ECLI:CZ:US:2006:1.US.192.06
sp. zn. I. ÚS 192/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., t. č., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, č. j. 3 To 48/2006, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2005, č. j. 3 T 106/2005, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2005, č. j. 3 T 106/2005, bylo rozhodnuto tak, že podle ustanovení §334 odst. 1 trestního řádu se vazba stěžovatele od 23. 8. 2005 do 6. 10. 2005 nezapočítává do trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 242/2004. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2006, č. j. 3 To 48/2006, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když soudy rozhodly v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(1) Osobní svoboda je zaručena.
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s "příslušnými" ustanoveními trestního řádu, a současně i s ústavním pořádkem. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí v zásadě tak, že ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona neumožňuje započítat do trestu uloženého stěžovateli dobu strávenou ve vazbě v rámci jiného trestního řízení, čehož se stěžovatel domáhal. Podle ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona, jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.
Stěžovatel se přesto domnívá, že započítání vazby vykonané v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 106/2005 u Městského soudu v Brně, ve kterém byl zproštěn obžaloby, do trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 242/2004, alespoň částečně, je v jeho případě možné, neboť v období od 14. 9. 2005 do 6. 10. 2005 se nacházel v této vazbě i přesto, že byl již pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 242/2004, a účelu vazby tedy bylo možno dosáhnout jinak (výkonem trestu). Zároveň však stěžovatel uvádí, že celá vazba byla nezákonná i z toho důvodu, že do ní byl vzat v době, kdy ještě vykonával předchozí trest odnětí svobody s odkazem na závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 57/99. Stěžovatel se proto domnívá, že doba strávená ve vazbě by mu do trestu započítána být měla.
Městský soud v Brně jako účastník řízení v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Krajský soud v Brně jako účastník řízení rovněž odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, když přisvědčil závěrům Městského soudu v Brně a zopakoval své stanovisko, že vazbu lze započítat pouze do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, ve kterém byl pachatel ve vazbě. Je názoru, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. Protože věc nedospěla do fáze meritorního projednání před Ústavním soudem a účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a plně odkázali na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí, která jsou stěžovateli známa, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice.
Ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí napravující jakákoliv pochybení obecných soudů. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. V nyní projednávané věci je též nutno připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tedy právo přeje bdělým, vyjadřující důraz na osobní aktivitu jedince při ochraně svých práv.
Těžištěm ústavní stížnosti je vyjádřený nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů, který formulovaly v napadených rozhodnutích. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ústavně konformně vyložily §38 odst. 1 trestního zákona, který je i podle jeho názoru reflexí zásady, že nikdo nemůže být pro týž skutek postihován dvakrát, jak je obsažena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy správně dospěly k závěru, že uvedené ustanovení trestního zákona nelze vztáhnout na stěžovatelovu situaci, kdy se jedná o vazbu a výkon trestu ve dvou rozdílných trestních řízeních. Svůj právní názor náležitě odůvodnily a jejich právní závěry nejsou excesivní, nelogické či svévolné. Pouze extrémní nesoulad skutkového stavu s úvahami a právními závěry obecných soudů či absence jakéhokoliv smysluplného odůvodnění byl mohly být důvodem ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
V projednávané věci je patrno, že se stěžovatel snaží napravit to, co dříve svou nečinností zanedbal. Podstatná část odůvodnění ústavní stížnosti totiž zpochybňuje zákonnost a ústavnost stěžovatelovy vazby, tedy nesměřuje proti napadeným usnesením, nýbrž proti usnesení o vzetí do vazby ze dne 22. 8. 2005, případně proti trvání této vazby v období od 14. 9. 2005 do 6. 10. 2005, kdy byl stěžovatel z vazby propuštěn a převeden do výkonu trestu. Oba obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích uvedly a Ústavní soud tento názor sdílí, že pokud stěžovatel měl námitky proti zákonnosti vazby, měl se nápravy domáhat příslušnými právními prostředky. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, který zásadně rozhoduje až po vynesení konečného (pravomocného) rozhodnutí ve věci, je rozhodnutí o vzetí do vazby (či o ponechání ve vazbě) z důvodu jeho závažných dopadů na osobní svobodu jednotlivce takovým rozhodnutím, proti kterému lze podat ústavní stížnost bez ohledu na stále probíhající trestní řízení. V takovém řízení před Ústavním soudem má stěžovatel možnost domáhat se kasace neústavního vazebního rozhodnutí. Ústavní soud však připomíná, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i zachování zákonné šedesátidenní lhůty pro její podání ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tuto lhůtu nelze nijak prominout či obcházet podáním ústavní stížnosti až dne 4. 4. 2006, jak učinil stěžovatel požadující v podstatě přezkum vazby, k čemuž mu však již lhůta uplynula. Podle zjištění Ústavního soudu takovou ústavní stížnost stěžovatel nepodal v době, kdy mohl, a sám tak zapříčinil, že se Ústavní soud přezkumem jeho námitek nemohl nezabývat.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená usnesení v přípustném rozsahu a neshledal v úvahách obecných soudů nic, co by svědčilo o nerespektování zásad spravedlivého procesu či porušování jiných základních práv uváděných stěžovatelem. Jak již bylo uvedeno nemohl se zabývat námitkami zpochybňujícími ústavnost usnesení o vzetí do vazby ze dne 22. 8. 2005 a jejího trvání.
Ze všech těchto důvodů bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň, v.r.
soudce zpravodaj