ECLI:CZ:US:2006:1.US.215.05
sp. zn. I. ÚS 215/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, č.j. 28 Cdo 1673/2004-424, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2003, č.j. 15 Co 517/2003-395, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 4. 2003, č.j. 5 C 106/92-350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, č.j. 5 C 106/92-350, v právní věci žalobce ing. J.M. (dále jen "stěžovatel") proti žalovaným M. F., ing. A. F., M. T., V. T., J. T. a H. Š. (dále jen "žalovaní"), o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, rozhodl takto:
žaloba, aby žalovaní byli povinni uzavřít se žalobcem (stěžovatelem) dohodu o vydání věci tohoto znění: manželé V. a M. T. jsou povinni předat touto dohodou navrhovateli (stěžovateli) dům č. 454 s pozemkem zapsaný na LV č. 1693 pro obec a k.ú. Bechyně u KÚ v Táboře, dále pozemek č. p. 13/2 a 13/9 oboje zapsané na LV č. 10001 pro obec a k.ú. Bechyně u KÚ v Táboře, dále pozemek č.p. 13/13 se stavbou strojovny zapsané na LV č. 1494 pro obec a k.ú. Bechyně u KÚ v Táboře. Manželé M. F. a ing. A. F. předávají touto dohodu navrhovateli (stěžovateli) pozemky č. p. 13/7 a 13/8, oba zapsané na LV č. 874 pro obec a k.ú. Bechyně u KÚ v Táboře. M. F. předává touto dohodou navrhovateli (stěžovateli) dům č.p. 453 s vestavěným meziskladem a pozemkem č.p. 13/4 a dále pozemky č.p. 13/5 a 13/6, to vše zapsané na LV č. 37 pro obec a k.ú. Bechyně u KÚ v Táboře. Žalobce (stěžovatel) tyto nemovitosti do svého výlučného vlastnictví přijímá (výroková část I.), žalobce je povinen nahradit žalované M. F. náklady řízení ve výši 22.625,- Kč na účet právního žalované zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroková část II.), žalobce je povinen nahradit žalovanému ing. A. F. náklady řízení ve výši 13.675,- Kč na účet právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroková část III.), žalovaní M. T., V. T., J. T. a H. Š. nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroková část IV.) a žalobce (stěžovatel) je povinen nahradit státu na účet Okresního soudu v Táboře na zálohovaném znalečném částku 28.407, 80,- Kč do 3dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroková část V.).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č.j. 15 Co 517/2003-395, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v odstavcích prvém ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci, a to domu č.p. 454 v podílu 1/4, p.č. 13/4 v podílu 1/4, parc. č. 13/1, 13/2, 13/9, 13/13, 13/7, 13/8 a domu č.p. 453, a druhém až čtvrtém ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (ve výrokové části I.), rozsudek soudu I. stupně v odstavci pátém ve výroku o náhradě nákladů státu změnil tak, že se ČR právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (ve výrokové části II.), odvolací řízení o odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku soudu I. stupně v odstavci prvém o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci, a to domu č.p. 454 v podílu 3/4, p.č. 13/4 v podílu 3/4 a p.č. 13/5 a 1/6, se zastavuje (ve výrokové části III.), že stěžovatel je povinen uhradit žalovaným M. F. a ing. A. F. náklady odvolacího řízení v částce 7.590,- Kč (ve výrokové části IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými M. T., V. T., J. T. a H. Š. (ve výrokové části V.).
