ECLI:CZ:US:2006:1.US.212.04
sp. zn. I. ÚS 212/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.K., zastoupené advokátem Mgr. J.Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2004, čj. 24 Co 325/2003 - 199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2004, čj. 24 Co 325/2003 - 199, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 6. 2003, čj. 10 C 921/2001 - 171. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že ideální 1/2 st. p. č. 104, stavby čp. 54 na st. p. č. 104 a dalších, ve výroku rozsudku specifikovaných parcel v katastrálním území a obci C., tvoří ležící pozůstalost po zůstaviteli J.J., zesnulém dne 16. 5. 1945.
Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatelka zejména v jeho závěru, že stát se o úmrtí zůstavitele dozvěděl teprve na základě jeho prohlášení za mrtvého rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 8. 1994, čj. Nc 701/93 - 21. Tomu, podle stěžovatelky, neodpovídají provedené důkazy. Tvrdí, že stát věděl o smrti zůstavitele téměř ihned po jeho smrti, což vyplývá z důkazů provedených v rámci řízení o prohlášení za mrtvého. Za nejpodstatnější důkaz o tom považuje stěžovatelka odvolání M.J., ze dne 31. 1. 1946 proti konfiskaci, kde označuje svého manžela J.J., jako osobu zemřelou. Toto odvolání měl k dispozici ONV i ZNV.
Podle stěžovatelky bylo její právo na spravedlivý proces porušeno i tím, že odvolací soud posoudil otázku konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., z hlediska podstatných náležitostí konfiskačního výměru, v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť v rozporu s nálezy sp. zn. II. ÚS 405/98 a sp. zn. II. ÚS 70/99 dovodil, že v konfiskačním výměru není třeba přesně určit konfiskovaný majetek. Toto odchýlení od zmíněné judikatury náležitě neodůvodnil. V daném případě nebyl konfiskovaný majetek přesně označen, a proto se jedná o nicotný správní akt. Stát tedy nemohl být v dobré víře, že konfiskoval platně a účinně. Absenci odůvodnění o tom, proč se obecný soud neřídil judikaturou Ústavního soudu, lze považovat za závažné porušení ústavnosti i práv stěžovatelky.
Postupem odvolacího soudu bylo tedy porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud nepostupoval ani v souladu s ustanoveními §132 a §153 odst. 1 OSŘ.
Z výše označeného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že označené nemovitosti, ke dni podání žaloby, tvořily a dodnes tvoří ležící pozůstalost po J.J., který zemřel dne 16. 5. 1945.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové, shora označeným rozsudkem, rozsudek okresního soudu potvrdil. Podrobně se zabýval konfiskační vyhláškou jako správním aktem, nezbytným k realizaci konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Zjistil, že příslušný správní orgán byl při svém rozhodování nesprávně obsazen, neboť rozhodoval pověřený odborný referent a člen ONV JUDr. N., zatímco mělo rozhodovat plénum ONV. Ani nesprávné obsazení správního orgánu ani okolnost, že tímto aktem nebyl vymezen konkrétní majetek, na který se konfiskace vztahuje, nezakládá nicotnost uvedeného správního aktu. Podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 se konfiskace vztahovala na veškerý zemědělský majetek taxativně označených osob. Nebylo proto třeba postižený majetek konkrétně vymezovat. Podle závěru odvolacího soudu uvedený správní akt není aktem nicotným, a je tudíž způsobilý vyvolávat právní účinky, jako by se jednalo o akt bezvadný. Protože označený správní akt byl vydán po smrti adresáta J.J., mohl nabýt právní moci a vykonatelnosti pouze tehdy, byl-li doručen zástupci po něm ležící pozůstalosti. Poněvadž se tak nestalo, nenabyla předmětná konfiskační vyhláška ve vztahu k otci stěžovatelky právní moci, a není proto sama o sobě ani důvodem nabytí vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem.
Odvolací soud se dále zabýval výkladem těch ustanovení obecného zákoníku občanského (dále je OZO), která upravovala vydržení (§1460 až §1468) a výkladem ustanovení §116 a §556 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., která se rovněž týkala vydržení. Dospěl k závěru, že stát byl osobou způsobilou nabývat vlastnické právo vydržením a že předmětné nemovitosti byly, podle obou kodexů, předmětem způsobilým vydržení vlastnického práva. Nepravomocný správní akt, pokud nebyl aktem nicotným, byl právním důvodem postačujícím k převzetí vlastnictví. Držba, založená na takovém právním důvodu, byla držbou řádnou a ujal-li se takové držby stát, na základě nepravomocného konfiskačního správního aktu, půjde o držbu pravou a poctivou tehdy, nemohl-li znát důvod, pro který rozhodnutí právní moci nenabylo. Je-li důvodem nenabytí právní moci konfiskačního rozhodnutí okolnost, že toto rozhodnutí bylo doručováno účastníku správního řízení, který již zemřel a jeho smrt nebyla úředně zjištěna, je stát, jenž se ujal zkonfiskovaného majetku, až do pravomocného rozhodnutí o prohlášení účastníka správního řízení za mrtvého, nutno považovat za pravého a poctivého držitele. Vydržecí doba u nemovitostí, které nebyly zapsány na jméno toho, kdo nad nimi vykonával držbu, do veřejných knih, činila 30 let. Podle obč. zák. č. 141/1950 Sb. skončila tato doba nejpozději uplynutím desetileté doby počítané od 1. 1. 1951. Osoba, která za účinnosti obč. zák. č. 141/1950 Sb. nabyla oprávněné držby od oprávněného držitele, si mohla započíst vydržecí dobu předchůdcovu.
V předmětné věci se tedy stát ujal držby na základě nepravomocného správního aktu - vyhlášky č. 14405/II.5CH17. Nemohl vědět, že předmětné konfiskační rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť smrt J.J. nebyla úředně zjištěna a prohlášen za mrtvého byl až rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 8. 1994, čj. Nc701/93 - 21. Stát se proto ujal držby předmětných nemovitostí po vydání konfiskačního rozhodnutí. Z provedených důkazů je zřejmé, že nejpozději ke dni 18. 9. 1947 již tento majetek držel. Od okamžiku, kdy se stát ujal držby, počala běžet třicetiletá vydržecí doba podle §1468 OZO. S účinností obč. zák. č. 141/1950 Sb. se tato vydržecí doba transformovala na dobu desetiletou podle §566 odst. 1, 2, 3 a §116 odst. 1 tohoto zákoníku. Stát proto nabyl vlastnické právo k nemovitostem vydržením ke dni 2. 1. 1961.
Krajský soud se, vzhledem k výše uvedeným důvodům, ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nemovitosti a spoluvlastnické podíly, o jejichž určení v řízení šlo, nenáležejí do ležící pozůstalosti po otci stěžovatelky J.J.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že k porušení zásad spravedlivého procesu v řízení před nimi nedošlo. Postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno se všemi právy, která k tomu náleží. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozhodnutích se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky a opřely svá rozhodnutí o relevantní ustanovení obecného zákoníku občanského a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. K tvrzení stěžovatelky, že posouzení podstatných náležitostí konfiskačního výměru je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, lze jen poznamenat, že odvolací soud se touto otázkou podrobně zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil. V podrobnostech lze odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu