ECLI:CZ:US:2006:1.US.342.05
sp. zn. I. ÚS 342/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. B. a R. S., zastoupených Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, ul. Jana Uhra 13, 602 00 Brno, proti usnesením Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2005, č. j. Zt 560/2005-21 a č. j. Zt 560/2005-26, a proti usnesení Policie České republiky, Správy Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2005, ČTS: PJC-82/Tč-HK-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. B. a R. S., zastoupených Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, ul. Jana Uhra 13, 602 00 Brno, proti usnesením Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2005, č. j. Zt 560/2005-21 a č. j. Zt 560/2005-26, a proti usnesení Policie České republiky, Správy Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2005, ČTS: PJC-82/Tč-HK-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a po odstranění vytknutých vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají výše specifikovaná usnesení orgánů činných v trestním řízení. Usnesením Policie České republiky, Správy Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2005, ČTS: PJC-82/Tč-HK-2004, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelů v případě stěžovatele L. B. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, částečně dokonaný, částečně spáchaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, dílem spáchaný spolupachatelství formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a v případě stěžovatele R. S. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Napadenými usneseními Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2005, č. j. Zt 560/2005-21 a č. j. Zt 560/2005-26, pak byly zamítnuty stížnosti stěžovatelů jako nedůvodné.
Uvedeným rozhodnutím stěžovatelé vytýkají porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, zejména vyplývajících z čl. 2 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Stěžovatelé dále namítají porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy (čl. 37 odst. 2 Listiny), přičemž všichni účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny). Dále pak se stěžovatelé dovolávají čl. 8 odst. 2 Listiny zaručujícího, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku a čl. 40 odst. 3 Listiny stanovujícího práva obviněného na přípravu obhajoby a na obhájce.
Konkrétně stěžovatelé napadeným usnesením vytýkají, že v usnesení o zahájení trestního stíhání z popisu skutku nevyplývá, zda stěžovatelé trestný čin spáchali úmyslně či z nedbalosti, a dále kdy a jak přesně mělo dojít ke spáchání trestného činu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Skutečnosti uváděné orgány činnými v trestním řízení označují stěžovatelé za "tvrzené nepravdy" a dále uvádějí, že v usnesení není uveden ani jeden důkaz "svědčící s přímou důkazní silou" o důvodnosti trestního stíhání. Výpovědi poškozených označují stěžovatelé za účelovou snahu zbavit se povinnosti plnit vzniklý závazek a proti tvrzení poškozených, o něž se usnesení policejního orgánu opírá, staví stěžovatelé exekutorské zápisy, jakožto důkazy mající svědčit o jejich nevině, které však policejní orgán v usnesení pominul. Celkově považují trestní stíhání za kriminalizaci jejich účasti ve smluvních závazkových vztazích s poukazem na princip smluvní volnosti. Hlavní pochybení stěžovatelé spatřují v údajné absenci zmínky, byť obecné, o tom, z jakých důkazů orgány činné v trestním řízení vycházely.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení z hlediska jejich ústavnosti a shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. Usnesení o zahájení trestního stíhání představuje svojí podstatou toliko primární procesní předpoklad k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno. Případné vady takového usnesení lze napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, spatřuje prostor pro svůj zásah v této fázi trestního řízení pouze výjimečně.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti individuálního trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, např. na http://www.judikatura.cz). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit, zejména v případech, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možno odčinit jinak nebo kdyby při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které jsou stěžovatelé stíháni tak, aby nemohly být zaměněny s jinými a z jejich popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovatelům a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.
Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Brně rovněž odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem státního zástupce, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny a odůvodnění napadeného usnesení Policie ČR je dostatečně obsáhlé a výstižné. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatelů za opodstatněné.
Zvláště k námitce stěžovatelů, že policejní orgán vychází z účelových výpovědí poškozených, kteří se takto snaží vyvléci z povinnosti plnit své závazky, Ústavní soud dodává, že věrohodnost výpovědí poškozených bude předmětem dalších fází trestního řízení a dokazování, přičemž Ústavní soud nepředjímá výsledky řízení a závěry orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat právní kvalifikaci skutku, resp. zda je vytýkaný skutek vůbec trestným činem, což stěžovatelé rovněž zpochybňují. Zároveň je z napadeného usnesení policejního orgánu zřejmé, z jakých důkazů policejní orgán vycházel, když na straně 7 napadeného usnesení uvádí jejich výčet. Přinejmenším skutečnost, že policejní orgán vycházel mimo jiné z výpovědí poškozených, je stěžovatelům zjevně známa, když tyto výpovědi sami stěžovatelé zpochybňují v ústavní stížnosti.
V obecné rovině je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatelé spáchali skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Shora popsané námitky stěžovatelů budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci budou moci stěžovatelé uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, např. na http://www.judikatura.cz).
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení z hlediska jejich ústavnosti a shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. Usnesení o zahájení trestního stíhání představuje svojí podstatou toliko primární procesní předpoklad k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno. Případné vady takového usnesení lze napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, spatřuje prostor pro svůj zásah v této fázi trestního řízení pouze výjimečně.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti individuálního trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, např. na http://www.judikatura.cz). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit, zejména v případech, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možno odčinit jinak nebo kdyby při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které jsou stěžovatelé stíháni tak, aby nemohly být zaměněny s jinými a z jejich popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovatelům a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.
Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Brně rovněž odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem státního zástupce, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny a odůvodnění napadeného usnesení Policie ČR je dostatečně obsáhlé a výstižné. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatelů za opodstatněné.
Zvláště k námitce stěžovatelů, že policejní orgán vychází z účelových výpovědí poškozených, kteří se takto snaží vyvléci z povinnosti plnit své závazky, Ústavní soud dodává, že věrohodnost výpovědí poškozených bude předmětem dalších fází trestního řízení a dokazování, přičemž Ústavní soud nepředjímá výsledky řízení a závěry orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat právní kvalifikaci skutku, resp. zda je vytýkaný skutek vůbec trestným činem, což stěžovatelé rovněž zpochybňují. Zároveň je z napadeného usnesení policejního orgánu zřejmé, z jakých důkazů policejní orgán vycházel, když na straně 7 napadeného usnesení uvádí jejich výčet. Přinejmenším skutečnost, že policejní orgán vycházel mimo jiné z výpovědí poškozených, je stěžovatelům zjevně známa, když tyto výpovědi sami stěžovatelé zpochybňují v ústavní stížnosti.
V obecné rovině je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatelé spáchali skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Shora popsané námitky stěžovatelů budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci budou moci stěžovatelé uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, např. na http://www.judikatura.cz).
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu