ECLI:CZ:US:2006:1.US.275.06
sp. zn. I. ÚS 275/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. F. Š., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, č. j. 11 To 37/2006-52, a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 12. 2005, č. j. 0 Nt 93/2005-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci, v níž byl jako advokát sepsavší smlouvu o koupi nemovitosti odsouzen jako spolupachatel trestného činu podvodu (§250 odst. 1 a 2 tr. zák.). Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva garantovaná hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), konkrétně v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny, a porušen měl být i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"), a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že sám provedl zhodnocení důkazů nad rámec kasačního řízení a "rozhodnutím o zamítnutí odvolání [takto] proti usnesení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení znemožnil navrhovateli domoci se svého práva na spravedlivý proces." Soud prvního stupně měl přitom v obnovovacím řízení porušit ústavní kautely dokazování, neboť nevyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ skutkových zjištění (stěžovatel zde poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 549/2000 a též na principy zákazu libovůle a nepřípustnosti opomenutých důkazů). Konkrétně stěžovatel uvedl, že z důkazů, které v rámci obnovovacího řízení předložil, mělo vyplynout, že chování stěžovatele a druhého spolupachatele bylo "v dané věci, týkající se trestní odpovědnosti, naprosto odlišné". Nebyl dán společný úmysl obou údajných spolupachatelů, neboť stěžovatel jako advokát vázaný v dané věci advokátními předpisy (zapovídajícími mimo jiné ověřování pravdivosti tvrzení klienta) poskytl právní službu: na žádost účastníků vypracoval kupní smlouvu, jejíž obsah navrhli sami účastníci. Existenci jiných dohod nepředpokládal. Stěžovatel se právem domníval, že soud ve vší vážnosti řádně projedná a provede navržené důkazy. Soud ale neprovedl výslech svědka S., který patrně přiměl poškozeného, aby vlastnictví předmětné chaty převedl formou zastřeného právního úkonu. Osobu tohoto svědka soud ironicky označil za "objev". Soud neprovedl ani výslech spoluodsouzeného S., který v prohlášení ze dne 16. 4. 2006 uvedl, jaké motivy a okolnosti jej vedly k pomoci poškozenému nemocnému příteli a přijetí nemovitého daru. Za nepřípustné označil stěžovatel zpochybnění odborného vyjádření předloženého soudním znalcem, neboť "je s podivem, že soudce jako laik si dovolí hodnotit práci uznávaného soudního znalce, když by mohl jeho odborné závěry prověřit revizí u jiných soudních znalců". Protože byl o celé věci veden advokátní spis, je podle stěžovatele vyloučen jeho úmysl porušovat nebo ohrožovat zájmy chráněné trestním zákonem. Stěžovatel závěrem obecným soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly jeho osobností a motivací, jak to předpokládá ust. §31 odst. 1 tr. zák. (postup při ukládání trestu), přičemž stěžovatel ve věci předložil celou řadu listin, které dostatečně osvědčovaly jeho (kladný) morální profil. Nebyly však brány v úvahu, přestože na tento nedostatek upozornil i Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 527/03.
Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 0 Nt 93/2005 a 2 T 185/2002, z nichž zjistil následující skutečnosti.
Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 12. 2005, č. j. 0 Nt 93/2005-34, byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 185/2002, neboť okresní soud neshledal naplnění zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti a upozornil, že i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 527/03 (vztahující se k původnímu řízení) upozornilo na nedostatečné zhodnocení motivační stránky jednání stěžovatele a na jeho kladné reference. Stěžovatel ve stížnosti rovněž poukázal na podklady předané spoluodsouzeným, z nichž plyne, že objevil svědka S., který jakožto známý poškozeného tomuto radil s formou převodu vlastnictví k předmětné chatě a může potvrdit, že mělo od počátku jít o darovací smlouvu.
Unesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, č. j. 11 To 37/2006-52, byla stížnost stěžovatele proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení zamítnuta, neboť krajský soud neshledal v postupu okresního soudu pochybení.
Ústavní soud též konstatuje, že výsledek původního trestního řízení (sp. zn. 2 T 185/2005) byl napaden ústavní stížností téhož stěžovatele, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 527/03, jako zjevně neopodstatněná. Tato skutečnost však má, vzhledem k povaze a předmětu řízení o povolení obnovy řízení, jen omezený význam (viz níže).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně konformně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 33, str. 371).
Protože námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace podústavního práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními. K povaze procesního institutu obnovy řízení Ústavní soud již dříve konstatoval, že: "v řízení o obnově [§278 odst. 1 tr. ř.] se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí"(srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 281). Účelem řízení obnovovacího je posoudit, zda tu takové nové skutečnosti jsou a zda jsou způsobilé zpochybnit skutkový základ původního rozhodnutí (obdobně i Šámal, P. a kol. Trestní řád, komentář II., 5. vyd., Praha, C. H. Beck, 2005, str. 2172 a násl., nebo též str. 2 odst. 3 usnesení krajského soudu). Stěžovatel spatřoval zásah do svého základního práva v tom, že obecné soudy v obnovovacím řízení nesprávně vyhodnotily navržené důkazy, resp. že bezdůvodně neprovedly všechny navržené důkazy. Z odůvodnění napadených usnesení však takový závěr nevyplývá.
V odůvodnění usnesení okresního soudu se uvádí (str. 3 odst. 4), že navržení svědci (JUDr. O. T. a JUDr. S. P.) nebyli přítomni předmětnému jednání poškozeného se stěžovatelem. Krajský soud k tomu v odůvodnění svého usnesení (str. 2 odst. 5) uvedl, že tyto výpovědi skutečně nic nového nepřinášejí: svědek P. blíže o věci informován nebyl a uvedl, že odsouzený S. po něm chtěl, aby obměkčil poškozeného; výpověď svědka T. byla tvořena především jeho názory na to, co poškozený zamýšlel s nemovitostí udělat.
K odbornému vyjádření znalce MUDr. Č. okresní soud v napadenému usnesení uvedl (str. 2 odst. 3 ): "...znalec pouze na základě listin předložených obhájcem odsouzeného (aniž by byly tyto jakkoli specifikovány!) a na základě blíže neurčených osob z okolí poškozeného dospěl k závěru, že zdravotní stav poškozeného vykazoval již od roku 1998 známky psychotických poruch, jeho zdravotní stav byl ovlivněn nedoslýchavostí a zhoršením zraku a v důsledku uváděných okolností, spojených se zvýšeným stresem je jeho svědectví z posledního období jeho života nevěrohodné." Okresní soud podotkl, že k těmto závěrům znalec dospěl bez potřebných podkladů, "když měla být minimálně vyžádána zdravotnická dokumentace poškozeného z ...období, ...ke kterému se znalec vyjadřuje". Na základě těchto úvah dospěl okresní soud ke značným pochybnostem o relevanci předmětného vyjádření, s čímž se krajský soud v odůvodnění svého usnesení (str. 2 odst. 4) ztotožnil a upozornil, že i takový důkaz musel okresní soud zhodnotit, "a proto není namístě ani údiv obhajoby nad tímto postupem" (tamtéž).
K relevanci stěžovatelem požadované výpovědi spoluodsouzeného S. krajský soud uvedl (str. 3 odst. 2 napadeného usnesení), že tento spoluodsouzený již v předchozím řízení k věci řekl všechno, co mohl a chtěl říci, a soud nemá potřebu jej slyšet znovu. K objevu svědka S. krajský soud (bez známky ironie) uvedl, že měl-li by tento svědek být otcem myšlenky onoho zastřeného právního úkonu, pak si lze stěží představit, že by o této skutečnosti (od koho radu dostal) poškozený neřekl, a to alespoň odsouzenému S., k němuž měl přátelský vztah. Přípravné řízení trvalo 4 roky a po celou dobu zúčastnění hovořili jen o kupní smlouvě. V původním řízení podle krajského soudu nikdo nenavrhl důkaz, který by mohl potvrdit, že šlo o zastřený úkon; takový návrh přišel až nyní - v době, kdy je poškozený mrtev, a není jej možno k novým tvrzením vyslechnout. Závěrem krajský soud uvedl (str. 3 odst. 3 napadeného usnesení), že možnost posouzení předmětné kupní smlouvy jako zastřeného úkonu neplyne ani z dopisů poškozeného odsouzenému S., kde soud odkázal na konkrétní pasáže toho kterého dopisu.
Ústavní soud podotýká, že obsah prohlášení odsouzeného S. ze dne 16. 4. 2006 (tedy z doby po vydání napadených rozhodnutí), které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, byl v podstatných rysech předmětem zkoumání obecných soudů. Podle protokolu o veřejném jednání před Okresním soudem Praha - západ ze dne 13. 12. 2005 (č. j. 0 Nt 93/2005-29) stěžovatel uvedl, že se ze sdělení pana S. dozvěděl, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem. Též svědek P. před okresním soudem tvrdil, že převod chaty měl mít protiplnění v zajištění lepšího bydlení (č. j. 0 Nt 93/2005-32), což stěžovatel uvedl i ve své stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení (č. j. 0 Nt 93/2005-38).
Pokud na základě výše popsaných úvah okresní soud v napadeném usnesení (str. 3 odst. 5) uzavřel, že "nemohl jednoznačně dojít k závěru, že je dán určitý stupeň pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu pravomocného rozsudku", s čímž se ve svém usnesení (str. 2 odst. 2) ztotožnil i krajský soud, nemůže k tomu mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, výhrady.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl (str. 3 odst. 9), že v usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 275/05, měl Ústavní soud ČR vytknout odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval motivací stěžovatele, což však není přesná interpretace. Ústavní soud odvolacímu soudu tehdy vytkl, že se dostatečně nevypořádal s návrhy vznesenými až v průběhu veřejného zasedání, avšak "tuto skutečnost však nelze pokládat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Dotyčné listiny totiž neobsahovaly takové relevantní skutečnosti, které by měly podstatný význam pro meritorní rozhodnutí soudu" (str. 8 odst. 2 usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 275/0).
Na okraj Ústavní soud konstatuje, že skutečnost vedení advokátního spisu nemůže bez dalšího vyvrátit úmysl advokáta spáchat trestný čin. Toto konstatování se však vztahuje k původnímu řízení, které již bylo Ústavním soudem přezkoumáno.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. července 2006
František Duchoň
předseda senátu