věta druhá Úmluvy a čl. 9 odst. 3 věta druhá MPOP.
1) a) Stěžovatel uvádí, že oba orgány rozhodující o vazbě se dostatečně nevypořádaly s povinnostmi, jež na ně klade rozhodné ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Je toho názoru, že splnění hypotézy pro trvání tzv. "útěkové vazby" spatřovaly oba soudy ve skutečnosti, že je ukrajinské státní příslušnosti; to však není dostatečným důvodem, pro nějž lze dle ust. §67 písm. a) trestního řádu ústavně konformním způsobem omezit osobní svobodu, neboť vyjma abstraktně možného nebezpečí neodůvodňují soudy jeho "útěkovou vazbu" žádnou jinou relevantní skutečností. Ohledně toho, že je cizincem, oba orgány ponechaly stranou, do jaké míry je k České republice poután konkrétními vazbami, jež vyplývají z jeho rodinného a profesního života (situovaného do České republiky), a které podle jeho mínění dosahují ve vztahu k "útěkové" vazbě míry "silných důvodů" (ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 a rozhodnutí ESLP ze dne 26.1.1993 ve věci W. v. Švýcarsko). Co do hrozby vysokým trestem poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03; dle Ústavního soudu je vazební důvod podle ust. §67 písm. a) trestního řádu přípustný toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Stěžovatel pak vyslovuje domněnku, že na podkladě aktuální důkazní situace lze jen stěží spravedlivě předpokládat, že za svůj "podíl" na stíhaném skutku mu bude uložen trest ve výši nejméně kolem osmi let. Dále má za to, že byla v jeho věci pominuta možnost nahradit vazbu opatřením jiným, jestliže může poskytnout přiměřenou záruku, že se dostaví k přelíčení ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva možnost obsaženou v označeném článku interpretuje jako povinnost, jestliže jediným důvodem vazby je obava z útěku a přítomnost obviněného lze zajistit jiným, mírnějším opatřením, než je vazba. Orgány rozhodující o jeho vazbě se možností zajistit účel trestního řízení jinak, než omezením svobody vazbou, dle navrhovatele nezabývaly. Pro svou nedostatečnou odůvodněnost pak představují napadená rozhodnutí dle stěžovatele nepřípustnou libovůli v rozhodování
b) Ústavní soud v souvislosti s danou věcí nejprve vytyčuje maximu, že osobní svoboda patří mezi základní postuláty každého demokratického právního státu. Z tohoto důvodu je také zařazena již v hlavě druhé Listiny mezi "základní lidská práva a svobody." Podle článku 8 odstavce 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle odstavce 5 článku 8 nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Listina tedy stanoví, že vzetí do vazby je přípustné pouze při splnění podmínek, jimiž jsou: existence zákonných důvodů vazby, existence zákonného způsobu vzetí do vazby, doba vazby stanovená zákonem a rozhodnutí soudu o uvalení vazby.
V dané věci byl stěžovatel držen ve vazbě z důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu, dle kterého smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat; důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje nemožnost zjistit jeho totožnost, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat - jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní - je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat.
Není pochyb, že "konkrétní skutečnosti" musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy, nicméně je nelze interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby, zcela jistě např. uprchne. To ostatně vyplývá i z jazykového výkladu slov "odůvodňují obavu", která citované ustanovení obsahuje. Při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi nepodložené podezření, poněvadž to by vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného.
Jak již dříve judikoval Ústavní soud v souvislosti s ust. §67 písm. b), trestního řádu, toto ustanovení předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit", v závislosti na konkrétním případu, "i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck 1995, str. 47 ). Lze usuzovat, že tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou [písm. a) cit. ust.] a předstižnou [písm. c) cit. ust.]. To znamená, že i pro tyto dva vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje.
K samotným důvodům vazby (jejich stanovení) ve vztahu k rozhodování obecných soudů je potom zapotřebí uvést, že se při rozhodování soudů jedná o velmi subtilní problematiku, kdy obecně nelze zcela jednoznačně stanovit, že určitě nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních (důvodech) §67 trestního řádu. Požadavek jistoty - jak je již výše naznačeno - bez důvodných pochybností, při tomto typu rozhodování (jeho dosažení) není mnohdy reálný. Při rozhodování o vazbě je ovšem nutné označit (odůvodnit) právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují příslušnou (zákonem označenou) obavu, v daném případě uvedenou v §67 odst. 1 písm. a) trestní řádu, tedy že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
V tomto směru je vhodné podotknout, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Posoudit konkrétní okolnosti každého případu se zřetelem na dosavadní skutková zjištění tedy náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), stejně jako hodnocení - v této fázi trestního řízení - ve věci provedených důkazů co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. §67 písm. a) trestního řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní, přesná a neměnná kritéria, která je potřebné vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a do rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se cítí Ústavní soud - podle své ustálené judikatury (srov. např. IV. ÚS 137/00, III. ÚS 185/01, I. ÚS 585/02 a další) - oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Obecné soudy totiž přesvědčivě poukázaly na určité konkrétní okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, přičemž je zřejmé, že tyto konkrétní okolnosti mohou značit určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu navrhovatele, ale i znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán. Postup obecných soudů v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za ústavně nepřípustně extenzivní, případně extrémně rozporný ve vztahu existujících skutkových zjištění a samotných zákonem stanovených důvodů vazby.
2) Pokud jde o naplnění podmínek ust. §67 písm. a) trestního řádu, argumentovaly obecné soudy především poukazem na "hrozbu vysokého trestu", která sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím důvodnost vazby dle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu.
Obecné soudy především prohlásily, že důvodu útěkové vazby svědčí skutečnost, že obviněný je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, která měla být páchána vysoce organizovaně, po dlouhou dobu a s vysokými zisky, včetně způsobení vysoké škody mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu, a že za tuto trestnou činnost - v případě, že bude uznán vinným - je ohrožen uložením vysokého trestu. Tyto úvahy obecných soudů byly koncipovány ve vazbě na jimi vymezené trestné činy, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn. V této souvislosti okresní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že v dané fázi trestního řízení nadále trvá podezření ze spáchání trestného činu, neboť stěžovatel je stíhán pro dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu přípravy trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. §148 odst. 1, 4 trestního zákona, ust. §7 odst. 1, §148 odst. 1, 4 trestního zákona a účasti na zločinném spolčení podle ust. §163a odst. 1 trestního zákona.
Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce nalezl Ústavní soud (srov. např. III. ÚS 566/03) v sepjetí s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných trestných činů" dle §41 odst. 2 tr. zák. Uvedené zákonné ustanovení přitom závažné trestné činy ( po taxativním výčtu provedeném odkazem na §62 tr. zák. ) v jejich zbytkové kategorii definuje jako úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let. Podle Ústavního soudu lze pak "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Přitom právě ze shora uvedeného vymezení trestných činů, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn a ke kterým trestní zákon přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí přesahující osm let (a které tak spadají do kategorie zvlášť závažných trestných činů dle §41 odst. 2 trestního zákona), ve spojení s konkrétními okolnostmi případu stěžovatele v napadených rozhodnutích uvedených - tj. s faktem, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, která měla být páchána vysoce organizovaně, po dlouhou dobu a s vysokými zisky, včetně způsobení vysoké škody mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu - lze implicitně vyvodit přesvědčení soudů o tom, že je možné předpokládat uložení trestu odnětí svobody stěžovateli ve výši nejméně kolem osmi let.
Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, pak usuzuje, že tomuto požadavku v souzené věci obecné soudy dostály. Jejich argumentací - ve spojení s vymezením skutkových podstat trestných činů, jichž se měl stěžovatel dopustit - je tak možné považovat za dostatečně prokázané a odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu"; nejedná se tak jen o typovou "hrozbu vysokého trestu", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující.
V tomto kontextu Ústavní soud opakuje výše uvedené, že každá ze skutkových podstat - demonstrativně uvedených v ust. §67 písm. a) trestního řádu - vzhledem k tomu, že jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat; v daném případě tak předmětné důvodné obavě z jednání předvídaného v ust. §67 písm. a) trestního řádu svědčila již sama "hrozba vysokým trestem".
3) Pokud stěžovatel namítá, že jeho ukrajinské státní občanství není dostatečným důvodem, pro nějž lze dle ust. §67 písm. a) trestního řádu ústavně konformním způsobem omezit osobní svobodu - neboť vyjma onoho abstraktně možného nebezpečí neodůvodňují soudy jeho "útěkovou vazbu" žádnou jinou relevantní skutečností - Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatel především omezuje argumentaci obecných soudů, pokud jde o jeho vazbu na Ukrajinu, toliko na jeho státní příslušnost, což se však nezakládá na obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy totiž v této souvislosti uvedly, že byť je obviněný osobou s trvalým bydlištěm a určitým zázemím na území České republiky, nelze pominout, že má rodinné vazby též na Ukrajině, kde má dosud také trvalý pobyt a rovněž státní občanství (státní občanství Ukrajiny má i jeho manželka). Proto, jak je zřejmé, poukaz obecných soudů na stěžovatelovu státní příslušnost Ukrajiny tvořil jen část jejich argumentace, neboť se v této souvislosti dovolávají i důvodů dalších.
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom směru, že šlo jedinou relevantní skutečnost, o kterou byl opřen závěr soudů v dané věci. Naopak lze z napadených rozhodnutí vyvodit, že ve vztahu k závěru o důvodnosti vazby byla pro obecné soudy primární argumentace "hrozbou vysokého trestu" a nikoli úvahy o vazbě stěžovatele na Ukrajinu (srov. odůvodnění rozhodnutí okresního soudu: "Důvod vazby útěkové nadále trvá. Je odůvodněn tím, že byť je obviněný osobou s trvalým bydlištěm a určitým zázemím na území České republiky, nelze pominout jednak skutečnost, že obviněný má rodinné vazby též na Ukrajině, kde má dosud také trvalý pobyt, a zejména skutečnost, že je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost,.... Za tuto trestnou činnost v případě, že bude uznán vinným, je ohrožen uložením vysokého trestu.").
Vzhledem k tomu, že hrozba vysokého trestu je již konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu ve smyslu ust. §67 písm. a) trestního řádu, je v jistém slova smyslu nadbytečné zabývat se námitkou stěžovatele proti argumentaci obecných soudů o jeho vztahu k Ukrajině. Nicméně, Ústavní soud k tomu přesto konstatuje, že pokud z napadených rozhodnutí vyplývá, že podle přesvědčení obecných soudů pro vazební důvod podle ust. §67 písm. a) trestního řádu svědčí i obava, že stěžovatel vycestuje z území České republiky - rovněž se zřetelem na jeho vazbu na Ukrajinu - nelze takový závěr shledávat ústavněprávně nepřijatelným.
4) Jakou neopodstatněnou hodnotí Ústavní soud i námitku stěžovatele, že byla pominuta možnost nahradit vazbu opatřením jiným, jestliže může poskytnout přiměřenou záruku, že se dostaví k přelíčení ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Ústavní sodu se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že orgány rozhodující o jeho vazbě se možností zajistit účel trestního řízení jinak, než omezením svobody vazbou, nezabývaly.
Je zřejmé, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. Tato maxima je zakotvena v čl. 5 odst. 3 věta druhá Úmluvy, čl. 9 odst. 3 věta druhá MPOPP i v ust. §67 trestního řádu, dle kterého jednou z podmínek vazby je to, že s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením; nerespektování tohoto požadavku by mělo za následek porušení principu proporcionality vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
V této souvislosti však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o podmínku, která musí být splněna při každém rozhodování o vazbě; vzhledem k této povaze obligatorní podmínky každého vazebního rozhodování je otázku jejího naplnění namístě posuzovat po obsahové stránce, a nikoli formálně. Její naplnění není proto nutno vždy výslovně zmiňovat, nýbrž postačí, jestliže je brána v úvahu a aplikována. Nelze tedy z neexistence explicitního uvedení v rozhodnutí orgánu rozhodujícího o vazbě - že účelu vazby nelze dosáhnout žádným jiným opatřením s výslovným označením těchto opatření a důvodů, proč to není možné - vyvozovat závěr, že se tento orgán nezabýval otázkou možnosti nahrazení vazby jiným opatřením; bylo by nutno konkrétně argumentačně podložit, zda a proč rozhodující orgán měl takovou podmínku ignorovat. V dané věci není přitom důvod se domnívat, že by soudy otázku subsidiarity vazby v napadených rozhodnutích nezvažovaly, byť to v nich není verbis expressis obsaženo.
Takovému závěru Ústavnímu soudu svědčí již jen fakt, že se soudy zabývaly konkrétním opatřením nahrazujícím vazbu, a to nabídkou stěžovatelova písemného slibu podle ust. §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Okresní soud k tomu uvedl, že obviněný je stíhán pro velmi závažný trestný čin, páchaný vysoce organizovaně, kterým měla být spáchána vysoká škoda, a zejména vzhledem k povaze projednávaného případu tak nelze písemný slib považovat za dostatečnou "náhradu" za vazbu; proto písemný slib nepřijal. Krajský soud se k této otázce rovněž vyjádřil a dodal, že nemohl při vysoké závažnosti stíhané trestné činnosti uznat písemný slib za dostatečný. Lze usuzovat, že argumenty soudů výše vyjádřené (k nepřijetí nabídky písemného slibu), považovaly soudy implicitně za relevantní rovněž ve vztahu k dalším opatřením nahrazujícím vazbu, jež z těchto důvodů nepokládaly za dostatečnou "náhradu" za vazbu; to se explicitně zobrazilo ve vztahu k nabídce peněžité záruky v rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.12.2005, sp. zn. 40 Nt 855/2005, kterým bylo rozhodnuto, že se podle ust. §73a odst. 2 trestního řádu nabídka stěžovatele na peněžitou záruku nepřijímá, a to s přiléhavým odůvodněním. Nelze proto tvrdit, že by soudy v posuzované věci ignorovat příkazy vyplývající z čl. 5 odst. 3 věta druhá Úmluvy, čl. 9 odst. 3 věta druhá MPOPP, jakož i ust. §67 trestního řádu, jak naznačoval stěžovatel.
