ECLI:CZ:US:2006:1.US.273.05
sp. zn. I. ÚS 273/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů , ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, se sídlem Seydlovo náměstí 30, Beroun proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 6 To 770/2003, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 Tdo 979/2004, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2005, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud") ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 6 To 770/2003 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech (dále jen "Okresní soud") ze dne 6. 10. 2003, č. j. 2 T 302/2001-260 (dále jen "rozsudek Okresního soudu"), jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 Tdo 979/2004 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu.
Stěžovatel uvádí, že v revizním znaleckém posudku je uvedena jako pravděpodobná příčina dopravní nehody mikrospánek stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že za této situace nelze na skutkový stav aplikovat §224 odst. 1, 2 trestního zákona, neboť nebylo zjištěno zavinění stěžovatele. Pokud mikrospánek stěžovatele vedl k vybočení jeho vozidla do protisměru, pak nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, tedy nespáchal trestný čin a nemohl jím být uznán vinným.
Dále stěžovatel polemizuje s nenaplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g trestního řádu, které shledal Nejvyšší soud, kdy tvrdí, že ve svém dovolání namítal i nesprávné právní posouzení skutku.
Stěžovatel také uvádí, že v průběhu řízení byly vypracovány tři znalecké posudky, avšak pouze znalci ustanovení státem měli možnost jimi vypracované posudky obhajovat. Dle stěžovatele je možné, že by znalec Ť., kterého o vypracování znaleckého posudku požádal stěžovatel, před soudem přesvědčivě zpochybnil závěru ostatních znalců.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a proto navrhnul, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že trvá na správnosti a zákonnosti svého rozhodnutí. Pokud jde o znalecké důkazy, postup nalézacího soudu sice nebyl zcela důsledný, ale byl konvalidován bez porušení rovnosti účastníků řízení.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Nejvyšší soud. Nejvyšší soud zejména odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále poukázal na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kdy zákonodárce předepsal velmi úzce vymezené dovolací důvody. Nejvyšší soud má, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 4/04), za to, že existence vad, v důsledku který hmotněprávní posouzení věci postrádá nezbytný, popřípadě jakýkoliv, skutkový základ, by mohla být podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g trestního řádu. O takový případ se však nejednalo. Dle Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho námitky je třeba ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") považovat za zjevně neopodstatněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu spis Okresního soudu sp. zn. 2 T 302/2001 (dále jen "spis Okresního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důvodnosti návrhů na doplnění dokazování obecnými soudy, pak staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důvodnosti návrhů na doplnění dokazování provedené obecnými soudy.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. Pokud obecné soudy nepovažovaly za nutné vyslechnout znalce Ť., pak tento postup dostatečně odůvodnily, když uvážily, že jeho námitky byly podrobně rozvedeny v písemné podobě a nadto obhajoba měla možnost klást otázky při výslechu znalce, s jehož posudkem polemizovala (viz str. 3 usnesení Krajského soudu a str. 276 a násl. spisu Okresního soudu). Ústavní soud rovněž poznamenává, že samotným znaleckým posudkem Ť. se obecné soudy řádně zabývaly (viz str. 4 rozsudku Okresního soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva ani v postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře vyslovil, že Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání vyplývá (viz str. 299 spisu Okresního soudu), že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (ve smyslu §265b odst. 1 písm. g trestního řádu). Stěžovatel v podaném dovolání brojí proti skutkovým zjištěním obecných soudů, zejména s nimi polemizujíce, pokud jde o průběh dopravní nehody. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b trestního řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k pravděpodobné příčině dopravní nehody v podobě mikrospánku, Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že v tomto směru stěžovatel rozvinul svoji argumentaci až v podané ústavní stížnosti, když před obecnými soudy možnost mikrospánku popíral a naopak popisoval své aktivní chování v průběhu dopravní nehody a nestandardní chování řidiče, který při dopravní nehodě zahynul. Co se týče samotného mikrospánku, Ústavní soud považuje za nutné, ve shodě s judikaturou (23/1986 SbRt.) uvést, že u osob, u nichž nebylo zjištěno onemocnění vyvolávající poruchu bdělosti nebo vědomí, tedy u osob zdravých, lze objektivně učinit závěr, že osoba si je vědoma příznaků blížícího se spánku a je schopna včas přerušit jízdu nebo učinit vhodná opatření k vyloučení tohoto nežádoucího účinku.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2006
František Duchoň,
předseda senátu