ECLI:CZ:US:2006:1.US.311.03
sp. zn. I. ÚS 311/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného advokátkou JUDr. Klárou Veselou - Samkovou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, č.j. 18 Co 378/2002-63, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2002, č.j. 5 C 96/2000-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2002, č.j. 17 Co 752/2001-36, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 10. 2001, č.j. 5 C 96/2000-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č.j. 17 Co 408/2001-27, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 11. 2000, č.j. 5 C 96/2000-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se M. D. S. (dále jen "stěžovatel") s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i tvrzeného porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, č.j. 17 Co 378/2002-63 (poznámka: správně 18 Co 378/2002-63), rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2002, č.j. 5 C 96/2000-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2002, č.j. 17 Co 752/2001-36, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 10. 2001, č.j. 5 C 96/2000-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č.j. 17 Co 408/2001-27, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 11. 2002 (poznámka: správně 1. 11. 2000), č.j. 5 C 96/2000-10. Uvedená rozhodnutí byla postupně vydávána ve věci žaloby stěžovatele "na vyklizení prostor užívaných jako byt č. 12" žalovanou J. P., r.č. 225629/126, bytem Praha 7 (dále jen "vedlejší účastnice"). Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2002, č.j.j 17 Co 752/2001-36, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 7. 2. 2003, č.j. 18 Co 378/2002-63, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, tj. Obvodního soudu pro Prahu 7, který rozsudkem ze dne 18. 2. 2002, č.j. 5 C 96/2000-44, zamítl žalobu proti J. P. na vyklizení "prostorů označených jako byt č. 12, IV. kategorie ve IV. podlaží (3. patře) domu v Praze 7, sestávající ze 3 místností, kolaudovaných jako 2 pokoje a kuchyň a dalších prostor užívaných společně s další uživatelkou pí. H. B., tj. předsíně, WC a koupelny, a to do 1 roku od právní moci tohoto rozsudku. Městský soud v prvé řadě souhlasil s názorem soudu prvého stupně, podle něhož nájemní vztah vedlejší účastnice k předmětnému bytu dosud nebyl právně relevantním způsobem ukončen. Odvolací orgán nepřisvědčil odvolací námitce stěžovatele, že postupem soudu bylo porušeno jeho vlastnické právo, a to omezením majitele domu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. V této souvislosti poukázal na skutková zjištění soudu I. stupně, z nichž se podává, že podle kolaudačního stavu byt ve IV. podlaží (o čtyřech pokojích a kuchyni s příslušenstvím) byl administrativně rozdělen podle §23 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb. a část tohoto bytu (dva pokoje, kuchyň a společné příslušenství pod uzavřením) byla původně přidělena manželu vedlejší účastnice V. P., a to výměrem bytového referátu bývalého Obvodního národního výboru v Praze 7 ze dne 27. 2. 1952, sp. zn. Byt-386-52-7-Pe/Má. Nájemní poměr byl manželu vedlejší účastnice založen nájemní smlouvou s vlastníkem domu podle §2 zákona č. 138/1948 Sb. a ustanovení §387 a násl. o.z. (zákona č. 141/1950 Sb.) a trvá doposud, neboť po smrti V. P. se stala jedinou nájemkyní tohoto bytu vedlejší účastnice. Odvolací soud dále poukázal na to, že k administrativnímu rozdělení bytu došlo ex lege, neboť citovaný zákon v ustanovení §23 dělení bytů za podmínek tam stanovených umožňoval a uživatele části administrativně rozděleného bytu považoval za uživatele bytu (§23 odst. 3 cit. zákona); za obytné považoval místnosti, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou buď přímo nebo bez podstatných změn sloužit tomuto účelu (§15 odst. 3 cit. zákona). Odvolací soud konečně uvedl, že tato dobová definice je v souladu i s platnou právní úpravou, a to s ustanovením §3 písm. l) vyhlášky č. 137/1998 Sb.
Ústavní soud dále z přílohy k ústavní stížnosti (kopie podaného dovolání) a z obsahu spisu (č.l. 83) zjistil, že v souzené věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, č.j. 26 Cdo 1516/2003-83, dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, č.j. 18 Co 378/2002-63, zamítl. V prvé řadě poukázal na to, že odkaz stěžovatele na ustanovení §23 zákona č. 138/1948 Sb. není přiléhavý, neboť toto ustanovení upravuje dělení bytů, které předpokládá stavební úpravy a na souzenou věc proto nedopadá. Dále uvedl, že podle výše uvedeného výměru Obvodního národního výboru v Praze 7 (jehož existence je nesporná a jehož právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení zpochybněny) vzniklo manželovi vedlejší účastnice právo nájmu bytu, které se posléze změnilo na právo společného užívání bytu manžely (přechodná ustanovení §498 a §501 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a konečně na právo společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., o.z., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.). Stěžovatel však ústavní stížnost vůči tomuto rozhodnutí dovolacího soudu nerozšířil ani je samotné nenapadl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a soudních rozhodnutí v něm vydaných - tvrdil porušení čl. 6 Úmluvy z důvodu nepřiměřeně dlouhého procesu a z důvodu nespravedlivého projednání, neboť "podaná žaloba je v podstatě banálního charakteru, takže měla být skončena nesrovnatelně dříve, než se stalo".
Stěžovatel dále poukázal na porušení ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny (ukládání jiných než zákonných povinností) "vyslovením právně závazného názoru Městského soudu v Praze, který byl následně nuceně akceptován Obvodním soudem pro Prahu 7", a to oproti rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 389/01) a judikatuře Nejvyššího soudu. Ze stejného důvodu - dle stěžovatele - došlo i k porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, spočívajícím v zasahování do jeho vlastnického práva, a to právě v důsledku právně závazného názoru odvolacího soudu na charakter předmětných prostor jako prostor bytových. Stěžovatel závěrem uvedl, že "smlouva nájmu k bytu byla uzavřena k právně nezpůsobilému objektu smlouvy a tím pádem je od počátku neplatná". Městský soud prý porušil vlastnické právo stěžovatele i tím, že neprávem přiznal ochranu vedlejší účastnici a potvrdil tak neodůvodněné trvání omezení dispozičního práva vlastníka.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým všechny výše uvedené rozsudky, zruší.
Stěžovatel podáním ze dne 10. 11. 2005 konečně navrhl Ústavnímu soudu sloučení souzené věci s řízením ve věci sp. zn. I. ÚS 287/05, která se týká téhož stěžovatele a vedlejší účastnice H. B., která byla sousedkou vedlejší účastnice v této souzené věci (tj. J. P.).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu, zejména z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 22 D 481/2003, zjistil, že vedlejší účastnice (J. P.) po podání ústavní stížnosti (dne 11. 7. 2003) zemřela. Z vyjádření dědiců vedlejší účastnice (V. P., J. K., V. M. a Z. P.) k ústavní stížnosti vyplývá, že se všichni dědicové postavení vedlejšího účastníka v řízení o předmětné ústavní stížnosti vzdali. V. P. ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2005 navíc poukázal na to, že důvod k jednání není, neboť byt po zemřelé vedlejší účastnici (matce) byl "řádně předán majiteli v červenci 2003". Ústavní soud tuto skutečnost následně ověřil z přípisu advokátky stěžovatele ze dne 29. 3. 2006, jehož přílohou je také kopie protokolu "o předání prostor v Malířské 1, Praha 7" ze dne 24. 7. 2003, který dokládá předání příslušných vyklizených bytových prostor ("obývaných paní P.") dědicem vedlejší účastnice V.P. a jejich převzetí J. T., pracovnicí advokátky stěžovatele JUDr. Kláry Veselé - Samkové, která ji k převzetí bytu zmocnila.
Za takto vzniklé procesní situace je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost směřuje vůči rozhodnutím obecných soudů, ve kterých byla vedlejší účastnice stranou žalovanou a v důsledku jejího úmrtí (a předání předmětných bytových prostor vlastníku - žalobci - stěžovateli) by odpadl i vlastní materiální důvod soudního řízení. Ústavní soud proto dovozuje, že za tohoto stavu není důvodu pokračovat ani v řízení o ústavní stížnosti. Ochranu proti eventuálnímu porušení základních práv nebo svobod stěžovatele totiž poskytuje Ústavní soud - podle ustálené judikatury - proti takovému porušení základních práv nebo svobod, které je aktuální.
Za tohoto stavu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatele na sloučení této věci s věcí I. ÚS 287/05, neboť důvod, pro který je tato ústavní stížnost odmítnuta, nekoresponduje podstatě věci pod I. ÚS 278/05 vedené.
Pokud stěžovatel namítal, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, nelze mu přisvědčit. Z obsahu spisu to jednoznačně nevyplývá. Ani v opačném případě by však Ústavní soud neměl možnost účinně reagovat, neboť řízení před obecnými soudy již bylo skončeno.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu
Kc:
1. odešli dodejkou:
- stěžovateli
- jeho pr. zástupkyni (pozor jiná adresa)
- Obvodnímu soudu pro Prahu 7
- MěSu v Praze
2. přílohy A, B, C ponech ve spisu
3. vyluč a vrať spis
4. po doručení spis založ.