Ústavní soud z odůvodnění citovaných rozsudků soudů obou stupňů zjistil, že v řízení před oběma z nich, ve kterém se jednalo o dohodu o vydání věci titulovanou podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), nebylo pochyb o stěžovatelově aktivní věcné legitimaci vzhledem k odnětí věcí jeho rodičům podle znárodňovacího zákona č. 118/1948 Sb., a to výměrem ministerstva potravinářského průmyslu z 1. 4. 1960. Tím byl dán restituční titul podle ustanovení §3 odst. 1 písm. b) a §1 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud dovodil platnost výzvy stěžovatele podle §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Zjištěné skutečnosti vedly soud I. stupně i soud II. stupně k výše uvedeným výrokům. Z nemovitostí odňatých státem získali manželé V. a M. T. od státu kupní smlouvou ze 16. 12. 1987 dům č.p. 454 za cenu podstatně vyšší než podle cenových předpisů; k jejich protiprávnímu zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. proto nedošlo. Pozemky p. č. 13/1, 13/2, 13/9, 13/13 přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. ze státu na město Bechyně; žádný ze žalovaných proto nebyl jako povinná osoba pasivně legitimován. Další pozemky p.č. 13/7 a 13/8 podléhaly v období nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. režimu práva osobního užívání, zřízeného prvním dvěma žalovaným, tj. manželům M. F. a ing. A. F. Na těchto pozemcích nestojí stavby, jde o samostatné věci a krajský soud proto s poukazem na judikaturu a na výklad §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. dovodil, že není nárok jejich vydání. M. F. dále (podle rozhodnutí Státního notářství v Táboře ze dne 24. 5. 1979, sp. zn. D 229/79) zdědila dům č.p. 453 v rozsahu 3/4 spoluvlastnického podílu a s ním i pozemky p.č. 13/4, 13/5 a 13/6 v té době v osobním užívání. Ve vztahu k těmto nemovitostem Krajský soud v Českých Budějovicích uzavřel s tím, že je žalovaná M. F. nabyla nikoli převodem, ale přechodem a dovodil nedůvodnost požadavku na jejich vydání. Dům č.p. 453 v rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu na pozemku p.č. 13/4, se stal předmětem darovací smlouvy mezi manžely M. (rodiči žalované, kteří jej nabyli kupní smlouvou ze dne 11. 1. 1965 od státu) a M. F. ze dne 8. 6. 1973. Stěžovatel v tomto případě tvrdil, že manželé M. nabyli tuto nemovitost na základě protiprávního zvýhodnění (ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.), leč Krajský soud v Českých Budějovicích dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně) - po srovnání tehdejší kupní ceny s cenou nyní zjištěnou znaleckým posudkem - že se tak nestalo.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 1. 2005, č.j. 28 Cdo 1673/2004-424, dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2003, č.j. 15 Co 517/2003-395, odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovaným 1) (M. F.) a 2) (ing. A. F.) částku celkem 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.
Nejvyšší soud poukázal na obsah dovolání, v němž stěžovatel dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a brojí proti znaleckému posouzení předmětu kupní smlouvy z 11. 1. 1965, kterou byl dům č.p. 453 s pozemkem p. č. 13/4 (tehdy v plném vlastnickém vztahu) převeden státem na manžele B. a M. M., s následnou registrací Státním notářstvím v Táboře. Dovolání tedy napadá rozsudek odvolacího soudu jen ve vztahu k těmto nemovitostem (jejich spoluvlastnickému dílu) a věcně míří proti první žalované M. F. Rámcové vymezení kvantitativního záběru dovolání v jeho úvodu však vedlo dovolací soud k tomu, že se při přezkumu - pokud jde o ostatní žalované - zabýval v zásadě celým potvrzujícím výrokem I. rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel (stěžovatel) nesouhlasil se způsobem nynějšího znaleckého posouzení předmětu smlouvy ze dne 11. 1. 1965 ing. JUDr. M. S., jakož i s tím, jak odvolací soud výsledky znaleckého posudku zhodnotil. Námitky rozdělil do tří skupin, a to: a) některé argumenty žalobce, uvedené v odvolání, odvolací soud nepřezkoumal, b) odvolací soud sám nad rámec svých oprávnění hodnotil důkazy, kterými se znalec zabýval, ač soud neměl odbornou kvalifikaci k takovému hodnocení, c) odvolací soud se tak v rozporu s o.s.ř. postavil do role znalce, hodnotil-li druhy metod oceňování nemovitostí. Tímto postupem prý bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že rozsudky nižších instancí byly obsahově shodné a soud prvého stupně zamítl žalobu i ve svém dřívějším rozsudku, který byl předtím odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení; v úvahu přicházela přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Dovolací soud proto uvedl, že za dané situace (tj. v případě, kdy se jedná o dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí) může být, a to až po kladném zodpovězení otázky přípustnosti dovolání, přezkoumáván jen dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.]. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat námitky uvedené sub a); předmětem dovolacího přezkumu však nemohly být (dle názoru dovolacího soudu) ani skupiny námitek sub b) a c), neboť znalecký posudek je důkazem, který má sjednat jasno ve skutkovém stavu věci (jeho hodnocení, které v rámci svých oprávnění soud provádí, je hodnocením skutkovým). Dovolací soud je při svém přezkumu povinen zachovat skutkový stav zjištěný nižšími instancemi a předmětem jeho posouzení mohou být jen aspekty právní.
Nejvyšší soud současně uvedl, že v dovolání přitom není vymezena taková právní otázka, která by se mohla stát jednoznačným předmětem přezkumu pro zásadní právní význam a poukázal na konstantní judikaturu vlastní (např. sp. zn. 28 Cdo 1995/2003) nebo na nález Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 414/01; In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 29. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2003, nález č. 23, s. 203n.), který též předpokládá předložení jasně označené právní otázky a nikoli série procesních námitek.
Dovolací soud dále připomněl, že jedinou z formulace dovolání, která snese "alespoň dílčí přezkum" je ta, podle níž odvolací soud "se přenesl přes neexistenci tak podstatného důkazů, jako byla sleva 25 % na kupní cenu poskytnutá tehdejším Odborem průmyslu ONV Tábor (i když se nepodařilo toto rozhodnutí opatřit). Tato sleva byla velice podezřelou okolností a bez jejího poskytnutí by musela být kupní cena podstatně vyšší". Nejvyšší soud však i v této věci (po provedeném rozboru) dovodil, že rozdíl mezi cenou stanovenou tehdejším a nynějším znaleckým odhadem činí méně než čtvrtinu a jde tedy o diferenci přípustnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1035/96 či usnesení sp. zn. 28 Cdo 1941/2003). O protiprávní zvýhodnění nabyvatelů proto dle názoru Nejvyššího soudu pak nemohlo jít tím spíše, že (jak správně akcentoval odvolací soud): a) nebylo prokázáno působení manželů M. na určení kupní ceny a tedy ani na slevu [poskytnutou podle čl. 3 bodu 5 Směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí (srov. usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 1986/2002, podle něhož musí být protiprávní zvýhodnění bezpečně prokázáno)], b) tehdejší odhadce M. ocenil nemovitost na 27.443,- Kč a částku 6.600,- Kč odečetl jako nutné náklady na opravu nemovitosti (čl. 3 bod 3 citované směrnice); i z toho je patrno, že odchylka nyní zjištěné ceny od ceny dřívější není podstatná, c) skutečnost, že rozhodnutí ONV Tábor ze dne 7. 1. 1965 o slevě nebylo nalezeno, sice nelze přičítat k tíži stěžovatele (jak se domníval odvolací soud), zejména ne v restituční věci, avšak takto zjištěný skutkový stav také nesvědčí o protiprávnosti poskytnuté slevy, od jejíhož vlivu na úvahy o aplikaci §4 odst. 2 citovaného zákona nelze odhlédnout. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v souzené věci nemohl být žádný z pojmových znaků právní otázky zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. naplněn. Judikatura tu není rozporná, nevykazuje mezery a nedošlo k rozporu s hmotným právem. Dovolací soud proto dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, č.j. 28 Cdo 1673/2004-424, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2003, č.j. 15 Co 517/2003-395, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 4. 2003, č.j. 5 C 106/92-350, napadl stěžovatel ústavní stížností, již doplnil podáním s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností (poznámka: blíže neurčeného) napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou naprosto nepodložené a neúplné a svědčí o tom, že se odvolací soud nevyrovnal s argumenty uvedenými v odvolání a nedostál tak svým přezkumným povinnostem. Stěžovatel proto svoje výhrady [důvody pro podání dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] rozdělil do tří skupin. V prvé řadě se jedná o argumenty, které prý odvolací soud zcela vynechal z přezkumu (tj. tehdy, když soud říká, "že manželé M. byli při získání nemovitostí zvýhodněni, na druhé straně konstatuje, že nebylo prokázáno jejich protiprávní zvýhodnění; tyto skutečnosti vedou jednak k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, jednak je stěžovatel považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně je považuje i za dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Do druhé skupiny náleží tvrzení, že krajský soud sám posuzoval odborné stavebně technické otázky, přezkoumával tak znalecký posudek a nezabýval se tvrzeným pochybením znalce, který předmětný objekt prohlédl pouze zvenčí. Stěžovatel dále poukázal na to, že se krajský soud dostatečně nezabýval tím, že okresní soud uvedl, že správnost způsobů a metod oceňování použitých znalcem S. potvrdili i jiní znalci, ač "žádní takoví nebyli!". Stěžovatel se domnívá, že kdyby se pochybení ve znaleckých posudcích "odstranily a hodnotově určily, tak by nepochybně výsledná kupní cena musela být úplně jiná", a to navíc při zohlednění tvrzené slevy (ve výši 25%), kterou se nepodařilo prokázat a jejíž poskytnutí prý mělo být hodnoceno v neprospěch žalovaných. Stěžovatel se proto domnívá, že ztotožnění se odvolacího soudu se znaleckým posudkem znalce S. a tím se závěry soudu prvého stupně je nepřípadné a zakládá porušení §157 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatel konečně (a za třetí) vytkl Krajskému soudu, že se neadekvátně a v rozporu s o.s.ř. postavil do role znalce, jestliže hodnotil druhy metod oceňování nemovitostí, což ani on ani okresní soud nebyly oprávněni činit.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal stěžovatel na to, že pojem "právní otázky" není nikde definován (může být vyjádřena i pojmem "otázka v právu") a pro "neexistenci definice není možno tvrdit, že série procesních námitek nemůže vytvořit jednu ´právní otázku´." Stěžovatel se dále domnívá, že v případě, kdy se dovolací soud odmítl zabývat hodnocením napadených znaleckých posudků (respektive jejich závěrů) a provedených a nehodnocených důkazů, se jedná o otázku zásadního právního významu. ............., neboť není možné paušálně rozdělit důkazy na důkazy zásadního právního významu, které jsou základem možnosti právního hodnocení Nejvyšším soudem, a na ty, jež takovým základem nejsou. Stěžovatel se domnívá, že v souzené věci bylo zásadní právní věcí právě hodnocení výše ocenění předmětné nemovitosti, což byla vlastně jediná skutečnost, na základě které soud rozhodoval ve prospěch či neprospěch jedné či druhé strany. Stěžovatel se proto domnívá, že Nejvyšší soud vynechal ze svého hodnocení nikoliv jen otázku zásadního právního významu, ale i "zásadní logiku".
Stěžovatel proto uzavírá tak, že napadenými rozhodnutími všech tří soudů byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům stanoveným způsobem (a tedy i v souladu s o.s.ř.) poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Stejně tak prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechny napadené rozsudky (poznámka: správně usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudky soudu prvního a druhého stupně) zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Českých Budějovicích, Okresní soud v Táboře a vedlejší účastníci M. F. a ing. A. F.
Nejvyšší soud ČR se ve svém vyjádření domnívá, že neporušil po procesní stránce zásadu rovnosti účastníků a hmotněprávní posouzení věci považuje za ústavně konformní. Odkazuje proto na odůvodnění svého rozhodnutí a k ústavní stížnosti dodává, že nepochybil ani při posouzení rozsahu dovolání stěžovatele (skutkové kontra právní aspekty věci), ani pokud jde o přezkum konkrétní kvalifikace ceny nemovitosti z hlediska eventuality protiprávního zvýhodnění jejich nabyvatelů. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl a pro případ, že hodlá upustit od ústního jednání, pak s tím souhlasí.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že si je vědom, že za období komunistického režimu došlo ke spáchání mnoha křivd a že restituce majetku je pro oprávněné osoby citlivou a osobní záležitostí. Současně připomíná, že v souzené věci i v dalších případech je rozhodování především po skutkové stránce složité. Krajský soud se však domnívá, že po velmi obtížném zajišťování dostatečných podkladů postupoval důkladně, pečlivě a podrobně se věnoval veškerým relevantním okolnostem. O tom dle jeho názoru svědčí jak ústavní stížností napadené rozhodnutí, tak i jeho dřívější rozsudek ze dne 28. 1. 2000, č.j. 15 Co 830/99-137.
Krajský soud ve svém vyjádření dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti do značné míry jen opakuje argumentaci uvedenou v jeho odvolání a částečně pak v jeho dovolání. Jedná se o polemiku zejména se skutkovými závěry plynoucími ze znaleckého dokazování, kterou jednak nelze nadále pokládat za opodstatněnou a jež také postrádá ústavněprávní prvek. Z obsahu spisu nepochybně vyplyne, že dokazování bylo rozsáhlé a přineslo postačující zjištění. To také odůvodňuje neprovedení dalšího revizního znaleckého posudku, což oba soudy řádně a v souladu s právní úpravou zdůvodnily. Stejně tak odvolací soud odmítl námitku stěžovatele, že by posuzoval odborné otázky příslušející znalci, neboť i u nich jsou soudy povinny zkoumat, zda jsou dostatečně podložené, zda nejsou přijaty v rozporu se zásadami logiky, zda nejsou ve věcné rovině (včetně početních operací) nesprávné apod. Soud rovněž "předběžně" nerozhodoval, která z metod odborného posouzení hodnoty nemovitostí je "správnější", ale řešil, který z posudků vypracovaných v řízení je možné v souzené věci použít jako věrohodný a objektivní podklad. Krajský soud se z důvodů obsažených ve svém rozhodnutí ztotožnil s názorem okresního soudu, že je to právě posudek JUDr. Ing. S.; jím použitá metoda a jím uvedené vysvětlení k tomu bylo podpořeno důkazně i stanoviskem dalšího znalce M. M.. Krajský soud ve svém vyjádření konečně poukázal na to, že se v písemném vyhotovení svého rozhodnutí skutečně nevyjádřil ke stěžovatelem tvrzenému rozporu v rozsudku soudu I. stupně, jestliže soud říká, "že manželé M. byli při získání nemovitostí zvýhodněni, na druhé straně konstatuje, že nebylo prokázáno jejich protiprávní zvýhodnění". Krajský soud totiž neshledal, že by byl soud I. stupně v rozsudku ze dne 25. 4. 2003 vyslovil protichůdný právní názor, neboť z kontextu příslušné části rozsudku a z gramatického hlediska měl za naprosto evidentní, že se jedná o chybu v psaní, neboť místo slova "neexistuje" je v rozsudku uvedeno slovo "existuje". Celá tato argumentace je však bezpředmětná i proto, že se odvolací soud touto problematikou také zabýval a v souladu s procesní úpravou mohl vyslovit proti soudu I. stupně i odlišné či jednoznačné názory.
Krajský soud konečně uvedl, že ústavní prvek je v ústavní stížnosti zastoupen jenom velmi okrajově a není věcně nikterak podložen. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Ústavní soud v řízení o této ústavní stížnosti upustil od ústního jednání.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 4. 2003, č.j. 5 C 106/92-35. Dále vyslovil souhlas s tím, aby Ústavní soud v řízení o této ústavní stížnosti upustil od ústního jednání.
Vedlejší účastníci M. F. a ing. A. F. ve svém vyjádření prohlásili, že obecné soudy provedly všechny rozhodné důkazy, které hodnotily po skutkové i právní stránce. Poukázali dále na to, že argumentace stěžovatele je roztříštěná a zaměřuje se především na obsah opravných prostředků. Ve vztahu k jednotlivým výhradám stěžovatele uvedli, že se jedná o zřejmou písařskou chybu (v případě tvrzeného protiprávního zvýhodnění manželů M.); že použití metody odborného posouzení (amortizace stavby) bylo provedeno s přihlédnutím k době používání jednotlivých metod (včetně argumentace znalce S. - samotného autora jedné z nich); že hodnocení současného stavu vnitřních omítek je vzhledem k častým vnitřním stavebním úpravám nerozhodné a nevyžadovalo vnitřní prohlídku objektu. Vedlejší účastníci dále upozornili na účelovost tvrzení stěžovatele ve vztahu k 25% slevě, neboť ta byla řádně poskytnuta rozhodnutím odboru průmyslu ONV, odpovídala povolenému rozmezí a bylo v jejím rámci kalkulováno s odpočtem nákladů na nutné opravy budoucím vlastníkem. K dovolacím námitkám stěžovatele vedlejší účastníci uvedli, že ty se fakticky týkaly přezkumu skutkových a nikoli právních otázek a byly proto odmítnuty jako nepřípustné. Vedlejší účastníci považují ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhují proto její odmítnutí, respektive pokud by rozhodoval nálezem, navrhují její zamítnutí. Vedlejší účastníci konečně ve svém vyjádření vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud v řízení o této ústavní stížnosti upustil od ústního jednání.
Zbývající vedlejší účastníci M. T., V.T., J. T. a H. Š. se nevyjádřili.
Ústavní soud zaslal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedlejších účastníků M. F. a ing. A. F. stěžovateli, který v replice uvedl, že tato vyjádření nemění jeho argumentaci v odůvodnění ústavní stížnosti a že nepřinášejí nic nového. Jedná se o opakování argumentů obsažených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel nadále stojí na svých tvrzeních a domnívá se, že důkazní situace ve věci posouzení znaleckého posudku znalce S. vyžadovala revizní znalecký posudek. Stěžovatel proto i nadále navrhuje, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí byla zrušena.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě stěžovateli nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že mu postupem a rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře byla odepřena soudní ochrana a právo na spravedlivý proces a porušena základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ústavní soud v argumentaci soudů, která je dostatečně jasná a přehledná, neshledal porušení zákonných procesních ustanovení.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, týž přiléhavě vysvětlil předpoklady a podmínky, za nichž přistoupil k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť neshledal v podaném dovolaní naplnění pojmových znaků právní otázky zásadního významu uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Ústavní soud v této souvislosti zejména poukazuje na konzistentnost judikatury při posuzování znaků právní otázky zásadního právního významu; v tomto směru se jeví jako účelové a spektakulární. Uvedený pojem je dostatečně zřetelně vymezen v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., uznávanou soudní praxí aprobován a bezrozporně používán. Ústavní soud v této souvislosti připomíná vlastní judikaturu, podle níž "Za rozhodnutí ´po právní stránce zásadního významu´nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení ´zásadního významu´právní stránky případu je (poznámka: navíc) věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu" (srov. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996, s. 345).
K argumentaci a výhradám stěžovatele, které se týkaly údajně neúplných a nepodložených závěrů odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že z obsahu spisového materiálu (a z textu odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně to zřetelně vyplývá) lze nepochybně dovodit chybu v přepsání v části textu týkající se tvrzeného zvýhodnění manželů M. To již dostatečně vysvětlil odvolací soud, leč na správnosti napadených rozhodnutí to vliv nemá. Stejně tak nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelově argumentaci týkající se důkazu o amortizaci stavby, neboť tato otázka byla (stejně jako ostatní) předmětem rozsáhlého dokazování, které bylo provedeno seriózně a je dostatečně přesvědčivé. Z obsahu spisu je nadále jasně zřetelná úloha soudů I. i II. stupně při posuzování znaleckých posudků, vymezení významu těchto posudků v rámci důkazního řízení, zhodnocení těchto posudků a jasné zdůvodnění toho, proč soudy postupovaly podle znaleckého posudku (a jim použitého druhu metody stanovení výsledné kupní ceny) znalce S- a stanoviska znalce M. a proč nepovažovaly za nutné provedení dalšího - revizního - znaleckého posudku. Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti hodnotí jako opakovanou polemiku stěžovatele se skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů, které se s ní v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně..
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná a poukazuje na to, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, neboť ten zde náleží soudům obecným. Konstatuje, že soudní orgány učinily konzistentní závěry na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že tyto závěry odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisového materiálu rovněž neplyne, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto orgány postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl Nejvyšší soud ČR, je výkladem standardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodněních napadeného rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Je tedy zcela zřejmé, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se za tohoto stavu věci stěžovatelovým návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí nezabýval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2006
František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu