ECLI:CZ:US:2006:1.US.191.06.0
sp. zn. I. ÚS 191/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 13. září 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 ve věci ústavní stížnosti P. M. proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2005 č. j. 26 C 14/2005-32 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2005 č. j. 40 Co 1305/2005-43, jimiž stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2005 č. j. 40 Co 1305/2005-43 a výrok II. usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2005 č. j. 26 C 14/2005-32 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Stěžovatelka podala dne 10. 5. 2005 žalobu, kterou se domáhala, aby z exekuce nařízené na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2003 č. j. 50 Nc 4100/2003-7, prováděné soudním exekutorem na majetek M. M. byly vyloučeny peněžní prostředky na bankovním účtu č. 169911870/0600 u peněžního ústavu GE Money Bank, a. s. Žaloba vycházela z toho, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 1998 č. j. 12 C 194/98-10 bylo zúženo společné jmění manželů P. M. (stěžovatelky) a M. M., až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Nařízená exekuce proto postihovala majetek ve výlučném vlastnictví stěžovatelky.
Po podání žaloby požádal žalovaný GE Money Bank, a. s. pověřeného exekutora, aby vyloučil uvedené peněžní prostředky z exekuce, což se stalo usnesením ze dne 29. 6. 2005, č. j. EX 0832/03-37. Poté, co bylo stěžovatelce toto usnesení doručeno, vzala svou žalobu zpět.
Napadeným usnesením ze dne 22. 7. 2005 č. j. 26 C 14/2005-32 Okresní soud v Olomouci řízení zastavil, vrátil stěžovatelce soudní poplatek a ve výroku II. jí nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žaloba stěžovatelky byla podána důvodně, byla vzata zpět pro chování žalované, a že stěžovatelce v souladu s §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vznikl nárok na náhradu nákladů řízení proti žalované. Aplikoval však ustanovení §150 o. s. ř., neboť jsou tu důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v tom, že způsob provedení exekuce je vždy a zcela v dispozici pověřeného exekutora, který vydává příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen a žalovaný nemůže toto rozhodnutí ovlivnit.
K odvolání stěžovatelky proti uvedenému výroku II. o nákladech řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2005 č. j. 40 Co 1305/2005-43 napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Uvedl, že povinnost k úhradě nákladů řízení se v souzeném případě jeví jako nepřiměřeně tvrdé opatření a proto je třeba ve prospěch žalované aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. s tím, že toto rozhodnutí nezasáhne nepříznivě do majetkové sféry stěžovatelky.
Podle stěžovatelky došlo tímto postupem obecných soudů k procesnímu excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti a došlo jím k zásahu do jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ustanovení §150 bylo podle stěžovatelky aplikováno v rozporu se zásadou výjimečnosti jeho použití, neboť při jeho aplikaci musí soud přihlédnout nejen k majetkovým, osobním a jiným poměrům toho, kdo měl náklady řízení hradit, ale musí také zvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne oprávněného účastníka. Tyto poměry soudy v úvahu nevzaly, neboť srovnání majetkových poměrů stěžovatelky a banky žalované se základním kapitálem 510 milionů Kč soud k použití §150 o. s. ř. neopravňuje. Stěžovatelka je tak trestána za oprávněnou ochranu svých vlastnických práv zaručených Listinou.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 26 C 14/2005, vedený u Okresního soudu v Olomouci. Zjistil, že dne 10. 5. 2005 podala stěžovatelka proti žalované GE Money bank, a. s., návrh na vyloučení věci z exekuce. Z exekuce měly být vyloučeny peněžní prostředky na bankovním účtu č.169911870/0600, vedeném u žalovaného. Žalobu odůvodnila tím, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 1998 č. j. 12 C 194/98-10 bylo zúženo společné jmění manželů stěžovatelky (žalobkyně) a jejího manžela, až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2003 č. j. 50 Nc 4100/2003-7 byla k uspokojení pohledávky žalovaného ve výši 44 675,40 Kč nařízena exekuce proti povinnému M. M. (manžel stěžovatelky). Exekucí byl pověřen soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, který exekučním příkazem ze dne 22. 2. 2005 č. j. Ex 0832/03-22 rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z uvedeného účtu. Nařízená exekuce proto postihovala majetek ve výlučném vlastnictví stěžovatelky.
Ze spisu dále vyplynulo (č. l. 18), že žalovaná GE Money bank, a. s. dne 15. 6. 2005 požádala pověřeného exekutora o vyloučení uvedených peněžních prostředků z exekuce. Zároveň žalovaná požádala soud, aby o nákladech řízení rozhodl s přihlédnutím k §150 o. s. ř. a žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Usnesením ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. Ex 0832/03-37 soudní exekutor zrušil předmětný exekuční příkaz k přikázání pohledávky (č. l. 28).
Přípisem, doručeným okresnímu soudu dne 20. 7. 2005 vzala z tohoto důvodu stěžovatelka žalobu zpět (č. l. 30, 31). Požadovala však přiznání nákladů řízení.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 7. 2005 č. j. 26 C 14/2005-32 výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů a výrokem III. vrátil žalobkyni zaplacený soudní poplatek. Rozhodnutí, pokud jde o ústavní stížností napadený výrok II., odůvodnil tím, že žalobkyni sice vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované, avšak soud ve prospěch žalované aplikoval §150 o. s. ř., neboť přiznání nákladů řízení žalobkyni se jevilo jako nepřiměřeně tvrdé opatření vzhledem k okolnostem, za kterých k podání žaloby došlo. "Žalobce (?)" svým počínáním nezavdal příčinu k podání žaloby, neboť způsob provedení exekuce je zcela a vždy v dispozici pověřeného exekutora, který vydává exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen a žalovaný nemůže toto rozhodnutí ovlivnit. Pokud žalobkyně (roz. stěžovatelka) upozorňovala exekutora na okolnost, že je exekucí postižen majetek patřící do jejího výlučného vlastnictví, nemůže jít tato okolnost k tíži žalované.
K odvolání stěžovatelky proti výroku II. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2005 č. j. 40 Co 1305/2005-43 usnesení soudu prvého stupně potvrdil. I odvolací soud - jak již stěžovatelka uvedla - konstatoval, že žaloba byla podána důvodně a že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení. Uzavřel však, že povinnost žalované k úhradě nákladů řízení se v tomto případě jeví jako nepřiměřeně tvrdé opatření vzhledem k okolnostem, za kterých k podání žaloby došlo, což odůvodňuje použití §150 o. s. ř. Podle jeho názoru také výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nezasáhne nepříznivě do majetkové sféry žalobkyně.
III.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení, tj. stěžovatelka, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresní soud v Olomouci vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Otázku náhrady nákladů řízení upravuje o. s. ř. v ustanoveních §142 a dalších. Podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 48).
V posuzovaném případě sice obecné soudy své rozhodnutí do určité míry odůvodnily. V odůvodnění konstatovaly, že žalovaná GE Money Bank, a. s. svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby, neboť způsob provedení exekuce je zcela a vždy jen v dispozici pověřeného exekutora, který vydává exekuční příkaz a žalovaný nemůže toto rozhodnutí ovlivnit, avšak zároveň prohlásily, že žaloba byla podána důvodně a že stěžovatelka neměla k dispozici žádný jiný právní prostředek, jak dosáhnout toho, aby předmětné peněžní prostředky byly z exekuce vyloučeny. Ze spisu je dále zřejmé, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované banky, která po podání žaloby a na jejím základě požádala exekutora, aby předmětné peněžní prostředky vyloučil z exekuce. Za tohoto stavu by se - podle obecných soudů - (s ohledem na okolnosti, za nichž k podání žaloby došlo) jevilo přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni jako nepřiměřeně tvrdé opatření vůči žalované bance.
Podle názoru Ústavního soudu však ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V posuzovaném případě soudy o použití §150 o. s. ř. rozhodly, aniž by se zabývaly veškerými okolnostmi případu, neposuzovaly výši nákladů řízení a nijak nezjišťovaly, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Krajský soud dokonce v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že "rozhodnutí o výjimečném nepřiznání práva na náhradů nákladů řízení nezasáhne nepříznivě do majetkové sféry žalobkyně", aniž by se majetkovou sférou žalobkyně jakkoli zabýval, takže pro takové tvrzení v předmětném spisu žádné opodstatnění nebylo.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že bylo v konečném důsledku zasaženo stěžovatelčino základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a že bylo zasaženo i její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, 2 Listiny. Obecné soudy aplikovaly běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se libovolného jednání, které způsobilo porušení uvedených základních práv stěžovatelky.
Pokud jde o výklad ustanovení §150 o. s. ř., odkazuje Ústavní soud i na známou a obecně uznávanou odbornou literaturu (Bureš a spol., Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, I. díl, str. 555).
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a napadená usnesení podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
V.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Otázku náhrady nákladů řízení upravuje občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") v ustanoveních §142 a dalších. Podle ust. §150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz). Ustanovení §150 o.s.ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp.zn. II. ÚS 237/05, www.judikatura.cz).
V posuzovaném případě sice obecné soudy své rozhodnutí do určité míry odůvodnily. V odůvodnění konstatovaly, že žalovaná GE Money Bank, a.s., svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby, neboť způsob provedení exekuce je zcela a vždy jen v dispozici pověřeného exekutora, který vydává exekuční příkaz a žalovaný nemůže toto rozhodnutí ovlivnit, avšak zároveň prohlásily, že žaloba byla podána důvodně a že stěžovatelka neměla k dispozici žádný jiný právní prostředek, jak dosáhnout toho, aby předmětné peněžní prostředky byly z exekuce vyloučeny. Ze spisu je dále zřejmé, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované banky, která po podání žaloby a na jejím základě požádala exekutora, aby předmětné peněžní prostředky vyloučil z exekuce. Za tohoto stavu by se - podle obecných soudů - (s ohledem na okolnosti, za nichž k podání žaloby došlo) jevilo přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni jako nepřiměřeně tvrdé opatření vůči žalované bance.
Podle názoru Ústavního soudu však ustanovení §150 o.s.ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V posuzovaném případě soudy o použití ust. §150 o.s.ř. rozhodly, aniž by se zabývaly veškerými okolnostmi případu, neposuzovaly výši nákladů řízení a nijak nezjišťovaly, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Krajský soud dokonce v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že "rozhodnutí o výjimečném nepřiznání práva na náhradů nákladů řízení nezasáhne nepříznivě do majetkové sféry žalobkyně", aniž by se majetkovou sférou žalobkyně jakkoli zabýval, takže pro takové tvrzení v předmětném spisu žádné opodstatnění nebylo.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že bylo v konečném důsledku zasaženo stěžovatelčino základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a že bylo zasaženo i její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, 2 Listiny. Obecné soudy aplikovaly běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se libovolného jednání, které způsobilo porušení uvedených základních práv stěžovatelky.
Pokud jde o výklad ustanovení §150 o.s.ř., odkazuje Ústavní soud i na známou a obecně uznávanou odbornou literaturu (Bureš a spol., Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, I. díl, str. 555).
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a napadená usnesení podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. září 2006
František Duchoň
předseda senátu