5) Pokud stěžovatel namítal, že - pro svou nedostatečnou odůvodněnost - napadená rozhodnutí představují nepřípustnou libovůli v rozhodování, Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčuje. Usuzuje totiž, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, neboť uvedly, jaké konkrétní skutečnosti považovaly v posuzované věci za relevantní, a jaké právní závěry z nich vyvodily. Nelze tedy tvrdit, že se jedná o povšechná a obecná odůvodnění mající za následek jejich rozpor s ústavním pořádkem.
III.
Druhou část ústavní stížnosti tvoří námitky proti tvrzenému porušení práva garantovaného čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť prý byla porušena povinnost rozhodnout o zákonnosti zbavení svobody urychleně a projednat věc bez zbytečných průtahů; uvádí např., že od podání žádosti o propuštění z vazby dne 26.9.2005 do konečného rozhodnutí o věci uplynulo více než 5 měsíců.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že otázkou stěžovatelem v této části ústavní stížnosti nastolenou se v dané věci zabývaly již obecné soudy, a to na základě dvou stížnosti stěžovatele na průtahy v řízení dle ust. §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Ve vztahu k první stížnosti na průtah v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem uvedla, že stížnost je důvodná, neboť ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto již 21.10.2005, leč toto rozhodnutí bylo soudkyní předloženo k vypravení až dne 21.12.2005. Konstatovala, že i v podmínkách tak přetíženého soudu, jako je Okresní soud v Ústí nad Labem, je ve vazební věci tato časová prodleva nepochybně průtahem. Stěžovatel adresoval stížnost na průtahy v řízení následně rovněž Krajskému soud v Ústí nad Labem. Místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem pro věci trestní v reakci na tuto stížnost uvedla, že ve věci stěžovatele shledala průtahy, nicméně nikoli na straně krajského soudu. Spis ve věci stěžovatele byl předložen krajskému soudu poprvé až dne 24.1.2006 a byl okresnímu soudu vrácen jako předčasně předložený. Po doplnění byl opět předložen dne 21.2.006, obratem soudcem nastudován a rozhodnuto dne 23.2.2006.
Ústavní soud tedy dovozuje, že průtahy v řízení, spadající na vrub Okresního soudu v Ústí nad Labem, potvrdily jak Okresní soud v Ústí nad Labem, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem. To potvrzuje i obsah vyžádaného spisu. V tomto směru lze poukázat zejména na průtah spočívající v tom, že napadené rozhodnutí okresního soudu bylo předloženo soudkyní kanceláři k vypravení až dva měsíce po jeho vydání. Není tedy pochyb o tom, že v dané věci došlo k tzv. "jinému zásahu orgánů veřejné moci", jímž bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 5 odst.4 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Současně - při konstatování porušení výše uvedeného základního práva stěžovatele - však Ústavní soud (se zřetelem ke své ustálené judikatuře) má na zřeteli, že stěžovatel namítá průtahy v již skončené věci. K této problematice Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že pokud by ústavní stížnost napadala pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv, protože jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci (srov. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04, IV. ÚS 441/04). Ústavní soud řadí průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci pod pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci", který chápe zpravidla jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručených právům nebo svobodám, jenž v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností (srov. IV. ÚS 235/04). Z tohoto pohledu by samotné zrušení pravomocných rozhodnutí nijak k nápravě průtahů, které již odezněly, nenapomohlo.
Tedy - vzhledem k tomu, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu samy průtahy v řízení nemohou být důvodem kasace napadeného rozhodnutí, a že průtahy v dané věci neovlivnily nedodržení či porušení dalších stěžovatelových ústavních práv - Ústavní soud toliko vyslovuje názor, že výše citované základní právo stěžovatele porušeno bylo.V nastalé procesní situaci však sám žádnou jinou právní možnost k reparaci porušení tohoto stěžovatelova práva k dispozici nemá.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Pokud jde o návrh stěžovatele na spojení dané věci ke společnému řízení s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 33/06, Ústavní soud uvádí, že v den, kdy ústavní stížnost v této souzené věci (pod sp. zn. I. ÚS 170/06) došla Ústavnímu soudu, tj. 23.3.2006, bylo ve věci pod sp. zn. III. ÚS 33/06 již Ústavním soudem rozhodnuto, a proto se návrh stěžovatele na spojení obou věcí stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu