ECLI:CZ:US:2006:1.US.263.05
sp. zn. I. ÚS 263/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 9. února 2006 sp. zn. I. ÚS 263/05 ve věci ústavní stížnosti P. C. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. 48T 16/2004 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 6 To 29/2005, jimiž byla zamítnuta žádost o propuštění stěžovatele z vazby.
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 6 To 29/2005 se zrušuje.
II. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. 48T 16/2004 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci blíže označených v záhlaví tohoto nálezu.
Z obsahu ústavní stížnosti, k ní přiložených napadnutých rozhodnutí a z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že dne 12. 11. 2004 byla podána obžaloba na P. C. pro trestný čin loupeže dle ustanovení §243 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákona. Jeho trestná činnost měla spočívat v tom, že se měl podílet s již odsouzenými pachateli na loupežném přepadení osobního motorového vozidla, jež převáželo mzdu pro zaměstnance společnosti P., a. s. Dne 12. 6. 2004 byl obviněný usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3320/2004 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 1 To 538/2004 byla stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí zamítnuta. O vazbě stěžovatele bylo naposledy před vydáním napadených rozhodnutí rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě dne 18. 11. 2004 sp. zn. 48T 16/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. 6 To 123/2004. Rozhodnutím soudu prvního stupně byla dle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta; podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě. Následná stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnostním soudem zamítnuta.
V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě dle ustanovení §71 odst. 4 a 6 trestního řádu. Vrchní soud v Olomouci - ke stížnosti stěžovatele - svým v záhlaví citovaným usnesením toto usnesení krajského soudu podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil a nově rozhodl tak, že se podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, že se podle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijímá záruka advokáta a že se podle ustanovení §71 odst. 4 a 6 trestního řádu stěžovatel ponechává ve vazbě.
S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem stěžovatel souhlasil.
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který pouze odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, jakož na řízení jeho řízení předcházející.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též Vrchní soud v Olomouci, který pouze uvedl, že pokud jde o argumentaci stěžovatele, jedná se prakticky o opakování argumentů, které stěžovatel uvedl ve stížnosti proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. V závěru svého vyjádření vrchní soud odkázal na argumentaci svého napadeného rozhodnutí.
Oba soudy prohlásily, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným usnesením nic nového nepřinášejí.
III.
Stěžovatel v petitu napadá obě v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů. Co se však týče usnesení krajského soudu, poukazuje Ústavní soud v této souvislosti na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jakož i na znění ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ze kterých plyne, že ústavní stížností lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoliv rozhodnutí nepravomocné. V případě v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, se sice jednalo o rozhodnutí orgánu veřejné moci, ovšem toto rozhodnutí nenabylo vůbec právní moci. Podle §140 odst. 1 trestního řádu usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže a) zákon proti němu stížnost nepřipouští, b) zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla, bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo cc) stížnost byla zamítnuta. V dané věci ovšem nebyly naplněny zákonné podmínky právní moci usnesení krajského soudu, neboť vrchní soud jako soud stížnostní napadené usnesení zrušil a sám nově rozhodl.
Nezbývá tedy než konstatovat, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě jako rozhodnutí zrušené nenabylo právní moci, a proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Z toho důvodu se Ústavní soud již nezabýval námitkami, které proti němu směřují.
IV.
Stěžovatel vytýká vrchnímu soudu zejména nepřijetí záruky dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a nesouhlasí s jeho úvahami, proč nelze přijmout nabídku záruky advokáta JUDr. D. K.
Vrchní soud podle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijal záruku advokáta jako opatření nahrazující vazbu poukazem na konstantní judikaturu (na rozhodnutí Rt 34/2004), podle níž s ohledem na své procesní postavení nemůže být osobou, která by splňovala podmínky ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, advokát, popř. obhájce obviněného. Dle přesvědčení stížnostního soudu takovou osobou tedy nemůže být advokát v žádném případě. V této souvislosti vrchní soud poukazuje na to, že v případě vztahu mezi advokátem a klientem se jedná o vztah především ryze pracovní. Navíc, ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát při poskytování právních služeb nezávislý, je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Právě s ohledem na dikci tohoto zákonného ustanovení - dle názoru stížnostního soudu - není vyloučeno, že by mohlo v průběhu trestního řízení dojít ke kolizi zájmu advokáta a klienta tak, že by advokát fakticky nebyl schopen reálně vykonávat pozitivní vliv (záruku), předpokládaný ustanovením §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Z těchto důvodů měl stížnostní soud za to, že advokát nemůže být osobou, která je schopna poskytnout důvěryhodnou záruku za další chování obžalovaného ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje nejprve na to, že se vrchní soud velmi nepřesně dovolává rozhodnutí jiného obecného soudu (Rt 34/2004) a právního názoru, který v něm byl vysloven. Ve věci Rt 34/2004 totiž obecný soud posuzoval podmínky záruky pouze ve vztahu k obhájci obviněného, nikoli k advokátovi obecně, a v tomto směru též argumentoval, pokud uvedl, že s ohledem na své procesní postavení nemůže být osobou dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu obhájce obviněného. Z rozhodnutí Rt 34/2004 tedy nijak nevyplývá, že by uvedený soud obecně konstatoval, že osobou, která by splňovala podmínky ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, nemohl být advokát jako takový.
Co se týče osoby nabízející převzetí záruky dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu v postavení obhájce obviněného v trestním řízení, je namístě poukázat na specifický vztah k obviněnému, daný poskytováním právní pomoci. Povinností obhájce je kromě jiného poskytnout obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Z tohoto vztahu vyplývá jistá nesvoboda a závislost obhájce na postavení a pokynech svého klienta - obviněného, která by mohla v konkrétních situacích bránit obhájci v tom, aby příznivě ovlivňoval chování obviněného. Důvěryhodná osoba, schopná příznivě ovlivňovat chování obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, musí být nadána jistou nezávislostí, autoritou a zároveň též určitým bližším vztahem k obviněnému, aby mohla jeho chování kontrolovat a v případě potřeby pozitivně ovlivňovat, přičemž by k tomu měla mít potřebné prostředky a vliv. Obhájce obviněného v konkrétní věci by se potom mohl vystavit nebezpečí střetu zájmů vyplývajících z požadavků náležitého výkonu obhajoby, jestliže by měl zároveň plnit podmínku poskytnuté záruky za další chování obviněného.
Nicméně v případě poskytnutí záruky ve smyslu §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu advokátem vůbec, nikoliv obhájcem obviněného, o což se jedná v dané věci, jde o situaci odlišnou. Proto nelze bez dalšího učinit paušální závěr, že pokud nabídku záruky poskytne advokát, nemůže se apriori jednat o osobu, která by nesplňovala podmínky ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Mezi advokátem nikoli v postavení obhájce obviněného a obviněným totiž neexistuje specifický vztah daný poskytováním právní pomoci a není zde dána závislost na postavení a pokynech klienta - obviněného, která by v určitých situacích mohla bránit obhájci v tom, aby příznivě ovlivňoval chování obviněného. Není důvod se proto domnívat, že advokát (nikoli v postavení obhájce obviněného) nemůže být nadán nezávislostí, autoritou ve vztahu k obviněnému a současně též určitým bližším vztahem k němu, takže nelze paušálně tvrdit, že by nebyl schopen příznivě ovlivňovat chování obviněného. Proto neměl stížnostní soud v dané věci odmítnout nabídku poskytnutí záruky advokátem, nýbrž měl postupovat v souladu se zákonem, tj. zkoumat, zda byly naplněny podmínky ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tzn. zabývat se otázkou, zda se v případě advokáta nabízejícího převzetí záruky jednalo o důvěryhodnou osobu schopnou ovlivňovat chování obviněného dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Proto Ústavní soud dovozuje, že Vrchní soud v Praze, který nezkoumal v dané věci naplnění podmínek dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve vztahu k advokátovi nabízejícímu záruku, postupoval v rozporu s tímto ustanovením a zasáhl tak do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť nejednal v souladu se "stanoveným postupem" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Došlo tudíž k zásahu do stěžovatelova práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu tohoto ustanovení.
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uvalena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. V rozhodnutí o vazbě je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a důsledně odůvodněno. Odůvodnění zamítnutí nabízené záruky ve vztahu k důvodům vazby dle §67 písm. a) trestního řádu v dané věci, jaké obsahuje napadené rozhodnutí vrchního soudu, bylo navíc v rozporu s principem proporcionality vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
V.
K dalšímu zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele došlo dle tvrzení navrhovatele tím, že o dalším trvání vazby bylo rozhodováno v neveřejném zasedání bez jeho přítomnosti, bez jeho obhájce a aniž by tedy byl vyslechnut. Rozhodování o vazbě bylo sice ve formálním souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, avšak zřetelně prý kolidovalo s výkladem čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, tak jak judikuje Evropský soud pro lidská práva. Stěžovatel následně odkázal i na judikaturu Ústavního soudu.
I v této námitce Ústavní soud shledal - v tomto konkrétním případě - stěžovatelovy výhrady důvodnými.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, nález sp. zn. I. ÚS 161/04, uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 74).
Ústavní soud nicméně v jiných svých rozhodnutích uvedl, že tyto dva nálezy Ústavního soudu ani v nich obsaženou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usn. č. 54, a sp. zn. IV. ÚS 239/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno). Tento závěr přitom není v rozporu s právním názorem vysloveným v uvedených dvou nálezech Ústavního soudu, neboť ten z konkrétních okolností případů (sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. I. ÚS 161/04) dospěl k závěru, že pokud by stěžovatelé měli dánu možnost v rámci ústního slyšení reagovat na tvrzený vazební důvod, jeho existenci by snadno při ústním slyšení vyvrátili.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 544/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 6) uvedl, že "při řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu §72 odst. 3 tr. ř. nelze paušálně odmítat požadavek osobního výslechu obviněného před tímto rozhodováním. V konkrétních případech může být takový osobní výslech před soudem vhodný a žádoucí, jestliže např. v žádosti jsou uplatňovány nové argumenty proti ponechání ve vazbě, jsou předkládány nové důkazní návrhy na podporu žádosti o propuštění apod... Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty obšírně vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby... Za této situace nebylo potřebné, aby soudy musely znovu slyšet obviněného." V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 Ústavní soud konstatoval, že "Krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby. Stěžovatel však dokonce ani v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující útěkovou vazbu, a proto nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování, k takovému postupu vrchního soudu výhrady.". Ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 Ústavní soud shledal, že "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna." Ústavní soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, "že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy."
Ústavní soud následně svůj názor korigoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), na nějž stěžovatel odkazuje, v němž shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby." Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno).
Ústavní soud uvádí, že sám český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle ustanovení §72 odst. 3, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle §71 odst. 3, případně odst. 4 tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, případně odst. 6 uvedeného předpisu. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení.
Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je zásadně nutné vždy. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a z nichž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele.
V dané věci je významné, že novou a pro rozhodování o vazbě relevantní skutečností ve výše uvedeném smyslu byla právě nabídka záruky ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, která vyžadovala slyšení stěžovatele. Lze se přitom domnívat, že pokud by měl stěžovatel příležitost reagovat v rámci vazebního řízení při svém slyšení na - podle přesvědčení Ústavního soudu - chybnou argumentaci vrchního soudu k nabízené záruce, mohl by popř. zvrátit nesprávný paušalizující názor vrchního soudu o nemožnosti přijetí záruky advokáta dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a dosáhnout toho, že by vrchní soud nabízenou záruku jakožto opatření nahrazující vazbu přijal. Vzhledem k těmto důvodům mělo být před rozhodnutím vrchního soudu slyšení stěžovatele provedeno.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, vydaným bez slyšení stěžovatele, došlo proto k porušení základních práv stěžovatele, garantovaných čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
VI.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zrušil.
V části směřující proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě byla ústavní stížnost - jak již bylo výše uvedeno - odmítnuta.
Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť v důsledku shora zjištěných důvodů zakládajících kasaci napadeného usnesení vrchního soudu to považoval za nadbytečné.